Mohutný nakladač se zanořuje do hromady starých spotřebičů. Jsou tu mikrovlnné trouby, rychlovarné konvice, ale také vysavače, pračky, fény, monitory nebo mobilní telefony. Čekají tu uskladněné na několika zastřešených plochách s betonovými zábranami. Ty jsou tu pro zamezení šíření případného požáru. „Nejnáchylnější na vznik požáru jsou baterie. I proto tu máme hasicí systém včetně sprinklerů na uhašení,“ říká Pavel Cvrk, vedoucí výroby firmy Enviropol, která se specializuje na recyklaci vysloužilých elektrozařízení. Právě sem, do zpracovatelské linky na kraji Jihlavy, se už od roku 2013 vozí obsah červených kontejnerů na elektroodpad z celé republiky. Ten ale tvoří jen část zdejšího materiálu, dalšími zdroji elektroodpadu jsou sběrné dvory v zahraničí. Hlavně na Slovensku, v Polsku a Německu. Odhadem tady denně zpracují na 150 tun starých spotřebičů.
Jakmile se přístroje dostanou do haly, začíná jejich pouť skrze separační linku. Nejprve je drapák naloží na dopravní pás a putují k pětici třídičů v respirátorech. Z nesourodé směsi ručně vytahují vše, co je nebezpečné, co by mohlo linku poškodit nebo co se dá jinde zpracovat lépe. Pomalu se tak plní jutové pytle kondenzátory, magnetofonovými páskami, LCD displeji, kabely či cartridgemi do tiskáren. Vše je řádně oddělené a připravené k další cestě. „Pro tato elektrozařízení si přijedou specializované firmy, které je zpracují,“ vysvětluje Cvrk. Dopravní pás dál míří do velkého železného bubnu, který se otáčí a předměty v něm se rozbíjejí. Říká se mu příznačně – smasher, tedy rozbíječ. „Rozbitím se jednotlivé součásti spotřebičů uvolní. Oddělí se plastová schránka, baterie a kovové komponenty, které se pak dají dál zpracovat,“ pokračuje Cvrk.
Fakta a mýty o bioplastech. Proč nepatří do žlutých popelnic a kdy se opravdu rozloží?
Masa elektromateriálu následně pokračuje recyklační linkou dál. Kromě smasheru ji čeká například drtič, ze kterého už vychází jako sypký materiál. Je tu také mlýn, který dokáže jednotlivé kusy ohladit tak, že vypadají jako kuličky či různě velké valouny. Pomocí magnetu, elektrostatické energie a dalších technologií se drť separuje na různé dílčí materiály. V předposlední hale jsou již naskládané obrovské, i 700 kilogramů vážící pytle s drtí různého druhu, například se železem, mědí, hliníkem a dalšími vzácnými kovy. Separované a nadrcené materiály vypadají jako písek různé hrubosti. „Ty pytle pak testuje laboratoř, která přesně určí, kolik kterého materiálu ve vaku je. V této podobě ho od nás vykupují hutě,“ dodává Cvrk. Dá se tedy říct, že pokud někdo vyhodí elektrospotřebič tam, kam patří – tedy na sběrný dvůr nebo do červeného kontejneru na elektroodpad –, vše cenné, co v něm je, se vytřídí a v hutích přetvoří na další výrobky. Součástí vybraných elektrozařízení jsou i vzácné kovy. Jejich malé částice jsou i v prachu, který při recyklaci vzniká. Proto jedna část linky pracuje i s ním. Míchá se s vodou a pomocí sedimentace se z něj cenné kovy oddělují. „Funguje to na podobném principu jako rýžování zlata,“ říká s úsměvem Dana Křížková, další ze zástupců Enviropolu, a ukazuje přitom na pytle plné černého a šedého bláta. „V jednom takovém pytli je zlata zhruba jako na jeden prstýnek,“ podotýká Křížková, zatímco za ní vibruje separační plošina s prachem smíchaným s vodou.
Mobily na poslední štaci
Zcela zvláštní kapitolou jsou mobilní telefony, které se sem také hojně dostávají. Cvrk ukazuje velký bílý pytel plný mobilů v různém stupni poškození. Je jich v něm asi 800. „To je množství zhruba za tři dny,“ odhaduje. Mobily se dělí na dvě kategorie – na ty starší, u nichž ještě lze vyjmout baterii, a ty novější, které zůstávají v celku i s baterií. „Jelikož mobily obsahují baterii, máme je uskladněné ve speciálním samozhášecím kontejneru. Kdyby se baterie vznítila, kontejner se ihned sám zaplní vodou. Ještě se to ale nestalo,“ zmiňuje Cvrk. Telefony pak dál putují do specializovaných hutí. Ty jsou převážně v zahraničí, jako například belgická firma Umicore, německý Aurubis či švédský Boliden. Mobily se tam přetváří takzvaným metalurgickým procesem – z telefonu se vyjme baterie, která se recykluje zvlášť, hlavně kvůli obsahu kobaltu. Zbytek telefonu se buď celý vloží do pece, nebo se předtím ještě drtí. Zástupci Enviropolu ujišťují, že se lidé rozhodně nemusí bát, že by se někdo například snažil z jednotlivých mobilů vytahovat data. Firma ručí za profesionální zpracování odpadu a všechny nosiče informací se bez výjimky ničí. Má k tomu rovněž řadu certifikátů.
Stáhněte si přílohu v PDF
Miloš Polák, expert na materiálovou recyklaci a zakladatel projektu Remobil, dodává, že v hutích se plast z mobilu použije jako náhrada uhlí. „Celý proces je energeticky ziskový, přebytek energie se používá například na výrobu tepla nebo elektrické energie. Kovy v mobilu se roztaví a asi třináct typů kovů se zrecykluje. Zbyde dalších přibližně padesát kovů, které mobil obsahuje, ale není možné je recyklovat, protože je jich v přístrojích příliš málo,“ dodává Polák.
Právě neziskový projekt Remobil představuje další způsob využití vysloužilých telefonů. V roce 2022 se do Remobilu dostalo asi 30 tisíc přístrojů, z toho zhruba tři tisíce posloužily jako zdroj náhradních dílů pro opravy. „Pokud telefon není vyloženě přejetý náklaďákem, pak je ideální pro projekt Remobil. Posoudíme, zda lze ještě využít na náhradní díly. Pokud ano, naši zaměstnanci jej ručně rozeberou a použitelné díly z něj vyndají. Pokud ne, jde do recyklace,“ popisuje Polák. Dodává, že pro životní prostředí je využití mobilu na náhradní díly mnohem šetrnější, než když se musí celý roztavit. I proto nabádá veřejnost, aby mobily před odevzdáním záměrně neničili, neohýbali a podobně. Nejhorší způsob zbavení se starého telefonu je podle Poláka vyhodit jej do koše. Skončí totiž na skládce nebo v běžné spalovně a vzácné materiály v něm přijdou vniveč.
Článek byl publikován ve speciální příloze HN Oběhové hospodářství.
