Česká ekonomika bude do pěti let dýchat na záda Francii

Navzdory velkému loňskému propadu hospodářství by se Česko mělo v roce 2025 dotáhnout na ekonomický průměr Evropské unie. Pak podle ekonoma Petra Zahradníka z České spořitelny začne dýchat na záda i Francii. Přes chyby vlády za epidemie stále těžíme z pozic, které si domácí byznys a veřejné finance vybudovaly za předcovidové konjunktury. Ještě rychlejšímu dohánění vyspělé Evropy by ale pomohla větší odvaha při nakládání s penězi, které jsou připravovány k nastartování byznysu ve formě půjček a dalších finančních nástrojů v Bruselu. "Šel bych do toho i proto, že jinde těžko získáme přístup k takovému balíku," řekl Petr Zahradník týdeníku Ekonom.

Jaká je v souvislosti s rok trvající koronavirovou epidemií ekonomická kondice Česka?

Vrcholový pohled skrze HDP vychází docela dobře. V roce 2020 ekonomika Evropské unie klesla o 6,3 procenta, v Česku o 5,6 procenta. Největší propady měli na jihu, v Řecku, Itálii a ve Španělsku. Někde dokonce dvouciferné. Se ctí se s krizí vyrovnaly pobaltské země, zejména Estonsko a Lotyšsko. Také pokles Finska byl malý. Polsko v loňském roce prožilo první recesi za posledních 30 let, avšak i tam hospodářství kleslo daleko méně než u nás. Když to shrnu, tak jsme nepřestali, ani za poklesu, dohánět vyspělou Evropu. Předstihli jsme úrovní HDP na hlavu Itálii.

HDP ovšem není všechno…

To je pravda. Kombinace poklesu ekonomické výkonnosti a umělé zaměstnanosti u nás vede k nevídanému snížení produktivity práce, a přesto dál rostly mzdy. To je pochopitelně doprovázeno obrovským fiskálním zadlužením. Zadlužení státu se v předkrizovém období dostalo na docela slušnou úroveň, rok 2020 to naprosto změnil. V tom nicméně žádná evropská země nevybočuje z řady. Do rozsahu potíží se promítá jednak to, v jakém stavu jednotlivé ekonomiky před covidem byly. A stále více jsou znát účinky kompenzačních opatření, což je faktor, který v minulém roce takovou váhu neměl. Nejsem si bohužel jist, do jaké míry náš mikromanažerský pohled na podporu ekonomiky přispěl ke skutečné pomoci v době krize.

Jak to myslíte?

V Česku se podpůrná opatření rozdělila do obrovského počtu nyní už nepřehledných nástrojů. Což je vidět v porovnání s Německem, Rakouskem a zeměmi Beneluxu. Tam existují dva tři hlavní programy a teprve daleko za nimi stojí další, přijímané i na regionální úrovni. Druhou odlišnost vidím v tom, že opatření, kompenzační i restriktivní, u nás měla vždy jen krátkou časovou působnost. V Belgii se pravidla měnila dvakrát a jen v některých oblastech třikrát. U nás to každé tři týdny bylo jinak. Nechci tvrdit, zda to bylo dobře, nebo špatně, šlo určitě o snahu reagovat na vývoj pandemie, lidé to ale asi moc nechápali.

V Maďarsku a Polsku změny pravidel tak četné nebyly. Když u nás v létě došlo k výraznému rozvolňování, tak si tam udrželi značnou obezřetnost.

Jak se s dopady koronaviru dokázali vyrovnat v jiných postkomunistických státech?

V Maďarsku a Polsku změny pravidel tak četné nebyly. Když u nás loni v létě došlo k výraznému reálnému i mentálnímu rozvolňování, tak si tam udrželi značnou obezřetnost. My jsme se trachtací na Karlově mostě v Praze (šlo o stůl pro dva tisíce hostů, mezi organizátory patřil kavárník Ondřej Kobza, pozn. red.) symbolicky rozloučili s covidem a pár týdnů odmítali uvěřit, že se virus vrací. Což dokumentuje rovněž srpnový návrh ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha na znovuzavedení roušek, který premiér Andrej Babiš zprvu kategoricky odmítal.

Takže vláda dělala chyby?

Šlo o natolik bezprecedentní situaci, že se chyby dělaly. Pokud se to stane jednou či dvakrát, tak je to omluvitelné. To, že je vláda dělala opakovaně a ve snaze se zalíbit − což se děje dodnes −, už problém je. Vezměte si výroky nového ministra zdravotnictví Petra Arenbergera, že léto již bude s dovolenými. Opět jde o krok vycházející vstříc většinové mentalitě. Dokud máme pandemii, měli bychom se podle toho chovat. Teprve až skutečně pomine, tak můžeme žít normálně. Jinak kvůli krátkodobému vydechnutí riskujeme vážné a dlouhodobé dopady. I na ekonomiku.

