Kam na podzim za výstavami?

Konečně je zase skoro na dosah. Už několik měsíců není nutné uchylovat se v touze po umění do virtuálních galerií v chladných prostorech digitálního světa. Přední evropské instituce po vynucené pandemické pauze otevřely a mnohdy nabízejí velké výstavy, naplánované už na loňský rok a odsouzené k dlouhému čekání. Vídeňská Albertina tak zve na velkou přehlídku Modiglianiho pláten, z nichž dýchá duch modernismu i dávná melancholická krása renesančního malířství, a na tvorbu velikánů moderního umění láká i Paříž, Londýn či Praha.

Erika Bornová: Šílenství je stráž noci

Galerie hlavního města Prahy, Colloredo‑Mansfeldský palác
do 31. 10.

V úvodu výstavy výtvarnice Eriky Bornové narazí návštěvníci na soubor 60 akrylových podobizen. Namalovala je, když jí prasklo oko a snažila se tak zachytit vlastní portrét v době, kdy sebe sama viděla deformovaně a v nerealistických barvách. K úrazu přišla při práci na podobizně múzy mnoha umělců Almy Mahlerové. Ta inspirovala skladby Gustava Mahlera i obrazy Oskara Kokoschky. Výsledná bysta, provokativně vyobrazená zezadu, s pozorností upínající se především k záplavě nazrzle hnědých dlouhých vlasů, vznikla z nezvyklého materiálu, s nímž Bornová začala experimentovat jako jediná autorka v Česku: z barveného polystyrenu.

Výstava umělkyně, jejímž otcem byl kreslíř Adolf Born, se jmenuje podle verše z Knihy o putování Rainera Marii Rilkeho a navazuje na Bornové předchozí práce na pomezí malby a sochařství věnované významným historickým osobnostem. Ovšem to zásadní se tentokrát odehrává na papíře. Fantaskní velkoformátové podobizny podmořské fauny a flóry vznikaly během pandemie, a byť se v nich odrážejí environmentální témata, stále je stěžejním umem Bornové, že – ať už pomocí obrazů, či soch – vypráví mnohoznačné, často až groteskní příběhy, které reflektují banalitu života.

Viktor Pivovarov: Moskevská gotika

Národní galerie v Praze, Veletržní palác
do 21. listopadu

Ruský malíř Viktor Pivovarov v Praze žije už přes 40 let. Z Moskvy si ale s sebou přivezl specifické vidění světa, rozkročené od pozornosti k všednodenním drobnostem až k mystickým sférám. Výstava v pražském Veletržním paláci představuje tento vesmír nejen dvěma stovkami obrazů, ale také drobnými instalacemi, otisky života v malém moskevském bytě, ve společnosti matky, ošoupaných rendlíků a utěrek. Těmito vzpomínkami je prostoupena i většina děl umělce, který byl v Sovětském svazu počátku 80. let minulého století významným představitelem neoficiální scény. Ovšem stejně tak jsou jeho plátna plná symbolických, až surreálných motivů, starší ruská díla ze 70. let se řadí ke konceptualismu, přehlídka přibližuje i jeho ilustrátorské dílo, které mu bylo doma jediným zdrojem obživy.

Pivovarov zve návštěvníky do svých miniaturních světů, do vlastních i cizích imaginárních pokojíčků, v nichž se odehrávají podivuhodné věci. Jde o zvláštní druh voyeurství, nečiní však z publika šmíráky, ale mnohem spíše zve ke sdílení intimního prožitku, s příměsí něhy i potměšilého humoru.

The Primitivist Revolution: Modigliani

Albertina, Vídeň
do 9. února 2022

Narodil se do lepší italské rodiny, ale žil s pařížskou bohémou a spodinou, která mu často stála modelem. Amedeo Modigliani své zjitřené pocity vtělil do soch i pláten, v nichž se moderní vlivy mísily s ozvěnami minulosti. V jeho lyrických linkách se ozývá melancholie italského renesančního malířství, v lehce deformovaných tělech s nezvykle dlouhými krky zase expresivní ozvuky afrického sochařství, ale i duch modernismu.

Vídeňská Albertina připravila obsáhlou retrospektivu u příležitosti loňského výročí 100 let od Modiglianiho úmrtí v pouhých 35 letech. Expozice byla kvůli pandemii odložena a nyní nabízí zhruba 130 děl, právě s důrazem na jeho pátrání po kořenech umění. Modigliani od dětství trpěl plicními chorobami, které se mu staly osudnými, a během bouřlivého života prostoupeného drogami, finanční neobratností i obviněními z pornografie se stal spíše legendou lokálního uměleckého života než oceňovaným průkopníkem či slavným malířem. O to cennější je při zpětném pohledu jeho budování mostů mezi avantgardou a uměleckým „pravěkem“.

The Making of Rodin

Tate Modern, Londýn
do 21. listopadu

Podle německého filozofa a kritika Johanna Gottfrieda von Herdera byla malba iluzorním snem, zato socha představovala otisk drsné reality. Definice 19. století však v moderní době záhy padly. A sochař Auguste Rodin byl jedním z prvních, kteří „drsnou realitu“ sochy rozpustili do okolního prostoru. O co se pokoušeli jeho romantičtí souputníci jako Victor Hugo či Charles Baudelaire slovem, snažil se Rodin vtělit do hmoty. Těla jeho objektů byla plná trhlin, tak jako byly rozervané mysli hrdinů, o nichž psali přední doboví romanopisci.

