Za svůj život nasbíral stovky uměleckých předmětů: obrazů, soch, starožitností a archiválií, a i když je mu 80 let, stále si nemůže odpustit občasné nákupy v galeriích či na aukcích. Každá sběratelská vášeň ale přináší otázku: co bude se sbírkou po mé smrti?
Náš sběratel, říkejme mu Jan (redakce jeho jméno zná, ale nepřál si je zveřejnit), je rozvedený a bezdětný. Rozhodl se svou sbírku prodat jako celek zájemci, který ji také jako systematicky budovaný komplexní soubor udrží pohromadě. To se ale nepodařilo. Každý sběratel má jiné zájmy a jiné oko. O některé artefakty měli kupci zájem, nikoli však o celou sbírku, která navíc byla dost drahá. Také aukční domy stály jen o jednotlivé kusy. Nakonec však jedna aukční síň nabídla model prodeje celé kolekce, avšak po jednotlivých kusech, jejichž vyvolávací cenu určí sama. Zavázala se, že sbírku přebere a Janovi vyplatí domluvenou částku, bez ohledu na výsledky prodeje. Pro aukční dům to není riskantní byznys – zkušenost s prodejem celých rodinných sídel včetně umění i užitkových předmětů ukazuje, že každá věc má svého kupce.
Proč Jan svou sbírku nedaruje nějaké instituci s podmínkou jejího zachování jako celku? Institucím obecně nedůvěřuje. Svému právníkovi už do závěti připravil pokyny, jak peníze z prodeje rozdělit na charitativní účely lidem s různými zdravotními handicapy.
„Svou sbírku jsem vytvářel víc než padesát let,“ svěřuje se Jan. „S velkou radostí a láskou, očima a srdcem, nikdy však s myšlenkou na investici. Dnes si nejsem jistý, kde nakonec skončí, bohužel nemám rodinu, která by měla ke sbírce vztah a mohla vše převzít a pokračovat. Doufám, že budu mít ještě čas najít sbírce adoptivní rodinu nebo zájemce, kterému ji nabídnu. Kdyby se opravdu neukázala jiná možnost, tak nezbude než vše nabídnout jednomu ze světových aukčních domů a výnos věnovat dobrým lidem nebo institucím, které se věnují těm slabším ve společnosti.“
Není neobvyklé, že se dnes stárnoucí lidé starají o budoucnost svého majetku, notabene milované sbírky umění. Povědomí o tomto fenoménu se zlepšilo, a tak spíš výjimečně mohou dědicové nacházet netušené poklady na půdě či spíše v pronajatém klimatizovaném depozitáři, o jehož existenci za života rodičů neměli ani tušení.
Role správce sbírky
Je určitě praktické si pořídit soupis sbírky a obrazovou katalogizaci. Pokud dědicové sbírky mají věrohodný soupis a certifikáty pravosti děl, je snadné je nabídnout na trhu. Častý postup je rovněž spolupráce rodiny s galeristou, který se ještě za života umělce o jeho práce, jejich prodej i zápůjčky staral. Jako odborník může rodině dobře poradit, která díla komu a za kolik prodat, která ponechat jako zlatý fond pro případný zájem institucionálních sbírek a která pouze zapůjčovat.
Tak postupuje například galerista Petr Mach, který spravuje dílo českého malíře Jiřího Načeradského, jehož dostupných děl pomalu na trhu ubývá. „S Jiřím Načeradským jsem spolupracoval na soupisu jeho díla, dále na přípravě výstav a rovněž na vydávání jeho publikací. Před svým skonem oznámil mně i své ženě, že si přeje, abychom stejným způsobem pokračovali i nadále,“ vypráví Petr Mach. „Ve spolupráci s rodinou, která vlastní autorovu pozůstalost a především autorská práva k umělcovu dílu, nadále připravuji výstavy, poskytuji servis dalším kurátorům při zápůjčkách děl na výstavy a dodávám reprodukce a další podklady pro tisk. Rovněž hlídám výskyt falz, respektive jejich eliminaci z uměleckého trhu, a v případě, že jsem o to požádán, posuzuji pravost prodávaných či kupovaných děl.“
Plán smrt
To jsme ovšem popsali situaci, ve které všichni znají hodnotu uměleckých předmětů, kde umírající umělec či sběratel a jeho rodina mají představu, jak se o sbírku postarat. Co se však stane s uměleckou sbírkou, pokud majitel nemá dědice nebo ji dědicové nechtějí?
„V případě, že majitel umělecké sbírky nemá dědice, připadne jeho sbírka dle paragrafu 1634 občanského zákoníku státu jako odúmrť a na stát se hledí, jako by byl zákonným dědicem. Na rozdíl od něho však nemá právo dědictví odmítnout,“ říká právník Jan Kozubek z advokátní kanceláře Becker a Poliakoff.