Náš plán má 500 stránek, francouzský 300, irský jen 50. Jsme jako obvykle moc upovídaní.

Jaká je u nás šance na oživení? Jsme ve výhodnější pozici, nebo jako subdodavatelé spíše budeme mít problémy?

Efekt slušného výchozího postavení, který před rokem byl patrný − neměli jsme propastné strukturální poruchy a naopak jsme měli dobrou fiskální bilanci a vyvážený poměr služeb a zpracovatelského průmyslu −, už tak znát není. Pokud jde o rozpočtové deficity, tak prakticky všechny unijní země stojí na stejné startovní čáře a zamýšlí se nad fiskální konsolidací. Ještě máme výhodu reputace bezproblémové země, především v porovnání s jižními státy Evropské unie. Časem však opravdu může být problém naše subdodavatelská ekonomika. Nejen v souvislosti se samotnou pandemií, ale rovněž se zelenou a digitální transformací. Naznačují to už národní plány na obnovu ekonomiky, které v mnoha státech nabírají patriotický či nacionalistický charakter. Leckde budou dávat přednost tomu, aby investice globálních a panevropských holdingů zůstaly v mateřských zemích, a nikoliv ve filiálkách jinde.

O koho jde?

Trend upřednostňování investic v domácích ekonomikách i pod politickým tlakem zesílí. Zemí, která u nás kontroluje největší část zpracovatelského průmyslu, ale též maloobchodu, je Německo. Onen případný investiční útlum se nemusí hned týkat zrovna akvizic Volkswagenu; pozice společnosti Škoda Auto v rámci jeho skupiny se jeví jako velmi silná. Německé firmy ale hrají významnou roli v gumárenství, jedná se třeba o Continental, Siemens v elektrotechnice a jde také o společnosti v energetice. Zajímavá může být hra o budoucnost ostatních automobilek, i když Asijci jinak jsou obvykle velmi dlouhodobými investory. Ledy se mohou lámat též v bankovním sektoru, který je téměř výlučně v rukou zahraničních investorů a kde lze očekávat další významné změny v oblasti finančních i technologických inovací. Ty mohou být na startu značně investičně náročné. Za rok 2020 mateřským bankám nedošly dividendy nebo jen ve velice redukované podobě a to si centrály budou pamatovat. Ačkoliv omezení transferu dividend bylo charakteristické rovněž pro ostatní státy.

Doposud jsme mluvili spíše o problémech, má česká ekonomika oproti jiným zemím i nějaké výhody?

Za dobrou startovací pozici bych ještě stále označil stav české ekonomiky z doby před covidovou krizí. Něco z toho přece jen zbylo. Například tradiční averze k bezhlavému zadlužování jak na úrovni státu, tak soukromého sektoru. Výhodou může být vyšší podíl zpracovatelského průmyslu. Ačkoliv je to dvousečné, ne vždy podniky chceme přizpůsobovat novým trendům. Pomoci může také fakt, že s výjimkou Karlovarského kraje máme hospodářsky docela vyvážené regiony. Praha uniká, ale tak propastné rozdíly, jaké vidíme mezi metropolemi a okolím na Slovensku, v Polsku a Maďarsku, u nás nejsou. Jistou ekonomickou výhodou může být neochota podléhat hypermoderním trendům, jež občas končí ve slepé uličce.

Například?

Tím mám na mysli třeba bezhlavé vrhání se do všeho virtuálního a digitálního či masivní opouštění zpracovatelských kapacit a jejich vývoz do zahraničí. To na druhé straně znamená, že nikdy nebudeme nositeli globální inovace. Někde bychom ovšem přidat mohli. Hodně se mluví o útlumu těžebního a těžkého průmyslu, současně dost třídíme odpady všeho druhu a právě ty by bylo možné přetvářet s využitím kapacit utlumovaných odvětví na suroviny. Například pro účely stavebnictví. Technologie existují, přesto se k tomu nikdo nemá.

Srovnejme šance na oživení v postkomunistických zemích.

Průběh covidu měl všude různé fáze a srovnání je obtížné. V Polsku to budou mít složité už proto, že po desítky let jen rostli a nejsou zvyklí dostávat se z jámy, do níž náhle zapadli. Mají ovšem velkou zkušenost při získávání rozmanitých forem unijní pomoci. Slovensko je z byznysového pohledu soustátí moderní Bratislavy a Bratislavského kraje, kde drží krok s evropskými trendy, a východní části, v níž se s výjimkou Košic žije v úplně jiných podmínkách. Na takový systém se těžko roubuje jednotný oživovací recept. Pokud se podíváme na Maďarsko, na jeho plán obnovy, je vidět, že tam zčásti jedou na nacionalistické vlně. Zabývají se populační politikou, hovoří o demografickém obratu a v souvislosti s tím o nabídce velkorysého sociálního bydlení. Na druhou stranu prosazují velice pragmatické věci v energetice a dopravě. Maďarsko si navíc slabou chvíli vybralo před více než 10 lety, a tak se mi zdá, že teď míří na to, stát se lídrem visegrádské čtyřky.

