Navzdory zvyšujícím se cenám potravin lidé nepřestávají plýtvat jídlem. Přitom by stačilo změnit některé návyky a zákony, aby se situace výrazně zlepšila. Podle ředitelky organizace Zachraň jídlo Michaely Číhalíkové by se v Česku dalo každý den zachránit až 72 tisíc obědů, které se nyní zbytečně vyhazují.
HN: Na vašem webu se dočteme, že nejvíc jídla se vyhodí v domácnostech. Spousta lidí si ale myslí, že potravinami doma neplýtvá. Kde se to jídlo ztrácí?
Ztrácí se opravdu v domácnostech, ale lidé si to příliš neuvědomují. Potvrdil to i průzkum Mendelovy univerzity v Brně, který se v roce 2020 dotazoval, kolik si lidé myslí, že doma vyplýtvají jídla. Odhadovali to tak na 12 kilogramů ročně, ale následné šetření ukázalo, že je to průměrně 37 kilogramů. Lidé si to sráží na třetinu a možná je za tím právě naše zakořeněná představa, že k plýtvání dochází hlavně v supermarketech a v restauracích. Ale ve skutečnosti jsou domácnosti zodpovědné za více než polovinu vyplýtvaných potravin.
HN: Odkud to víte?
Vycházíme z průzkumu Estimate of European Food Waste Levels, což byl poslední velký průzkum na úrovni Evropské unie. Studie vyšla v roce 2016. Vyplývá z ní, že 53 procent jídla se vyplýtvá na úrovni domácností, 19 procent ve zpracovatelském průmyslu, 12 procent ve stravování, což jsou jídelny a restaurace, 11 procent ve výrobě. Co se týče supermarketů, o kterých se často a rádo mluví, tak ty tvoří jen pět procent.
HN: Dá se v tomto ohledu porovnat situace v Evropě a v jiných částech světa?
Určitě víme, že západní Evropa jede na úkor „chudších“ zemí. Když se ale podíváte na chování lidí, je zajímavé, že například v České republice má spousta lidí své zahrádky a obecně ve střední a východní Evropě jsou lidé pořád zvyklí pracovat rukama. Díky tomu mohou jinak vnímat hodnotu potraviny, kterou si vypěstovali. Vědí, kolik ta mrkev stála práce, kolik vypila vody, jak dlouho rostla. To podle mě pomáhá k větší uvědomělosti a nemusí docházet k tak velkému plýtvání jako na Západě.
HN: Co nás o plýtvání učí současné zdražování potravin?
Logicky to vede k většímu zájmu o šetření jídlem. Na našich sociálních sítích a z návštěvnosti webu vidíme, že lidé teď začínají tohle téma víc řešit. Vyhledávají naše „záchranářské recepty“, ve kterých spotřebitele učíme využívat i ty části surovin, které běžně vyhazují, například nať ředkviček a mrkve, ze které si mohou vyrobit chutnou pomazánku. Nebo je inspirujeme, jak obměnit jídlo, které jim doma zbylo, protože neodhadli množství porcí. Ze zbylé bramborové kaše si třeba druhý den mohou udělat polévku nebo krokety. Teď na podzim jsme měli kampaň „Září proti plýtvání“ a v rámci ní jsme zájemcům dávali vlastně úplně základní rady ohledně šetrného nakupování, skladování a zpracování potravin.
HN: Jaké jsou nejčastější chyby, se kterými se setkáváte?
Začíná to třeba už tím, že bychom do obchodu měli jít s nákupním seznamem. To byl zvyk našich rodičů a dnes to lidé moc často nedělají. Spíš nakupují intuitivně, impulzivně, sahají po slevových akcích a nakoupí toho nakonec mnohem víc, než potřebují. Nebo jdou nakupovat hladoví, což má podobný výsledek. Když přijdou domů, dávají do lednice rajčata, citrusy a další potraviny, které tam vůbec nepatří. Nejenže tím snižují chuť té potraviny, ale kolikrát i trvanlivost. Nejjednodušší pomůckou, jak potraviny skladovat, je uvědomit si, kde jsme je v prodejně vzali. Rajčata se v obchodech neprodávají v lednici. Supermarkety vědí, kam to dát, aby se chuť i životnost potraviny zachovala. Takže stačí se dívat, kde potraviny při nákupu bereme, a řídit se tím i doma.
HN: Co dalšího mohu ve své domácnosti změnit, pokud chci méně plýtvat potravinami?
