„Rozzia“ se vždycky snažila Ukrajince zlomit, ale nic z toho nebude. My nejsme otroci

Jmenuji se Svitlana Miščenko, je mi 25 let a jsem uprchlice z Ukrajiny. Narodila jsem se ve Vinnycji, v malém krásném městě na hranicích s Moldavskem. Tam jsem získala bakalářský titul v oboru učitelství, ale před válkou jsem pracovala jako specialistka na sociální média v Kyjevě. Nejdříve jsme z Ukrajiny utekli do Moldavska a pak přes Rumunsko a Maďarsko k vám do České republiky. Spolu se mnou v Česku byly i moje mladší, patnáctiletá sestra a maminka. Prahu už jsem ale opustila, dostala jsem totiž práci asistentky marketingu ve firmě sídlící v Severním Irsku. Zde je další díl mého blogu. (Předchozích šest dílů najdete zde.)

Můj dnešní příběh začíná úsměvem. Píši ho o víkendu, je ráno, na klíně mi vrní kočka a vedle mě stojí šálek horké kávy. Po oknech stékají studené kapky deště, ale mně je teplo.

Celý týden jsem zařizovala registrační čísla. Od časného rána do pozdního večera. A mohu říct, že registrace uprchlíků v Praze byla mnohem jednodušší než zde v Belfastu. Vše komplikuje fakt, že jsem přijela přes Dublin. Systém předpokládá, že lidé přiletí přes Londýn. Přidalo mi to spoustu papírování... Už jsou to dva týdny a stále jsem se nezaregistrovala. Pokaždé když přijdeme na oddělení pro registraci uprchlíků, začne nějaké nepředstavitelně náročné zkoumání a pátrání. Ti lidé neumějí s tím systémem pracovat, potřebují hromadu dokumentů a vyplněných formulářů, a dokonce i naše ukrajinské průkazy.