V rámci galerie i kurátorské praxe se zabýváte poválečným až současným uměním. Dá se ale říct, že je nějaký umělecky styl vyloženě váš favorit?
Mám ráda umění, které má sílu vtáhnout do obrazu, nechá vás něco prožít, má v sobě nejasnost, konflikt, nutí vás přemýšlet. Něco vyjadřuje a sděluje, ale spíše v obecné rovině, nikoliv popisně a zároveň je to emotivní zážitek. Mám ráda umění, které nese známky vysoké citlivosti a má v sobě život. Nejde jen o to, že někdo něco umí dobře technicky provést. Teď třeba ve své galerii připravuji výstavu kreseb nejznámější české představitelky art brut Anny Zemánkové. Její tvorba se čím dál častěji objevuje v kontextu mezinárodního současného umění. Jako tomu bylo třeba aktuálně v Galerii Rudolfinum, na výstavě Fragilités. Zemánková byla samouk, k umění se dostala až v pozdějším věku, měla v sobě obrovskou sílu, tvorba byla její hnací motor, rituál a pak i smysl života. Ta síla v jejích květinových kresbách zůstala. Dělat silné umění je ale náročná disciplína. Uspět na trhu s uměním je ještě obtížnější.
Aby umění uspělo, musí být také autentické?
Autenticita ve smyslu pravosti je v umění zásadní hodnotou. Je to jedno z hlavních kritérií v určení hodnoty díla. Dnes už je celkem běžné, že když si koupíte obraz nebo sochu, umělec či galerie vám k tomu vystaví certifikát pravosti. U děl, která se dostávají na trh opakovaně, je pak důležitá takzvaná provenience, která odkrývá, kdo v minulosti dílo vlastnil, kde bylo vystaveno, kde publikováno a podobně. Když má umělec takzvaný catalogue raisonné nebo dobře vedený archiv, je jednodušší pravost doložit. Za každým obrazem je často jedinečný příběh. Je to fascinující.
Nesetkáváte se někdy s tím, že vám lidé říkají, že současnému umění nerozumějí?
Často někdo argumentuje, že by to zvládl jeho pětiletý syn doma v garáži. Tvorba je ale proces a usilovná práce. Uspět není snadné. Možná to tak působí, protože lidé vidí jen velice úzký segment úspěšných umělců. Ale dostat se do systému trhu je velice obtížné.
Vy jim v tom také pomáháte. Jaké jsou tedy možné cesty?
Trošku jim pomáhám tím, že je vystavuji, nebo doporučím galerii, která by o jejich práci mohla mít zájem. Většinou se jedná o umělkyně nebo umělce, kteří jsou více či méně etablovaní na trhu. Protože na jedné straně máte umělce, na druhé zase sběratele, kteří umění kupují. A je důležité těmto lidem nabídnout nějakou garanci toho, že si to umělec nerozmyslí a nepůjde po škole dělat úplně něco jiného.
Kintera: Každý tank by měl být růžový, než bude sešrotován v něco prospěšnějšího
Jak je možné odhadnout úspěšnost umělce do budoucna?
Hodně se dnes mluví o investicích do umění. Určit investiční budoucnost díla nebo umělce je ale poměrně složitá disciplína. Skutečnost, že si koupíte umělecké dílo, neznamená, že je to automaticky dobrá investice. Je dobré, když zájem investovat přichází společně s touhou poznávat umělecký svět doma i v zahraničí. Tím se prohlubuje vaše citlivost a schopnost vnímat, dívat se a vidět. Pokud jste začínající sběratel, je dobré si najít poradce, který vám pomůže zorientovat se na trhu a ukáže vám možné cesty, kudy se vydat. Největší výhodou umění ve srovnání s ostatními investičními komoditami je, že je fyzické, přináší emoce, je s ním spojeno poznání a může být prostředkem pro vyjadřování vaší osobnosti, kromě toho, že vám doma nebo v práci přináší radost.
Jsou v Česku kvalitní aukční domy? Může se na ně zájemce spolehnout?