Určitě můžete začít chodit na menší nákupy častěji, tím se člověk naučí nenakupovat zbytečně nad rámec spotřeby. Vyplatí se kupovat menší množství, vybírat si sezonní a lokální potraviny a myslet i na to, co obnášela výroba a distribuce kupovaného výrobku. Zároveň bych doporučila být kreativní v kuchyni, používat zbytky a nebát se zamrazovat. A to i v případě, že přijdete do obchodu a vidíte, že tam mají něco ve slevě. Surovinu jednoduše „zachráníte“ tím, že si ji koupíte a dáte si ji doma do mrazáku. Já si takhle pořizuji například biomaso. To je jinak docela drahá záležitost, kterou si málokdo může dovolit, a díky tomu je často ve slevě před exspirací. Když si ho ale koupím do mrazáku, tak mám kvalitní maso za rozumnou cenu vždycky doma.
HN: Jak je to s datem exspirace? Kdy je v pořádku jíst „prošlé“ jídlo a co už opravdu patří do koše?
To je další zajímavé téma, které souvisí s plýtváním. Naše průzkumy ukázaly, že více než polovina lidí nezná rozdíl mezi pojmy „spotřebujte do“ a „minimální trvanlivost“. A přitom je to jednoduché: když je na etiketě napsáno datum spotřeby, jedná se doopravdy o termín, do kterého se výrobce zaručuje, že bude jídlo v pořádku. Bývá to u rychloobrátkových surovin, jako je maso nebo mléčné výrobky. Tohle je potřeba dodržet, u masa bych řekla stoprocentně, u jogurtů nebo sýrů je dobré zapojit své smysly. V datu spotřeby je totiž samozřejmě časová rezerva, která výrobce chrání. Není tedy nutné prošlý jogurt hned vyhazovat. Stačí ho otevřít, podívat se na jeho vzhled a konzistenci, přičichnout si k němu, a když voní, můžeme ho bez obav sníst. Pokud jde o minimální trvanlivost, to je pojem, kterým se označují trvanlivé potraviny. Stanovuje dobu, po kterou výrobce garantuje, že produkt bude mít stále stejnou kvalitu i vzhled. Ale ani po uplynutí té doby se s potravinou nic nestane. Špagety vám i několik let po skončení minimální trvanlivosti zůstanou stejně chutné a zdravotně nezávadné. Je škoda, že to lidé nevědí a často takové potraviny zbytečně vyhodí.
HN: Kromě domácností dochází k plýtvání také v restauracích a jídelnách. O co se snažíte v této oblasti?
Stěžejní je pro nás program „Zachraň oběd“. Zaměřuje se na to, aby bylo možné darovat hotové jídlo z gastroprovozoven lidem v nouzi. Tahle praxe jinak funguje skoro ve všech zemích Evropy.
HN: Co jídelnám v darování zbylých jídel brání?
Jsou to takzvaná HACCP kritéria, která u výroby teplého jídla stanovují, že za určitých teplotních podmínek ho můžete vydávat jen čtyři hodiny od uvaření. Po uplynutí této doby musíte jídlo zlikvidovat. My ale víme, že v jiných zemích jsou tahle kritéria mnohem mírnější. A tak jsme začali zjišťovat, jak a proč je to tady tak nastavené a co by se s tím dalo dělat. Nakonec jsme si spočítali, že v momentě, kdy výdej končí a jídlo je na pultu dejme tomu tři hodiny, stále máme jednu hodinu na to, abychom ho darovali. Je to málo, ale dá se to stihnout. A tak od letošního března rozvážíme tahle zbylá jídla potřebným lidem. Funguje to tak, že když skončí výdej v jídelně, firma zavolá našemu dopravci, ten okamžitě přijede a v termoobalech obědy odváží do azylových domů nebo jiných sociálních podniků, kde se jídlo hned vydává.
Stáhněte si přílohu v PDF
HN: Mohou se do projektu zapojit i restaurace?
Ano, na webu Zachraňoběd.cz je vybízíme, aby se přihlásily, a potom gastroprovozovny a sociální podniky propojujeme tak, aby měly k sobě co nejblíž. Nejen kvůli rychlosti převozu, ale také z ekologických důvodů. V tuhle chvíli jde ale primárně o jídelny a bistra, protože klasické restaurace fungují na trochu jiném principu, tam se vaří jídlo na základě objednávky. Oproti tomu jídelny připravují jedno jídlo ve větším množství a z našeho průzkumu víme, že na sto vydaných porcí zbyde v každé jídelně 1−4 porce. Když to přepočítáte na milion osm set tisíc strávníků, kteří se v těchto zařízeních u nás stravují, vychází z toho 72 tisíc porcí, které se denně vyhodí.
HN: Jak činnost organizace Zachraň jídlo financujete?
Prostředky získáváme zejména z grantů, hodně nám pomáhají také dobrovolníci a individuální dárci. Mým cílem do budoucna je, abychom měli síť firemních dárců, kteří cítí jako odpovědnost své firmy něco společnosti vracet a kteří vidí smysl v podpoře naší organizace.
Článek byl publikován ve speciální příloze HN Odpadové hospodářství.
