Města budoucnosti musí vodu zadržovat, ne ji odvádět pryč

Hodnota vody stoupá. Společenská i ekonomická. Vědí o tom investoři, kraje, města i firmy. Stále více lidí se tak zajímá o kvalitní a udržitelné vodní hospodářství.

Zatímco hlavním cílem správců a provozovatelů vodohospodářské infrastruktury je zajistit lidem pitnou vodu a odpadní vodu vyčistit, průmyslník potřebuje primárně dostat svůj výrobek na trh. I k tomu však potřebuje vodu. „Bez vody to nejde. Mnoho výrobců se tak snaží přiblížit uzavřenému, tedy vlastnímu vodnímu hospodářství,“ říká Jan Krejčík, generální ředitel společnosti SWECO. Ta navrhuje řešení v oblasti vodohospodářské infrastruktury jak pro kraje, města a obce, tak i průmysl, farmáře a služby v privátním sektoru.

Měly by firmy šetřit vodou?

Nemám moc rád termín „šetřit“ vodou. S vodou je nutné správně hospodařit. Šetřit můžeme a měli bychom ve sprše nebo třeba vhodně zvolenou myčkou nádobí. V širším kontextu je aspektů udržitelného rozvoje vodního hospodářství mnohem více. Například budování nových vodních zdrojů, výběr technologií ve výrobním procesu nebo nové produkty, jejichž výroba je na vodě méně závislá.

Je voda podle vás veřejným zdrojem, komoditou nebo zbožím?

Přístup k vodě je základní lidské právo. Voda jako základní zdroj pro život se zcela vymyká jakékoli kategorizaci. Právo na vodu je definováno jako právo každého mít přístup k dostatečné, bezpečné, fyzicky a cenově dostupné vodě pro domácí a osobní použití. Od tohoto základního práva a odvozené povinnosti jej zajistit se odvíjí všechno ostatní, včetně financování. Hospodaření s vodou musí být udržitelné.

Přesto ale firmy kromě ekologického dopadu musí řešit i cenu.

Finance jsou samozřejmě velmi důležité. Aspekt, který umožní oboru správně se rozvíjet, je vhodně stanovená cena. Ať už je státem plně regulovaná, nebo jen usměrňovaná. Takzvaně sociálně udržitelná cena reflektuje oba pohledy: je ohleduplná ke spotřebiteli v současnosti, ale zároveň vytváří prostředky pro nezbytnou obnovu infrastruktury a dostupnosti zdrojů do budoucna.

A co když voda nebude dostupná všem?

Pokud taková situace nastane, bude mít přednost zásobování vodou pro obyvatele. A výrobci budou čelit vysokým ztrátám. Je to podobné jako současná situace na trhu s energiemi. Proto je dobré přemýšlet dopředu, strategicky plánovat a snažit se o co nejefektivnější vodní hospodářství. To platí zejména pro výrobu.

Jaká je potom role konzultačních firem?

Zásadní. V konkurenčním prostředí konzultačních firem vznikají nové postupy a nástroje pro budování, správu a řízení vodohospodářských systémů. Prioritní úkol vodního hospodářství je doručit kvalitní vodu lidem a firmám 365 dní v roce. Není to jednoduchý úkol a je přirozené, že vodárenské společnosti se vesměs chovají velmi konzervativně. Většinou je k tomu nutí vnější podmínky jako legislativa nebo cenová regulace. Navíc jejich chování formují podmínky dotačních programů pro obnovu i rozvoj infrastruktury. Každá novinka, která vstoupí do stávajícího funkčního systému, je pečlivě hodnocena, zda tento chod neohrozí. Role konzultačních firem je nabízet jim nové možnosti. Říkáme, že by se to dalo dělat jinak, efektivněji, s menšími náklady a třeba i s novou technologií. Například u nás ve SWECO se jedná o potenciál a zkušenosti 18 000 lidí.

Máte problém sehnat kvalitní pracovníky?

Ano. Dovolím si říci, že v současné době je vzdělávání a výchova nových inženýrů nejvíce limitujícím faktorem růstu. Diskuse o kvalitě vzdělávání a aplikaci moderních trendů do výuky by byla na samostatný rozhovor. Inženýrské obory jsou velmi atraktivní. Je to práce, která dává smysl. Přesto se nedaří školám tuto atraktivitu prodat stávajícím studentům a vychovat dostatek nových lidí, kteří budou v oboru pracovat. My tak suplujeme vzdělávací procesy našimi vlastními silami uvnitř společnosti. Učíme naše mladé kolegy používat moderní technologie, nabízíme odborné praxe, stáže v zahraničí, máme zavedené mentorské programy. Ale to můžeme budoucím inženýrům nabídnout my, při naší velikosti. Lokální projekční kancelář ne. A i ta potřebuje nové a schopné lidi.

Zmínil jste technologie. Jakých využíváte?

