Otázka nutnosti razantnějšího zásahu centrálních bank proti vlně inflace je, zdá se, pro drtivou většinu relevantních diskutérů zavřena. Samozřejmě, výjimky vždy existují, v české debatě ji třeba představují Andrej Babiš či Jan Švejnar, v té mezinárodní pak například Recep Tayyip Erdogan. V širší debatě o měnové politice naštěstí pro nás ta první jmenovaná dvojice oponentů už u nás nesehrává významnější roli. Na rozdíl od tureckého prezidenta v Turecku.
Mnohem relevantnější debatu ovšem představuje to, zda se svět vrátí do období, kdy byla nízká inflace doprovázená rozumným ekonomickým růstem pravidlem, nikoliv výjimkou. Musím se přiznat, že jsem docela skeptický, obávám se, že v tom, co se dnes ve světové ekonomice děje, lze nalézt mnoho paralel s tím, co se dělo v 70. letech, tedy v období stagflace.
Nejprve však něco k charakteru stávající inflace. Z hlediska hlavních světových ekonomik nejsou současná inflační čísla minimálně v kontextu posledních 60 let ničím výjimečným. Výjimečná je spíše rychlost nárůstu inflačních čísel. Tu do světové ekonomiky přinesl nárůst poptávky po pracovní síle ve vyspělých ekonomikách, pak také dopady dlouhodobě nízkých investic v odvětvích spjatých s těžbou energetických komodit a výrobou energie obecně, nutnost změnit světové globální logistické a výrobní řetězce a samozřejmě i agrese Ruska vůči Ukrajině.
Pokud jde o trhy práce, je třeba připomenout, že minimálně po dvě dekády od rozpadu Sovětským svazem ovládaného systému plánem řízených ekonomik a počátku hlubšího začleňování Číny do světového výrobního řetězce reálné příjmy pracujících ve vyspělých ekonomikách v lepším případě stagnovaly. Velmi jednoduše, ve výrobních řetězcích jim začali konkurovat často i přiměřeně kvalifikovaní pracovníci (a pracovnice) v nově se objevujících ekonomikách, tedy třeba u nás, v Polsku nebo Rumunsku, Číně či v zemích bývalého Sovětského svazu.
Nabídka práce na světovém trhu výrobních faktorů prostě stoupla s odpovídajícím dopadem. Mzdy se mezi „novými“ a vyspělými ekonomikami začaly vyrovnávat. Světoví vlastníci kapitálu na tom na úkor zaměstnanců v rozvinutých ekonomikách vydělali. (Nezapomínejme, že my v „nových“ ekonomikách také.)
Jenže ta doba je pryč. Další nová pracovní síla nepřichází, některé ekonomiky naopak ze světové dělby práce dobrovolně či nedobrovolně odchází a to se mj. projevuje nejen na rostoucím tlaku na růst reálných mezd, ale v tuto dobu především na ukazatelích, které jej předchází. Z nich je nejvýznamnější nikoliv nejčastěji zmiňovaný ukazatel míry nezaměstnanosti, ale primárně poměr počtu nezaměstnaných a volných pracovních míst. Zde je namístě připomenout, že o dlouhodobém přehřátí české ekonomiky a trhu práce už po více let svědčí například to, že poměr nezaměstnaných a volných pracovních míst byl u nás kolem jedné či pod ní. V kontextu například zemí OECD jsou to výjimečné hodnoty.
Naše výjimečnost nyní ale končí. Třeba ve Spojených státech je už také o poznání méně nezaměstnaných, než by stačilo k pokrytí všech tam vznikajících nabídek práce. I ve Velké Británii se tento poměr začíná blížit jedné. Takže práce se obecněji začíná hlásit o svůj podíl na zisku na úkor kapitálu (a jeho vlastníků).
Pokud jde o energetická odvětví, ta zažila poslední větší vlnu investic související primárně s těžbou břidlicového plynu zhruba před deseti lety. Navíc dlouhodobé statistiky Mezinárodní agentury pro energii naznačují, že už tehdy nebyla tato vlna z hlediska „tradičních“ (rozuměj ne „grýndýlových“) energetických odvětví nijak impresivní. A to právě po zohlednění investic do nekonvenčních zdrojů energií. Podinvestovanost energetického sektoru bude z hlediska světové ekonomiky a scénáře stagflace velmi významným problémem.
Na levnější úvěry či hypotéky si ještě počkáme. Devět analytiků se shodlo na období, kdy půjdou sazby dolů
Invaze na Ukrajině a tenze mezi Čínou a Spojenými státy spolu s covidovými lockdowny pak připomněly politickým elitám hlavních světových ekonomik, jak nesmírně zranitelné jejich zásadní výrobní řetězce jsou.