Mezi aukčními domy je dnes velká konkurence. Ty největší se předhánějí, kdo bude mít větší obrat, díla nejvyšší umělecké kvality od nejžádanějších autorů v Česku, jako jsou František Kupka, Toyen nebo třeba Bohumil Kubišta. V březnové aukci přišel aukční dům Adolf Loos Apartment s nabídkou opravdových mistrů v čele s obrazem Oskara Kokoschky Žena a otrok. Dílo jde do aukce s rekordní vyvolávací cenou 200 milionů korun, bez aukční provize. Aukční dům Kodl, který je doposud jedničkou v českém aukčním prostředí, alespoň co se týče tržeb, se zase nedávno pochlubil prodejem obrazu Bohumila Kubišty za 123 milionů. Český trh má ale také celou řadu menších aukčních domů, které nabízejí kvalitní díla. Například aukční dům Etcetera je vhodnější pro mladší sběratele, nabízí kurátorovaný výběr děl se zaměřením na současné umění a důrazem na kvalitu. Malby Karla Gotta si tam z toho důvodu opravdu nekoupíte.
Jak je možné minimalizovat rizika případné špatné koupě?
Je mnoho faktorů, které je třeba ošetřit. I k tomu umělecký poradce slouží. Nejen že pomůže vybrat dílo na trhu, které má nebo bude mít kulturní hodnotu a je dobrou investicí, ale také pohlídá, že je dílo pravé a nebylo odcizené. Na trhu jsou falza i obrazy konfiskované nacisty nebo komunisty a díla mohou být také kradená. Rizik, zejména v nejdražším segmentu, což je meziválečné umění, je opravdu hodně.
Vy sama působíte i jako kurátorka. Mohou se lidé v takových situacích obrátit i na vás?
Ovšem. Když jsem si v době covidu zakládala vlastní galerii, dělala jsem to s vědomím toho, že než abych zastupovala jednotlivé umělce a pomáhala jim dostávat se do mezinárodních sítí uměleckého provozu a trhu, raději budu fungovat jako nezávislý poradce, který spolupracuje se všemi aktéry trhu. Sběratelům pomáhám vybírat díla z různých zdrojů – ať už jsou to aukce, galerie, případně umělecký ateliér, pokud umělec nemá galerijní zastoupení. Jsem pro lidi podporou a zároveň na trhu sháním věci, které jsou těžko dostupné. Někteří umělci jsou žádaní, ale mají velice málo dostupných děl, nebo je složité se k nim dostat. Snažím se proto cestu k výjimečným nebo nedostupným dílům usnadňovat. Působím jak na českém, tak zahraničním trhu. Znám dobře prostředí mezinárodního trhu. Žila jsem dlouho ve Francii, pracovala jsem v několika galeriích. Teď se tam zase začínám intenzivněji vracet.
Kdo je aktuálně na českém trhu současným žádaným umělcem?
Nedávno měl krásnou výstavu v pražské DSC Gallery Josef Bolf. Je to velice talentovaný a sensitivní autor, který s každou výstavou ukazuje nějaký posun. Malba Daniela Pitína je pro mě vždy velký zážitek. Na mezinárodním trhu se daří i třeba Janu Kalábovi, který vzešel z graffiti scény. V mezinárodním kontextu se také hodně daří Evě Koťátkové a Anně Hulačové. Není to jen proto, že mají talent a tvrdě pracují. Ale také proto, že za nimi stojí galerie, které talent a píli podporují a umožňují jim, aby se jejich díla vystavovala v galeriích i na veletrzích a dostávala se na výstavy do významných muzeí, soukromých i institucionálních sbírek.
Bez dobré galerie je tedy úspěch umělce jen částečný?
Práce galeristů je důležitá. Obzvlášť na českém trhu, který je pořád nerozvinutý. Je potřeba, aby lidé vnímali galeristu jako někoho, kdo je součástí celého ekosystému. Bez něj by umělec nebyl takto úspěšný. Stejně jako umělci potřebují podporu, potřebují ji také galerie. Galerie nejsou aukční domy. Pomáhají promovat práci umělce na veletrzích, dostávat je do dobrých sbírek. Je to těžká práce, která je dlouhodobá. Je za tím hodně úsilí a je škoda, že lidé tuto práci nevidí.