Všude se skloňuje slovo BIM, tedy building information modeling – informační model budovy. To znamená, že projektant vytvoří digitální model stavby, který stavebník využívá k její realizaci. Navíc tento model slouží v ideálním případě k řadě dalších věcí. Dá se s ním velmi rychle a flexibilně pracovat při jakékoli změně stavby a jednotlivé vrstvy se následně mohou použít při správě stavby a pro její každodenní provoz. Běžně také používáme prvky virtuální reality. Ve chvíli, kdy promítnete hladinu vody ve městě během potenciální povodňové situace, ať už do brýlí, nebo třeba telefonu, člověku, který rozhoduje o tom, zda investovat do protipovodňové ochrany, jde o mnohem sugestivnější dojem, než ten, který vyvolá nákres na papíře. Totéž platí pro potenciálního investora nové budovy či komunikace. Například pro digitální mapu podzemních inženýrských sítí. Tablet namířený na reálnou ulici dokáže ukázat sítě, které jsou pod povrchem. Je snazší věci vidět než si je muset představit z výkresů.

Jsou města připravená na extrémní počasí?

Nejde tu o počasí, ale o dlouhodobou klimatickou změnu. V České republice se bavíme v zásadě o třech věcech. A to hrozbě sucha, ochraně před povodněmi a o přizpůsobení měst extrémním teplotám. Výkyvy budou častější, ať už jde o sucho, nebo déšť. Metodiky států na to, jak to zvládat, existují, ale důležitá je vůle jednotlivých měst začít známá fakta převádět do investičních záměrů. Limitující faktor je, že práce s extrémními jevy a plánování investic často přesahují jedno volební období. Pro některá témata by tak ve společnosti měl existovat určitý společenský konsenzus bez ohledu na to, jaká je v daném místě aktuální politická reprezentace. Ten by měl mít třeba i závaznou platnost. Tam, kde takový konsenzus vznikne, je připravenost na zvládání klimatických změn větší. A že budou extrémy nastávat, to víme.

Jak by města měla s vodou v budoucnu zacházet?

První rovina je jednoznačná, města budou vodu zadržovat a nebudou ji odvádět mimo svůj prostor. Postupně se tak budou snažit všechny plochy ve městě využít k tomu, aby voda, která naprší, neodtekla co nejrychleji jinam. Pak ji budou zadržovat a používat tak dlouho, dokud to bude možné. Je to zcela odlišný přístup, než podle kterého se po mnoho desetiletí především v evropských městech budovala vodohospodářská infrastruktura. Tyto principy se začaly bourat až v 90. letech minulého století. Přeměna infrastruktury postupuje pomalu. Nějakou dobu bude trvat, než se města stanou vodohospodářsky udržitelnými.

Jak by mohlo vypadat město budoucnosti?

Přívětivě. Zdravě. A bude komunitně organizované, což znamená, že všechno, co k životu ve městě potřebujeme, bude jednoduše řečeno za rohem. Práce, lékaři, školy, nákupy i zábava a odpočinek. Současně budou tyto místní komunity více propojené moderní dopravní infrastrukturou. Zcela autonomní doprava, sdílené dopravní prostředky, doručování zásilek pomocí dronů a podobně.

Jak bude potom vypadat prostředí?

V urbanistickém rozvoji bude dost místa pro rekreaci i zeleň. Když na internetu vyhledáte heslo „město budoucnosti“ a podíváte se na návrhy z roku 1970, je to betonové město, 60metrové betonové domy. Mezi tím vertikálně létající auta a nikde žádné stromy. Když si vyhledáte současné futuristické představy, uvidíte park. Výsledek je podle mě někde mezi tím. Důležité je, aby infrastruktura trvale umožňovala růst počtu lidí, kteří ve městě budou žít. V současnosti se mnozí od života ve městech odklánějí. Ale ve chvíli, kdy bude ve městech infrastruktura a způsob života připomínat komunitu, v níž lidé chtějí žít, budou se do měst vracet rádi. Je dobře být blízko toho, co potřebujete k životu. Lidé musí mít pocit, že je správné žít ve městě.

Budoucnost vody a vodárenství

Stáhněte si přílohu v PDF

Čím byla způsobena změna vize z betonových měst na zelená?

Je to dané tím, že lidé mají mnohem více času na sebe. Na začátku minulého století byl průměrný čas, který člověk strávil prací, více než tři tisíce hodin za rok. Teď je čas, za který je člověk schopen se uživit, poloviční. To jsou skutečná historická data. Z toho vyplývá i vize, v jakém prostředí chceme žít. Tam, kde všechen tenhle volný čas užijeme příjemně. Z odborného, nebo chcete‑li inženýrského, pohledu je pak samozřejmě primárním důvodem již zmiňovaná změna klimatu. Města budoucnosti k ní nesmí přispívat více, než bude nezbytné.

Které evropské město je pro vás inspirativní?

Rád bych řekl Praha, protože v ní moc rád bydlím. Ale pro mě jsou nejvíce inspirativní města severní Evropy. Z velkých metropolí třeba Kodaň. Ve střední velikosti pak například dánský Aarhus nebo norský Trondheim. V těchto menších městech je snazší měnit zavedené principy. Ne všude jde ale aplikovat všechno, co je moderní. Například cyklistika. V Kodani jezdí na kole do práce i dánský princ. Já si ale nedovedu představit, že v Praze pojedu do práce v košili z Jinonic do Nuslí přes dva kopce. Je potřeba respektovat geografické předpoklady a samozřejmě i historii té které lokality. V severských zemích ale dobře funguje právě již zmíněný společensko‑politický konsenzus, a rozvoj měst je tak systematičtější.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Budoucnost vody a vodárenství. Vznikl v partnerské spolupráci se společností SWECO.