Je třeba třídit odpad, slyšíme ze všech stran. Ti zodpovědnější učí už malé děti, že hnědá popelnice je na bio, zelený kontejner na sklo, modrý na papír, žlutý na plechovky od nápojů, tetrapakové obaly a plasty. A pak do toho příkladného přístupu hodí vidle někde zveřejněná informace, že pro vytříděné plasty stejně není žádné využití, takže kdo ví, kde končí. To však naštěstí není pravda! Plasty se nevozí na skládky, ale často končí ve spalovnách, kde se využívají energeticky. A ještě lepší je, když se podaří vrátit je zpět do života. V posledních několika letech to umí česká společnost Lisa Tech, která produkuje EKO‑linky, které zvládnou z tetrapakových obalů lisováním za vysokých teplot vyrobit stavební nebo nábytkářské desky. Své linky již montovala v USA, na Novém Zélandu, v Austrálii, ve Švédsku, jedna je už také v Česku, teď se připravuje dodávka do Polska, byť střední Evropa za investorsky a technologicky odvážnějšími kontinenty poněkud pokulhává.

Jedinečnou technologii výroby stavebních desek z odpadních plastů vyvinula ve spolupráci s univerzitami nevelká společnost Smart Technik z Újezdu u Brna se čtyřiceti zaměstnanci a výbornými nápady. Společný vývoj zahájila v roce 2015 inspirovaná už existující, ale nefunkční technologií. Za rok a půl přišla s první generací EKO‑linky pro investora z Iowy. Pravděpodobně byl velmi spokojen, neboť si poté pořídil další tři linky. Každá další linka byla o něco vychytanější, sofistikovanější. Smart Technik ale neměl personální, technologické, prostorové ani obchodní kapacity na to, aby zvládal dostatečně rychle uspokojovat poptávku, od roku 2017 do roku 2021 vyrobil celkem sedm EKO‑linek.

Výhodné spojení

Těm, kdo se jich umí chopit, přináší každá krize příležitosti v neobvyklých řešeních. Když se v roce 2020 vlivem celosvětové covidové epidemie otřásal trh mimo jiné s plošnými stavebními a konstrukčními materiály, sháněla se jedna z výrobních společností finanční skupiny Anacot Capital po nějaké náhradě, kterou mohly být třeba desky z plastu. Slovo dalo slovo a vzniklo fungující spojení tří firem do společnosti Lisa Tech, která je dnes schopna dodat na trh ročně až patnáct EKO‑linek na výrobu desek ze zbytkového plastu.

Obchodně‑technickou společnost Lisa Tech tvoří od roku 2021 tři entity. Vývojové centrum ve společnosti Smart Technik se ve spolupráci s akademiky v čele s prof. Rostislavem Drochytkou z VUT Brno a Alešem Jakubíkem z firmy Redrock Construction věnuje zdokonalování technologie. Anacot Capital poskytuje výrobní kapacity ve své strojírenské společnosti Elfe v Krnově. A přibyla firma Unis z Brna, jejímž úkolem je elektroinstalace a oživování softwaru.

„V současnosti máme po světě EKO‑linky, které umí vyrobit stavební a nábytkářské desky z vytříděných tetrapakových obalů. Mezitím se povedlo technologii upravit tak, že bude zvládat výrobu desek i ze směsných plastů. Jsme už jen krok od zhotovení takové linky,“ vypráví ředitel společnosti Lisa Tech Martin Klepáč, který ještě před dvěma lety dělal projektového manažera v Anacot Capital. Jeho současná práce ho zcela pohltila. Líbí se mu, že pracuje na technologii, která umí do praxe přetavit všechny proklamace o udržitelném rozvoji, o využívání odpadu. Je pyšný, že česká skupina dodává supermoderní technologii do celého světa, že produkuje zařízení s vysokou přidanou hodnotou, které se v Česku celé vyvíjelo a také se tu vyrábí.

Hotové linky putují z Moravy do celého světa. Největší výzvou byla logistika a koordinace montáže linky na Novém Zélandu v době covidu.
Hotové linky putují z Moravy do celého světa. Největší výzvou byla logistika a koordinace montáže linky na Novém Zélandu v době covidu.
Foto: Lisa Tech

„Prostě nemusíme být v Česku jen montovna,“ zdůrazňuje Martin Klepáč a pochvaluje si pestrost své práce, třeba když musí sledovat časové posuny pro rozhovory s partnery na různých kontinentech.

Lepší než dřevo

Plastový odpad, který je pro EKO‑linky Lisa Techu jedinou vstupní surovinou, se nejprve zpracovává v drtičce na frakci o velikosti 20 až 30 mm. Poté se promíchá v mixéru, jen pro představu o velikosti větší dodávky. Už homogenní materiál jde do rozvrstvovače, což je jedno ze zařízení, na která má firma patent. Evropské patenty vlastní i na celou technologii; patenty se řeší také pro další kontinenty, ale vůbec to není levná záležitost. Z rozvrstvovače směs pokračuje k lisování do kaskády teplých a studených lisů.

U desek, které se vyrábějí v rozměru 1250 na 2500 mm a v tloušťkách od 4 do 20 mm, se testuje jejich vlhkost, hustota, pevnost v ohybu a v tahu, bobtnání, modul pružnosti. V porovnání se stavebními deskami ze standardních materiálů jsou v podstatě bezkonkurenční. Nižší je jejich rozlupčivost, tedy riziko odlupování. Jsou pevnější, nesají vodu, takže nehrozí, že by začaly plesnivět. Když se na ně natáhne třeba omítka, nejde rozeznat, že by šlo o plast. Ovšem architekti zvláště v USA si s deskami opravdu vyhrají buď užitím různých barev, nebo dokonce přiznáním struktury drceného plastu. Hořlavost desek z tetra­paku, který obsahuje kousky hliníku, je výrazně menší, než je tomu například u dřevoštěpkových desek, v nichž je pojivem vysoce hořlavé lepidlo. České desky z plastového odpadu se už dnes ve světě používají nejen na stavby domů a k výrobě nábytku. Třeba v Nevadě, kde se často vyskytují silné výkyvy počasí, které extrémně zatěžují stavební konstrukce, se použily už i na pokrytí plochých střech průmyslových hal.