Podle něj mají dědicové v podstatě dvě možnosti: sbírku buď prodat, nebo ji darovat. Jak už bylo řečeno, pokud jde o cennou sbírku, nabízí se jako nejlepší možnost aukční prodej. Prodávají se buď jednotlivá díla, ale také sbírka jako celek – podle dohody s aukčním domem. Pokud sbírka obsahuje díla světoznámých autorů, pak je vhodné uvažovat o prodeji v prestižních světových aukčních síních, jako jsou Sotheby’s, Christie’s či Bonhams. Ale i mnohé české aukční domy a jiné profesionální agentury už mají dlouhodobou historii úspěšné práce.
Darovat sbírku také dnes není těžký úkol. Dědicové mohou věnovat kolekci galeriím, muzeím, jiným sběratelům – komukoli, kdo bude ochoten dar přijmout. V takovém případě se sepisuje darovací smlouva a dárce v ní může vznést některé požadavky. Například aby sbírka zůstala jako celek, aby se z ní mohlo zapůjčovat jen v Česku nebo aby byla vedena pod jeho jménem. „Pokud ale dědicové nechtějí uměleckou sbírku v rámci dědického řízení nabýt vůbec, mohou dědictví odmítnout, zcizit, vzdát se jej, případně se dědického práva ještě za života zůstavitele zříci. Tyto jednotlivé instituty označují několik různých způsobů nenabytí dědictví, které se od sebe liší v následujících aspektech,“ dodává Jan Kozubek.
„Pokud dědic dědictví odmítne, hledí se na něj, jako by dědictví nenabyl. Odmítnutí ale vyžaduje výslovné prohlášení vůči soudu. Pokud všichni v úvahu přicházející dědicové dědictví odmítnou, připadne státu. Dědictví je třeba odmítnout celé, tedy kromě umělecké sbírky i ostatní jmění, jinak by odmítnutí nebylo platné. Zcizení dědictví je pak možné na základě smlouvy uzavřené mezi dědicem a třetí osobou po smrti zůstavitele. Tuto smlouvu je třeba uzavřít ve formě veřejné listiny u notáře a oznámit její uzavření soudu, který vede řízení o dědictví. Obdobně jako v případě odmítnutí dědictví je možné dědictví zcizit pouze jako celek. Na rozdíl od odmítnutí dědictví je tedy v tomto případě třeba označit konkrétní osobu, která jej má namísto původního dědice nabýt, přičemž se nemusí jednat o jiného dědice. Dědic, který dědictví neodmítl, se jej rovněž může před soudem vzdát ve prospěch jiného dědice. Zřeknutí se dědického práva je možné pouze na základě smlouvy uzavřené mezi dědicem a zůstavitelem za jeho života ve formě veřejné listiny a i v tomto případě se dědic zříká dědického práva jako celku.“
Proto, jak už bylo řečeno, by měl mít každý sběratel bez předsudků takzvaný plán „smrt“. Pokud ho osud sbírky zajímá a chce ho ovlivnit, měl by zjistit zájem potenciálních dědiců, aby předešel tomu, že sbírka připadne státu. Pak se může rozhodnout, že ji ještě za svého života prodá nebo daruje. Chce‑li se ze sbírky těšit celý život, pak je vhodné včas formulovat závěť.
Nadace jako elegantní řešení
Jednou z možností, jak se koncepčně postarat o celistvost sbírky, je založení nadace pro její správu. Jak zařídit, aby nadace vedla projekt přesně tak, jak jej mínil sběratel? „Na rozdíl od korporací, které jsou také právnickými osobami, není nadace společenstvím osob, nýbrž sdružením majetku,“ vysvětluje Jan Kozubek. „Její osud tak není do takové míry závislý na osudu jejího zakladatele. Pokud tedy zakladatel nadace zemře, nadace nezaniká, dále existuje a plní svůj účel určený v rámci nadační listiny.“
Chcete kus Picassa, NFT nebo starý výtisk ústavy? Lidé se organizují na blockchainu a dávají na frak i velkým hráčům
V jejím rámci může zakladatel a sběratel v jedné osobě pro případ své smrti vyhradit některému z orgánů nadace oprávnění nadační listinu měnit. Pokud ale postup naopak neupraví a správní rada nadace by chtěla postupovat jinak, než praví nadační listina, musí případné objektivní potřeby změn rozhodovat na návrh nadace soud.
