Víte, kdy naposledy jsme měli vyšší úrokové sazby než dnes? Před dvaceti lety. Zásadním momentem při diskusi o měnové politice je hodnocení charakteru inflace, tedy zda je, či není dočasná a do jaké míry k ní přispívá síla domácí poptávky. V tomto ohledu byla ČNB jednou z prvních centrálních bank ve vyspělých zemích, která si řekla, že domácí inflační tlaky a rizika pro inflační očekávání jsou taková, že je třeba začít jednat.

Je zajímavé sledovat jednání ostatních. Se zvyšováním sazeb začaly na konci roku trochu váhavě britská a norská centrální banka, o něco rázněji zpřísnily měnovou politiku centrální banky Polska a Maďarska. Velmi zajímavý je posun postoje Fedu. Okamžik obratu politiky americké centrální banky se postupně přibližoval a nyní se již jen počítá, kolikrát letos zvýší úrokové sazby. Naopak ECB trvá na „dočasnosti“ inflace a změna úrokových sazeb v eurozóně je prozatím v nedohlednu.

Proč zvyšovat úrokové sazby? O způsobu, jakým se do ekonomiky promítá měnová politika, asi není potřeba psát. Nabídnu spíše varování, co se může stát, když centrální banka zaváhá. V roce 2000 praskla v USA dotcom bublina (korekce příliš vysokých valuací technologických firem). Následovaly dva roky pomalého růstu ekonomiky a Fed na to zareagoval postupným snižováním své úrokové sazby z 6,5 na jedno procento. Ekonomika se v dalších letech poměrně rychle vzpamatovala, přesto centrální banka se zvyšováním sazeb nepospíchala. Na konci příběhu je přehřátý trh nemovitostí a hypoteční krize v USA, která přerostla v globální finanční krizi. Faktorů, které k tomu přispěly, bylo více, „Greenspan put“ (příliš nízké úrokové sazby) byl ovšem jeden z nich.

Pozici a vliv Fedu a ČNB samozřejmě nemůžeme srovnávat, načasování a razance měnové politiky ale hrají důležitou roli v každé ekonomice. Na první pohled se může zdát, že se po zvýšení úrokových sazeb nic moc neděje, často se zapomíná na zpoždění, se kterým měnová politika působí, ale dlouhodobé systematické podhodnocení sazeb může mít zásadní následky.