Pokud je smrt absencí života, je na čase ptát se, jakou hodnotu přičítáme životu, jehož hlavním imperativem je boj proti covidu. Je nejvyšší čas začít sčítat ztráty férově, tedy po obou stranách.

Oběti “na druhé misce vah“ mají tu smůlu, že na ně nemáme počitadlo, a navíc nejde jen o zmařené životy těch, kteří neabsolvovali plánované operace nebo fatálně odložili návštěvu lékaře, ale také o “pouhou” redukci a přiškrcení lidského života, což je těžké kvantifikovat, natož použít jako tvrdý argument. Jenže pokud taková situace trvá dlouho a poškozuje životy milionů, tak selský rozum velí celou věc znova promyslet.

A tak se troufale ptáme, co všechno jsme ještě ochotni obětovat a na jak dlouho za situace, kdy vedení státu chybí jakákoli deklarovaná perspektiva. Protože něco jako vize stojí vždy na nějaké ideji, nikoli na číslech, jejichž způsob interpretace je velmi problematický. A vizí nelze nazvat ani upínání se k vakcíně. Minimálně proto, že proočkovanost je během na dlouhou trať a upínat se k ní bezvýhradně znamená zavírat oči před eventualitou, že nezafunguje podle našich představ. Stejně jako podle našich představ již nezafungovalo utahování a povolování lockdownu, který se ve svém protahovaném opakování stává především ukázkou naší bezradnosti.

Smysl jistě dává apelovat na zodpovědnost. Nikoli ovšem dnešním zúženým způsobem, který akcentuje pouze zodpovědnost k životu našich seniorů. Nemůžeme přece všechny ostatní podoby zodpovědnosti k lidem i podstatným kvalitám života, o které aktuálně přicházíme a které nás odlišují od zvířat, hodit přes palubu. Nemluvě o existenčních katastrofách mnohých z nás.

Zbývá vám ještě 70 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se