Deník uprchlice: Každý večer uléhám s představou, že se probudím a Putin bude mrtvý

Praha, 11. dubna. Jmenuji se Svitlana Miščenko, je mi 25 let a jsem uprchlice z Ukrajiny. Narodila jsem se ve Vinnycji, v malém krásném městě na hranicích s Moldavskem. Tam jsem získala bakalářský titul v oboru učitelství, ale před válkou jsem pracovala jako specialistka na sociální média v Kyjevě. Nejdříve jsme z Ukrajiny utekli do Moldavska a pak přes Rumunsko a Maďarsko k vám do České republiky. Spolu se mnou tu jsou i moje mladší, patnáctiletá sestra a maminka. Ráda bych se s vámi podělila o to, jak prožíváme dny u vás v Česku, o čem sníme a jaké jsou naše myšlenky a plány. Zde je další díl mého blogu. (První tři najdete zde.)

Existuje mnoho důvodů, proč lidé opouštějí své domovy. Někdo odchází za prací, jiný za studiem, někdo chce jen zkusit začít žít úplně nový život... A někdo utíká před válkou. Jako více než čtyři miliony Ukrajinců, které poslala ruská invaze na dlouhou a neplánovanou cestu kamkoliv do bezpečí. Na rozdíl od jiných je tahle cesta prosycena hořkostí a bolestí. Zní to možná banálně, ale jen dokud to nepocítíte na vlastní kůži.   

Už jen ten kontrast: Celý uplynulý týden mého čekání na konec války v Česku byl klidný. Svítilo sluníčko, občas pršelo, lidé chodili do práce, děti do škol. Povídala jsem si s českými kamarády Františkem a Sabinou, procházela se se sestrou venku, a dokonce zašla do kavárny a snažila se žít.

Zároveň se v mé vlasti staly neskutečné, nenapravitelné věci. Před pár dny dopadla raketa na nádraží v Kramatorsku přímo na lidi, kteří se chtěli evakuovat. Desítky mrtvých a zraněných. Na raketě byla bílou barvou napsána slova „pro děti“. Moje duše se rozpadla na tisíc kousků a já chci křičet, utíkat, všechno změnit a vrátit čas. Po každé takové zprávě se mi zdá, že situace už nemůže být horší. Ale pokaždé se pletu. Pokaždé.