„Aby tedy nedošlo po smrti zakladatele k takové změně nadační listiny, která by se odchylovala od jeho původní představy o osudu nadace, jeví se jako vhodné upravit v nadační listině postup pro její změny v případě smrti zakladatele, případně v ní alespoň vyjádřit úmysly a přání zakladatele vztahující se k nadaci,“ doplňuje Kozubek. A také dodává, že založí‑li sběratel nadaci za svého života, neznamená to, že jeho dědicové mohou nadační listinu měnit. Takový záměr by sám o sobě musel být už v listině ukotven. Jestliže nebyla nadace založena ještě během života sběratele, lze ji zřídit prostřednictvím závěti. Nadace se může tedy stát dědicem nebo odkazovníkem a získat celé sběratelovo jmění.
Jako příklad poslouží fungující model Nadace Medy a Jana Mládkových, která spravuje velkou sbírku moderního a současného umění a provozuje Museum Kampa. Zakladatelka Meda Mládková, které je 102 let, je nyní už řadovou členkou správní rady. Co když by ale nové vedení správní rady mělo jiný záměr než původní sběratelka?
„Pokud by někdo chtěl snižovat jmění nadace nebo prodávat díla ze sbírky, musela by o tom hlasovat správní rada, vysvětluje šéfkurátor Musea Kampa Jan Skřivánek. „Členkou naší správní rady je například i pražská radní pro kulturu nebo řada nezávislých osobností, takže něco takového nehrozí. Ale ano, dokážu si představit třeba nadaci spravující pozůstalost nějakého umělce, která si něco takového odhlasuje nebo bude mít rovnou prodej uměleckých děl v předmětu činnosti. Nejde tedy ani tak o formu nadace, ale o to, jaké má poslání a kdo se o jeho naplňování stará.“ Sbírka Medy Mládkové je zapsána v Centrální evidenci sbírek, což znamená, že jednotlivá díla lze vyřadit ze sbírky, jen pokud dojde k jejich zničení nebo se podaří doložit, že neodpovídají charakteru sbírky.
Z hlediska zaručení soudržnosti sbírky po smrti zakladatele platí, že záleží na tom, jak byl napsán statut nadace a jakým způsobem ho lze měnit. V praxi pak také na tom, kdo činnost nadace reálně vykonává. Nic z toho není stoprocentní zárukou, ale kombinace všeho by měla být dostatečnou pojistkou udržitelnosti sbírky a její kvality. „Kdyby měl někdo ďábelský plán, že takovou nadační sbírku zcizí, musel by zřejmě najít slabiny ve statutu nadace a to by asi byl dlouhodobý, ne úplně snadný proces, takže by si toho někdo všiml a snažil se tomu zabránit,“ soudí Jan Skřivánek.
Co je to odúmrť
Vrátíme se k situaci, kdy sběratel nemá dědice, nezaložil nadaci a nečekaně zemře. Umělecká sbírka tak připadne automaticky státu. „V případě, že se Česko stane vlastníkem uměleckého předmětu na základě dědictví, je příslušný s ním hospodařit Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (ÚZSVM). Ministerstvo kultury na základě podnětu tohoto úřadu doporučí organizační složku nebo určí státní příspěvkovou organizaci, která přijme umělecké dílo do sbírky muzejní povahy,“ objasňuje postup pracovnice tiskového oddělení ministerstva kultury Ivana Awwadová. „Předmět tedy zůstává ve vlastnictví státu, ale je mu poskytnuta odborná péče. V případě, že se nejedná o předmět, který by zhodnotil sbírku muzejní povahy ve správě organizační složky či státní příspěvkové organizace, je nabídnut k prodeji na veřejné aukci.“
Stáhněte si přílohu v PDF
Jak to v praxi probíhá, popisuje Jiří Pivoňka, vedoucí oddělení hospodaření s majetkem v operativní evidenci ÚZSVM: „Jako konkrétní případ uveďme převod nesourodého souboru čtyřiceti obrazů od různých autorů, které náš úřad získal jako odúmrť po zemřelé osobě z Prahy. Převod prozatím není dokončen, ale v průběhu března bude uzavřena smlouva o předání majetku státu s Národním památkovým ústavem – Územní památkovou správou na Sychrově, který tuto kolekci získal.“
Úřad podle Jiřího Pivoňky musí veškerý majetek nabízet prvotně ostatním organizačním složkám státu a státním organizacím (jako jsou například muzea, galerie či zámky) k bezúplatnému převodu. „V případě, že se některá složka přihlásí a svou žádost zdůvodní, požádá ÚZSVM, v případě uměleckých děl, o souhlas s převodem ministerstvo kultury. V případě, že jsou splněny veškeré zákonné náležitosti, můžeme přistoupit k bezúplatnému převodu,“ dodává.
Když o umělecké předměty nemá žádná instituce zájem, úřad je nabízí k prodeji na svých stránkách www.nabidkamajetku.cz bez prostředníka. Vyvolávací ceny se určují na základě ocenění znaleckých posudků.
Článek byl publikován ve speciální příloze HN Investice do umění.
