Jsou dny, kdy nemáme chuť jít do práce, přijímat informace, brát si k srdci světové katastrofy, znepokojovat se svou budoucností... Nechceme mít názor na poslední politické reformy, kvůli nimž skřípeme zuby, a už vůbec se nám nechce dělat si starosti se svou profesionální kariérou, ani vědět, jestli budeme za několik let pobírat důchod... (...) Chceme jen vypnout, na jeden den se od toho všeho odpoutat, jen na chvilku... vydechnout.
Slova, jimiž první díl knihy Chovejte se jako kočka otevírá její autor, francouzský spisovatel Stéphane Garnier, mi mluví z duše. Můžu se pod ně v tomto čase, tedy spíš bezčasí, bez zdráhání podepsat.
Stáhněte si přílohu v PDF
„Hej! Nechtěl bys na jeden den trochu vypnout?“ myslí si nejspíš kocour Ziggy, zatímco spokojeně uléhá na spisovatelovu klávesnici. „Hej! Přestaň se už mračit a pojď si se mnou hrát,“ chce možná říci moje kočka, která už nemůže vystát prohlubující se lockdownové vrásky na mém čele. „Hej! Lidi, kde všichni jste?“ diví se budoucí asistenční psi, kteří po boku svých profesionálních cvičitelů poslušně kráčí ulicemi, aby nasbírali zkušenosti a dovednosti a časem se stali druhým „já“ svého nového pána.
„Jedna ze základních dovedností vodicího psa je, že se nenechá rozptýlit. Nereaguje na lidi, ostatní psy, hluk. Lehce se nám nyní sice nacvičuje v prázdném nákupním středisku, ale my to potřebujeme nacvičit v plném provozu,“ přibližuje Lenka Kreidlová, vedoucí Střediska výcviku vodicích psů, komplikaci, kterou přinesla už rok trvající koronavirová opatření. A rozhodně se nejedná o komplikaci jedinou. Vrásky na čele organizacím, které se výcviku asistenčních psů věnují, přidělává i nedostatek finančních prostředků.
A tak, když si čtu o lidech věnujících svůj čas, lásku a úsilí psům, kteří je za čas opustí, aby mohli být parťáky těch, kteří je potřebují, se za svoje stesky trochu zastydím...