A náš rozvojový plán?

Jeho základní obrysy jsou podobné jako v jiných zemích, rozdíly jsou patrné až v detailu. Jedno je ovšem vidět na první pohled: náš plán má 500 stránek, francouzský 300, irský jen 50. Jsme jako obvykle moc upovídaní, chceme podpořit všechno, a navíc to opentlíme spoustou podmínek a limitů. Vítám ale, že se moderním způsobem počítá s Českomoravskou záruční a rozvojovou bankou. Jako s institucí, která podnikatelům nebude rozdělovat dotace, ale peníze prostřednictvím finančních nástrojů. Je totiž navržen zvýhodněný a rekapitalizační fond, který by měl usnadnit přístup k finančním prostředkům zejména pro rozvíjející se firmy takříkajíc na míru. To je věc, která se ani v jiných rozvojových plánech moc nevidí, snad ve Slovinsku. Vadou na kráse však je, že na to mají být z celkových 190 mi­liard korun dotací vyčleněny necelé tři miliardy. A zásadní problém nastane, když český podnikatel nebude z oboru energetiky či digitalizace a začne v plánu hledat nástroj na znovurozjetí byznysu. Nic nenajde.

Petr Zahradník

Je absolvent Vysoké školy ekonomické v Praze, oboru finance. Studoval také v Londýně, New Yorku a belgické Lovani. Po tři desetiletí pracuje jako analytik a ekonomický expert specializovaný na problematiku Evropské unie. Je bývalým členem Národní ekonomické rady vlády a Evropského hospodářského a sociálního výboru v Bruselu. Nyní je členem analytického týmu České spořitelny. Spolupracuje i s akademickou sférou a je autorem řady odborných článků a publikací.

Foto: Honza Mudra

Na co všechno Česko může mít nárok?

Dotace dosáhnou výše 6,7 miliardy eur. Letos a v roce 2022 půjde o necelou polovinu, zbytek je plánován na rok následující. Je však zvláštní, že jsme jediná země, která má právě částku na rok 2023 větší. Jinde zdůrazňují faktor času, říkají, že čím dříve peníze přijdou, tím lépe. V Německu je proto částka na první období třikrát vyšší než na rok 2023. Takže nechápu, proč jsme to nevyjednali trochu jinak. Platí však, že projekty musí být uskutečněny do roku 2026. Peníze investuje členský stát a dostane zprvu jen desetiprocentní zálohu, zbytek až poté, co se investice dokončí. Vedle dotací se nabízejí i úvěry a finanční nástroje − členský stát by jejich prostřednictvím měl možnost získat za výhodných podmínek dlouhodobou půjčku. V tomto případě máme nárok na dalších 15,4 miliardy eur. Většina unijních zemí, s výjimkou uvedeného Slovinska a také Řecka, o takových půjčkách ale zatím neuvažuje.

Včetně nás.

Ministerstvo financí říká, že si umíme půjčovat levněji, nejsem si však jistý, že to budou moci tvrdit i za pět let. K tomu by peníze z Evropské unie byly splatné až v roce 2058. Šel bych do toho také proto, že jinde těžko získáme jednorázový přístup k takovému balíku. Může jít o nějakých 470 miliard korun, a pokud bychom je vložili do ziskových projektů, tak se to při úroku, který podle mého odhadu nepůjde nad dvě procenta ročně, vyplatí. Zreformovaná ČMZRB by z těchto peněz mohla financovat rozvojové projekty, včetně stavby vysokorychlostních železnic.

K tomu však dojít nemusí, poroste česká ekonomika i tak?

Musí, samotný Národní plán obnovy ji nespasí. Nakonec oživení bude takové typicky české: nepůjde o žádný raketový start, ale pozvolný a dlouhodobější růst. I když jsem mnoho věcí kritizoval, stále podle mě nic nebrání pokračovat v dohánění vyspělejších zemí. A to díky relativně vysoké míře investic, pořád slušné exportní pozici, spíše umírněné spotřebě a pozvolna se probouzejících veřejných výdajích. Kdyby nebylo zmíněných chyb, bylo by rychlejší. Až se ale jednou sečte finální účet za covid, tak z toho nevyjdeme nijak špatně. Určitě se budeme, řečeno sportovní terminologií, dál prodírat unijním pelotonem vpřed. V roce 2025 dosáhneme ekonomického průměru Evropské unie a budeme dýchat na záda Francii.