Rekordních 750 milionů ve sbírkách? Češi nevěří státu, že se o oběti tornáda postará a chopili se toho sami

Na účtech neziskových organizací vybírajících peníze na pomoc obětem tornáda na jižní Moravě přistálo téměř tři čtvrtě miliardy korun. Co za tímhle rekordem v solidaritě je? Určitě je pravda, že se na rekordní částce podílely technologie, protože darovat je snazší než kdykoliv předtím. Je pravda i to, že Česko bohatne a stále víc lidí si může charitu dovolit. Stejně jako to, že se filantropie zprofesionalizovala. Leč to není všechno. Jsou tu i psychologické faktory, které jsou možná ještě podstatnější. Nabízím několik motivů, které se na rekordních částkách mohly podílet.

Nedůvěra ve stát. Lidé nevěří, že se stát dokáže rychle a efektivně postarat o ty, které postihlo neštěstí. A tak se toho chopili v nebývalé míře sami. Ilustrativní je v tomto směru pokus, který jsem provedl na sociálních sítích. Zeptal jsem se, jestli by lidé „přispěli do sbírky na pomoc obětem katastrofy, kterou by organizoval stát“. Drtivá většina ze stovek účastníků ankety odpověděla, že ani náhodou. Jak mi napsal jeden follower: „NE, NE a NE. Třetina peněz by se ztratila v provozu sbírky, třetina v proceduře přerozdělování a v nejlepším případě třetina by se dostala mezi obce a občany.“ Tím samozřejmě nemá být řečeno, že by stát měl organizovat humanitární sbírky, vybírá přece daně. Jde ale o důkaz, že lidé absolutně nevěří tomu, že by stát byl schopen obětem katastrof, které přitom stejně jako všichni ostatní platí daně, efektivně pomoci. A mají neodbytný pocit, že přímá individuální pomoc je jediné, co postižené udrží „nad vodou“. Někteří respondenti mě dokonce upozornili, že moje otázka se dá vykládat i tak, že stát organizuje nikoliv sbírku, ale katastrofu. Vzhledem k tomu, co stát předvedl v covidové epidemii, se tomuto čtení, které také vypovídá o mnohém, není bohužel možné divit.