Les nám chybí, říkají děti z Vysočiny v chystaném filmu. A dospělým vyčítají, že selhali

Jedenáctiletý Jonáš se nadechne a upře do kamery zasmušilý pohled. „Už nemám možnost jít si zahrát něco do lesa, lehnout do mechu, pozorovat mravence, co dělají. No prostě, je to blbý,“ sklopí nakonec zrak. Chlapec je jedním z jednatřiceti dětí a mladých lidí z různých míst Vysočiny, kteří mají popsat, jak se jich dotkla kůrovcová kalamita. Osmi- až osmnáctileté žáky či studenty, již jsou s okolní krajinou a lesy spojení přece jen více než jejich vrstevníci ze zbytku země, vyzpovídala pro účely připravované studie a dokumentárního filmu psycholožka a filmařka Barbora Klocová.

Není to veselé povídání. „Asi bych nakreslila nějaký stín, který odchází a zamyká za sebou pomyslná vrátka. Za nimi by byl právě les a krásná příroda a ten stín by odcházel do pouště,“ odpovídá na otázku, jak by popsala svůj dojem z přeměny lesů na převážně holé planiny, asi patnáctiletá dívka.