V desce nejsou žádné další příměsi kromě plastu, který je po lisování inertní, z desek se tedy nic neuvolňuje. Vysoké teploty při jejich lisování zajišťují i sanitaci veškerých bakterií. Konečný produkt je zdravotně zcela nezávadný. A splňuje i podmínku stoprocentní recyklovatelnosti, už vyřazené desky například ze zbouraných domů je možné znovu zpracovat stejným způsobem bez jakéhokoliv odpadu. Ekologická je i samotná výroba desek, při které nevzniká žádný sekundární odpad – ořez se ihned zase recykluje stejnou technologií.

Vlastnosti desek testuje odborné pracoviště VUT Brno, Smart Technik vlastní i svou testovací EKO‑linku. Vývoj tak probíhá v kombinaci výpočtů, matematického modelování i empirického zkoušení. S nápady, kam ho směrovat, přichází také samotní investoři.

Aktuálně se firmě podařilo vyvinout EKO‑linku, která bude zpracovávat i směsný plastový odpad. Technologie je o něco složitější, zapotřebí jsou jiné kombinace teplot i tlaků. První linka nové generace bude instalována v Polsku u Katovic už v letošním roce. O další uvažuje samotná společnost Lisa Tech. Umístit by ji chtěla v Paskově a plastový odpad odebírat ze společnosti OZO Ostrava. „Zpracováváme odpadní plasty na alternativní paliva pro cementárny, ale materiálové využití má z hlediska zákona o odpadech přednost před energetickým využitím. Tuto budoucí možnost spolupráce proto vítáme,“ řekl k tomu jednatel společnosti OZO Ostrava Karel Belda.

Hrdí montéři

Kromě vývojářů a pracovníků z výroby nebo obchodníků projekt zaměstnává také montážní týmy. Zajímavá práce je přivede do různých koutů světa, ale klade vysoké nároky na jejich samostatnost, jazykovou vybavenost, technické znalosti, ale i určitou psychickou odolnost, protože bývají často dlouho mimo domov.

Ředitel společnosti Lisa Tech Martin Klepáč u linky pro švédského investora
Ředitel společnosti Lisa Tech Martin Klepáč u linky pro švédského investora
Foto: Lisa Tech

„Montáž dělíme na mechanickou část, elektroinstalaci, finální oživení a předání zákazníkovi. První odjíždí tým mechaniků, zhruba o pět dní později jej následuje tým elektro a po dalším týdnu vyráží tým, který linku zprovozňuje. Samotná montáž u zákazníka trvá tři týdny, celkově zabere při střídání týmů čtyři až pět týdnů,“ popisuje technický ředitel Lisa Tech Petr Suchomel. Týmy se kombinují tak, aby zkušení harcovníci zaučovali ty nové. „Protože musí znát dobře postup montáže, většinou jde o stejné pracovníky, kteří provádí už předmontáž ve výrobě v Česku. Montéři pak berou konkrétní linku jako své dílo, což zvyšuje jejich pocit zodpovědnosti i hrdost na správně odvedenou práci,“ doplňuje Petr Suchomel.

„Nejkomplikovanější situaci jsme zatím zažili při montáži linky na Novém Zélandu. Bylo to v době kulminující epidemie covidu. Nový Zéland byl kompletně uzavřen, takže jen zajistit logistiku, dopravit montážní týmy na místo se všemi povoleními, dodržet všechna omezení i karantény byl mimořádný výkon,“ vzpomíná na dva roky starou akci Petr Suchomel.

Budoucnost strojírenství

Stáhněte si přílohu v PDF

Řada investorů využívá k nákupu EKO‑linky různých státních podpor a dotací. Ale jde to i bez nich. Návratnost investice je zhruba 3,5 roku, protože vstupní materiál je v podstatě zdarma. Jeho dodavatelé jsou rádi, že se ho zbaví, jinak by museli za jeho likvidaci platit. Přesto EKO‑linky ve střední Evropě vyrůstají pomaleji než v okolním světě. Rychlejšímu zavádění brání nepružná legislativa, zatím nedokonalé hospodaření se separovaným odpadem i výrazně vyšší opatrnost investorů.

„Je trochu paradox, že EKO‑linky vyvinuté v Česku jsme montovali dříve ve Spojených státech, v Austrálii i na Novém Zélandu. Jsou tam dál v myšlení, jinak se chytají příležitostí. U nás jsme moc konzervativní. Lisa Tech nyní velice úzce spolupracuje se švédským investorem, kterému ještě není ani 30 let. Jeho úspěšný start‑up vznikl nejprve přeprodejem desek z odpadních plastů z našich linek a teď už jsme mu dodali kompletní technologii výroby desek do závodu ve Švédsku, kterou nyní provozuje ve vlastní režii,“ popisuje se zaujetím Martin Klepáč.

A co z toho vlastně vyplývá? Už není třeba se obávat, že by energie vynaložená na třídění plastů přišla vniveč. Naopak se plně zúročí a bude se zúročovat čím dál více. Prospěje to přírodě, české ekonomice i našim šikovným firmám.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Budoucnost strojírenství.