Jeden příklad: v okamžiku, kdy se v konfliktu na východ od našich hranic dramaticky projevila převaha liberálního atlantského bloku v produktivitě válečných zbraní, stačilo pro změnu charakteru souboje „Davida a Goliáše“ dodat Ukrajině řádově desítky moderních dělostřeleckých systémů, které eliminovaly převahu minimálně o řád vyššího počtu starší generace těchto zbraní na straně Ruska. Jenže v případě eskalace snah Číny o ovládnutí Tchaj-wanu, který mimo jiné produkuje zhruba 90 procent čipů, jež jsou pro výrobu těchto technologicky nadřazených zbraní nezbytné, si lze těžko představit, kdo a jak bude v případě zničení tchajwanských výrobních linek dodávat tyto čipy do nových „džavelinů“ a „himarsů“.
Takže ekonomiky liberálního světa čeká období, ve kterém budou muset změnit své výrobní a logistické řetězce, zvýšit zásoby mnoha komodit a zbraní a přeměnit mnohem rychleji a jinak, než si donedávna představovaly, své systémy výroby a distribuce energie. A nepochybně to bude jejich politickou prioritou. Bude se to tedy odehrávat do značné míry bez ohledu na ekonomická kritéria či výši úroku placeného těm, kdo na to poskytnou peníze.
Pokud jde o Rusko, je třeba říci, že s výjimkou „armagedonských“ scénářů představuje konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou pro světovou ekonomiku dramaticky méně významný ekonomický šok, než byl covid. Ne ovšem už tak pro Evropu. Přitom možnost rychlého uklidnění situace příliš nepřináší postavení Ruska. Při zhruba desetinovém rozměru ruské ekonomiky vůči té čínské financovalo Rusko rozvoj armády na papíře mnohem větší, než jakou buduje Čína. A to na úkor pro většinu z nás asi „rozumnějších“ cílů. Je tedy dost těžké si představit, že s výjimkou scénáře, v němž dojde k dramatické výměně elit, má tato situace v infrastrukturně, vzdělanostně, sociálně atd. podinvestovaném Rusku jinou budoucnost než utužování režimu stálou agresí.
V kostce, nízkoinflační rostoucí ekonomika vyspělého světa včetně EU byla založena na přísunu a využívání nové pracovní síly z „nových“ ekonomik, levných produktů z východní Asie a v případě unie i levných energií z Ruska. Nic z toho se nejspíš dlouho nevrátí. Můžeme najít rozdíly mezi situací na počátku stagflační epizody 70. let a dneškem. Dnes například není světový finanční systém – tedy částečně s výjimkou eurozóny – postavený na pevných kurzech hlavních měn, jako tomu bylo na počátku sedmdesátých let. Konfliktů je také obecně méně, blok politických totalit je určitě slabší než v době „rozkvětu“ Sovětského svazu a podobně. Podobnosti jsou ale dramatičtější. Vzestupu dnešní inflace a stagflaci 70. let shodně předcházely a třeba v eurozóně ji stále provázejí velmi uvolněné měnové politiky. Všude pak uvolněné politiky rozpočtové. Konflikty se i dnes odehrávají na ose vyspělý vs. rozvojový a rozvíjející se svět. I logistické a výrobní řetězce se na počátku 70. let v důsledku blokace Suezského přístavu ocitly v krizi. Stejně jako dnes. A konečně elitami pociťovaná vyčerpanost stávajícího politického a demokratického systému v bloku atlantských demokracií se i na přelomu 60. a 70. let odrážela v intenzivní debatě o nutnosti dramatické změny liberálního politického systému. I tehdy tu byly přítomny pochyby, zda by vlastně měl být takový systém založen na univerzální demokracii spjaté s právem všech voličů vyjadřovat své názory a volit politiky, kterým věří. I to lze dnes pozorovat. Tehdy sice šlo spíše o touhu po revoluční změně směrem doleva, dnes jsou to například požadavky cenzury „hloupých a nechápajících“, jenže to jsou jen dvě strany stejné mince.
To vše neznamená, že inflace v budoucnu neklesne. Otázkou ale je, zda bude schopná být dlouhodobě nízká nejen v obdobích recesí, kam jsou centrální banky vždy schopné ekonomiky stlačením poptávky dostat, ale také v obdobích růstu. Má skepse do značné míry vyplývá z toho, že růstu a trvalejšímu stlačení inflace na delší období na počátku 80. let předcházelo nejen přitvrzení měnových politik, ale také vlna investic do sektoru těžby a distribuce energií, jež vedla k jejich zlevnění. V nejbližších letech ale nelze takovou vlnu investic v oblasti tradičních energetických odvětví očekávat. Dnes je spíše dále regulujeme a svazujeme. Ovšem ani v oblasti „zelených“ energií se nějakému skutečně významnému a produktivitou nesenému zlevnění spolehlivých způsobů dodávek energie neblížíme (tedy v období bez větru a svitu slunce).
Nižší inflaci tedy asi zažijeme znovu, jen se zdá, že přijde za cenu, která se bude líbit menší části populace liberálních ekonomik, než si dnes myslíme.
