Milan Kundera pracoval otevřeně na své nesmrtelnosti, píše pro HN filozof Petr Fischer

Asi málokdo tak otevřeně a systematicky pracoval na své nesmrtelnosti jako Milan Kundera. Paradoxní věta, pár dní poté, co Kundera, poslední z velké řady českých spisovatelů 60. let minulého století, zemřel. I to ke Kunderovi patří – paradoxy. Ironické pohyby dějin, času, smyslu, které běží vždy jinak, než si přejeme, než jsme zrežírovali, než jsme pečlivě a trpělivě připravovali.

Svůj život ze svého díla Kundera nevytěsnil, a to přesto, že se o to snažil přinejmenším tím, že neotevíral dveře do své intimity, s jedinou velkou výjimkou – vlastním dílem. V románech je Kundera možná takový, jakým chtěl být, jakým chtěl zůstat, což vypadá jako trik zastírání, ale tak to není. V románech i v esejích je Kundera mnohem intimnější, než kdyby vyprávěl své životní příběhy do bulvárních časopisů a televizních talk show. Pustí čtenáře do těch nejtemnějších koutů svého přemýšlení o světě, svých vizí a představ, úvah, tedy tam, kde se skrývá to, čemu jsme si zvykli říkat „já“. Sám Kundera ho nenalézá nikde, protože je mlhavé, těkavé, efemérní, ale právě román jako specifický způsob psaní je schopen tuto mlhavost udržet pohromadě a zachovat pro budoucí generace. Nechat žít, i když jistě jiným způsobem, než jak by si autor přál.