Martina Zátorská
Nezávislá kurátorka a zakladatelka galerie Untitled‑Art (untitled‑art.eu)
Pomáhá sběratelům orientovat se ve světě moderního a současného umění. Vyhledává autentická umělecká díla na trhu a podporuje vytváření hodnotných sbírek.
Absolvovala magisterské studium estetiky, teorie a dějin umění na pařížské Sorbonně. V minulosti pracovala v největším vydavatelském domu Le Monde, do českých periodik psala o umění v zahraničí.
Obstojí české galerie v zahraniční konkurenci?
Vezmeme‑li region střední a východní Evropy, Polsko a Rumunsko mají galerie, kterým se podařilo dostat se na mezinárodní úroveň. Třeba rumunská galerie Plan B je dobrý příklad úspěchu. V Česku je to galerie Hunt Kastner, která má profesionální přístup, dobrý program i výběr umělců a zároveň je jedinou českou galerií, která obstála v přijetí na hlavní veletrh Art Basel. Funguje na mezinárodní úrovni. Pak jsou galerie, které sice nejsou vidět v zahraničí, ale na lokální úrovni odvádějí kvalitní práci, zastupují dobré autory, podporují vzdělávání sběratelů, vydávají krásné knihy a katalogy, síťují v zahraničí. Jmenovitě to jsou určitě třeba Galerie Zdeněk Sklenář, DSC nebo Čermák Eisenkraft. Na mezinárodních veletrzích je taky možné narazit na české, více experimentální galerie, jako třeba galerie Polansky nebo Karpuchina. Ty jsou v zahraničí velmi aktivní.
Pohybujete se často mezi Paříží a Prahou. Liší se nějak francouzský a český umělecký vkus?
Paříž aktuálně zažívá obrovský boom. Stala se gravitačním centrem světa umění. I brexit způsobil, že věhlasné londýnské galerie už mají pobočku v Paříži. Zároveň do Paříže vstoupil nejdůležitější už zmiňovaný veletrh umění Art Basel, kam se slétávají sběratelé z celého světa na podzim jako stěhovaví ptáci. Vedle Paříže je v tomto ohledu Praha bohužel periferií. A vždycky bude. Není to srovnatelné. Máme tu lokální trh, který roste. O kvalitě to nic nevypovídá. Pak jsou tu umělci, kterým se daří prosadit se v zahraničí. A když se na mezinárodním trhu etablují, hodnota jejich děl okamžitě vystřelí. Dostat se na mezinárodní trh je zkrátka meta.
Stáhněte si přílohu v PDF
A pokořil ji někdo z mladších tvůrců?
To je třeba případ českého umělce Vojtěcha Kovaříka. Je mladý, třicetiletý, jeho obrazy už se prodávají za stovky tisíc dolarů. V jeho případě byl investiční růst ohromný. Je to proto, že si umělce vzala pod křídla úspěšná galerie, původem brazilská galerie Mendes Woods DM. To způsobilo raketový nárůst hodnoty jeho díla. Kdo si pořídil obraz v době, kdy sotva vyšel ze školy, může se radovat ze zhodnocení.
Ve společnosti se hodně řeší gender. Zasáhla tato problematika i uměleckou sféru?
V rámci genderové rovnosti je aktuálně světový trend, že se dává velký prostor ženám. Doby, kdy ženy nemohly studovat na akademii umění nic jiného než textilní tvorbu, jsou naštěstí dávno pryč. Dnešní trend v umění nesporně nahrává ženám. Je lepší, když jste umělkyně třeba z Portorika, než když jste bílý muž z Evropy. Snaha etablovat povědomí o ženách, které často třeba stály po boku slavnějších mužů, je i u nás zřetelné. Krásný příklad je třeba Běla Kolářová, manželka Jiřího Koláře. Zajímavý je případ i Zorky Ságlové, nebo Aleny Kučerové, teď se také hodně mluví o sestrách Květě a Jitce Válových v souvislosti s výstavou jejich životního díla v GASK.
Článek byl publikován ve speciální příloze HN Investice do umění.
