Proč je v Česku pořád takový bordel a co s tím

Na zemi před naším domem ležel mrtvý holub. Přímo před vchodem. Ležel tam den, dva, tři, všichni ho překračovali. Začínal už smrdět. A tak jsem nevydržel. Vzal jsem igelitku, že holuba odnesu do kontejneru. Cestou jsem zauvažoval, co by se stalo, kdybych tak neučinil. Ležel by holub, jsa lhostejně překračován, před domem v centru Prahy ještě další týden? Patrně ano. Lidé by ho dál buď „neviděli“, nebo by se rozhořčovali, že s tím nikdo nic neudělá. A v úvaze jsem pokračoval: mohlo se to stát kdekoli? Patrně také ano, náš dům přece není žádné ghetto, žijí v něm vzdělané středostavovské rodiny. Holub by měl prakticky všude v Česku ještě větší šanci, že na veřejném místě úspěšně shnije.

Ve chvíli, kdy jsem nebohého holuba házel do kontejneru, mi došlo, že dotyčný měkkozobec je vlastně symbolem našeho přístupu k veřejnému prostoru. Odkazuje k tomu, že český veřejný prostor v nejširším slova smyslu je prostorem veřejné lhostejnosti. Od dvorků s mrtvými holuby přes rozbité komunikace, za které „nikdo nemůže“, až třeba po klopotně fungující veřejné služby. Místo hrdého lva bychom si mohli dát stejně dobře do erbu nahnilého holuba. A bylo by to, minimálně dle toho, jak to u nás vypadá, asi i výstižnější.