Výstava v londýnské Tate Modern se jako první věnuje hlavně Rodinově práci se sádrou či hlínou, tedy mnohem tvárnějšími materiály, než byl mramor či bronz jeho nejslavnějších děl. Právě z experimentů se sádrou se rodil sochařův nekonvenční přístup, který změnil světové umění a odrážel nástup modernity, období nejistot a překotných změn. Výstava nabízí na 200 děl, z nichž mnohá jsou poprvé k vidění mimo Francii.

Georgia O’Keeffe

Centre Pompidou, Paříž
do 6. prosince

Malby Georgie O’Keeffe mají neodmyslitelné místo v dějinách umění minulého století, byť to místo lze jen stěží opatřit jasnou „visačkou“. Inspirovala se evropskou abstraktní tvorbou, přesto jsou její díla výsostně americká. Organické tvary obřích květin, jejichž vyobrazeními pomáhala budovat americké moderní umění, umí omámit zvláštním napětím mezi abstrakcí a realismem. Ale inspirací jí ve 20. letech byla i městská krajina včetně charakteristických newyorských mrakodrapů.

podcast Krypto Insider

NFT za desítky milionů dolarů jsou jen spekulace. Namísto obrázků mohou digitální tokeny fungovat třeba i jako dluhopisy

3. 6. 2021 ▪ 34:15 min.

O’Keeffe žila a tvořila po většinu 20. století, až do své smrti v roce 1986 v 98 letech se věnovala umění, pro nějž čerpala inspiraci v divočině Nového Mexika. Takže v 30. letech se podílela na hledání vlastní umělecké identity Spojených států, v 60. letech malovala kontrastní obrazy v duchu hnutí hard edge, vyznávajícího ostré předěly mezi barvami. Centre Pompidou poprvé ve Francii vystavuje retrospektivu malířky, jejíž obraznost má dodnes sílu provokovat duchovní silou i temnými spodními proudy. A jejíž dílo má moc provést diváky podstatnou částí historie moderního umění.

Soutine / de Kooning

Musée de l’Orangerie, Paříž
do 10. ledna 2022

Ruský malíř Chaim Soutine a jeho americký pokračovatel nizozemského původu Willem de Kooning se nikdy nepotkali. Ale jejich díla, když jsou vystavena tváří v tvář, vypovídají o intenzivní umělecké komunikaci. Soutine během svého života v Paříži získal přízviska „prokletého umělce“ či „proroka“, divoce míchajícího abstraktní a expresivní výjevy s figurativní malbou. Kvůli věrohodnosti neváhal přechovávat v ateliéru zvířecí mršiny a poučovat pohoršené okolí o tom, že umění je důležitější než hygiena.

De Kooning tyto vlivy vstřebal a provokoval dobové diváky a kritiky tím, že jeho vizuální, zdánlivě abstraktní metamorfózy barev často odkazovaly ke skutečným objektům, třeba k ženským tělům, v čemž se lišily od děl jeho kolegy a předního představitele abstraktního expresionismu Jacksona Pollocka. Ta byla naopak čistým ztělesněním emocí a okamžité malířské akce. Pařížská výstava tak vypráví o jednom drobném zákoutí historie umění. Především však nabízí fascinující malířský dialog, na němž se podílejí samotná plátna.

Frida Kahlo – Fotografie

Galerie hlavního města Prahy, Dům U Kamenného zvonu
od 15. 10.

Charakteristické autoportréty Fridy Kahlo, ženy s havraními vlasy a dominantním obočím, se staly světoznámými dávno předtím, než jí v 19 let starém snímku vtiskla filmovou tvář herečka Salma Hayeková. Aktuální pražská výstava však nepřipomene surrealistická plátna této mexické malířky.

Pablo Ortiz Monasterio, kurátor přehlídky, která už byla k vidění na obou amerických kontinentech, ale též v Německu, Portugalsku a Polsku, se zaměřil na jiné médium, jež bylo umělkyni odjakživa blízké: na fotografii. Ta Fridu provázela od mládí, otec i dědeček byli profesionálními fotografy, ona sama sbírala daguerrotypie a pohlednice z 19. století, vystřihovala si z nich detaily a upravovala je, jako kdyby to byly malby. Většina z těchto snímků z její pozůstalosti byla donedávna neznámá, přitom byly důležitou inspirací pro její malířské dílo. Výstava nabízí 241 fotografií v šesti tematických oddílech a přináší také fotografie a umělecké pohledy na svět dalších významných tvůrců, jako byl Man Ray či Edward Weston.

Investice do umění

Stáhněte si přílohu v PDF

American Photography

Albertina, Vídeň
do 28. listopadu

Americká krajina se díky hollywoodské kinematografii otiskla do myslí celého světa. Širé pláně a pouště i geometrické linie ikonických velkoměst se dávno staly součástí kolektivního mýtu. Ovšem v poválečné americké fotografii, která je předmětem přehlídky ve vídeňské Albertině, načančané idealizované krajiny zmizely. Nahradily je všednodenní motivy, které dříve nebyly hodny toho, aby je někdo zachytil. Mnozí umělci kriticky hleděli na společnost, cestovali napříč zemí za momentkami, za spontánními okamžiky.

Výstava putuje od sociálních vizuálně zahuštěných portrétů Ameriky Leeho Friedlandera, který začal fotit nezvyklá zákoutí New Yorku i venkova v roce 1948, až po tvorbu Nan Goldinové či Cindy Shermanové, v nichž se o vážných feministických tématech „hovoří“ pomocí nadsázky či parodie. A další umělci jako Gregory Crewdson se zase věnují pečlivě aranžovaným scenériím, které připomínají zastavené filmové obrazy. Nikoli však z nablýskaného Hollywoodu, ale spíše z temných zákoutí mysli režiséra Davida Lynche.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Investice do umění.