Přesně před 40 lety – 26. července 1983 – dosáhla Jarmila Kratochvílová nejstaršího atletického světového rekordu pod širým nebem v běhu na 800 metrů časem 1:53,28. Navíc se stala dvojnásobnou mistryní světa, doběhla si pro stříbrnou medaili na olympijských hrách, téměř 41 let byla majitelkou halového světového rekordu v běhu na 400 metrů a čtyřikrát našla cestu až na první příčku na evropských šampionátech v hale. „Cesta k vrcholu byla dlouhá, plná náročných tréninků a odříkání. Mojí výhodou byl výborný fyzický základ, který jsem získala prací na poli. Byla jsem pořád venku, ve sněhu, v dešti, v prachu,“ říká 72letá bývalá atletka a také dlouholetá úspěšná trenérka v rozhovoru pro HN.
Chtěla jste se tehdy na mítinku v Mnichově pokusit o překonání světového rekordu?
Kdepak, jen jsem si chtěla před mistrovstvím světa v Helsinkách potvrdit formu, protože v Praze jsem před několika dny zaběhla v závodě na 400 metrů druhý nejlepší čas na světě. V Mnichově jsem se rozhodla pro osmistovku, ale s žádnou enormní snahou dosáhnout nějakého mimořádného času. Běžela jsem s jasnou hlavou, neznala jsem mezičasy.
Nechápu, že se to tak báječně povedlo.
Už v předchozím roce 1982 jste časem 49,59 vytvořila halový světový rekord v běhu na 400 metrů, který vydržel až do letošního února, kdy ho o 33 setin vteřiny překonala Nizozemka Femke Bolová. Bylo to pro vás velké zklamání?
Smutná jsem z toho nebyla, protože tento rekord pro mě nikdy nebyl moc důležitý, nikdo mi ho v životě nepřipomínal. Je ale příjemné, že vydržel tak dlouho, tedy téměř 41 let, a vytvořila ho Evropanka.
Bolová je výjimečný člověk, což potvrdila už ve svých 21 letech olympijským bronzem z Tokia.
Máte bohatou medailovou sbírku a dlouhou řadu vítězných mezinárodních závodů. Jak náročná byla cesta ke špičkovým výkonům?
Na mých prvních krůčcích má největší zásluhu učitel Zdeněk Sychrovský, který na základní škole v Golčově Jeníkově založil atletický kroužek a nejednou mi radil, abych se královně sportu začala věnovat. Na gymnáziu v Čáslavi jsem pak s jednou kamarádkou šla na hřiště, ve skvělé partě se mi tam líbilo, atletika mě přitahovala a pod taktovkou trenéra Miroslava Kváče jsem se postupně zlepšovala. Cesta k vrcholu byla dlouhá, plná náročných tréninků a odříkání. Mojí výhodou byl výborný fyzický základ, který jsem získala prací na poli. Byla jsem pořád venku, ve sněhu, v dešti, v prachu.
Petr Honzejk: Kdo se bojí Jarmily Kratochvílové
Pro první medaili na mezinárodní scéně jste si doběhla v závodě na 400 metrů v roce 1979 druhým místem na halovém mistrovství Evropy ve Vídni. Jakou měla pro vás hodnotu?
Obrovskou, a to mě navíc pouhá setina vteřiny dělila od zlatého kovu. Tento úspěch byl pro mě velkou motivací před olympiádou v roce 1980.
S jakými představami jste se tehdy do Moskvy vydala?
Mým jednoznačným cílem byl v běhu na 400 metrů postup do finále a tomu odpovídala i příprava. Budíček jsem měla ve čtyři hodiny, abych po tréninku mohla být v šest hodin v textilní továrně, kde jsem pracovala jako účetní. Bylo to pro mě hodně náročné, ale z odměny v podobě nečekané stříbrné medaile jsem měla velkou radost.
Další dva roky jste ve všech závodech obsadila první nebo druhé místo. Co bylo pro vás nejcennější?
Především výborný zdravotní stav, fyzicky jsem byla bezvadně připravená. Třeba po třech hodinách práce na poli jsem šla bez problémů závodit. Zůstávala mi v nezmenšené míře velká láska k atletice. I po náročném tréninku jsem si ještě něco přidala. A na Světovém poháru v Římě se mi v běhu na 400 metrů podařilo poprvé porazit skvělou Němku Kochovou. A to mi chyběly dvě setiny vteřiny ke světovému rekordu.
V roce 1983 po už zmíněném světovém rekordu na osmistovce se konalo vůbec první atletické mistrovství světa, na kterém jste si doběhla pro dvě zlaté medaile. Jak jste se k tomuto triumfu dopracovala?
Mé starty na čtvrtce i půlce byly dost velký risk, protože finále na 800 metrů bylo na programu pouhou půlhodinu po semifinále na 400 metrů. Bolela mě hlava, netušila jsem, co mě čeká, ani jsem nevěděla, že mám obutou jen jednu botu. Všechno ale nakonec dopadlo výborně. Na půlce jsem šla před vedoucí dvojici Rusek až posledních 200 metrů, a i když čtvrtka nebyla jednoduchá, také jsem ji zvládla, dokonce ve světovém rekordu 47,99. Štafetě jsem ještě pomohla ke stříbru a na stupních vítězů jsem za zvuků státní hymny prožívala nádherné chvíle.
Ve Světovém poháru v Anglii jste pak porazila Kochovou i na 200 metrů. Jaký to byl závod?
Na tomto „světáku“ družstev byly potřeba body k bronzové medaili, a tak jsem po vítězství v závodě na 800 metrů šla také na start dvoustovky. Pro Kochovou to byla při její přímo šílené rychlosti mistrovská trať. Můj pokus ji porazit se však vydařil. Sice jsme obě dosáhly stejného času 22,40, ale několik tisícinek vteřiny rozhodlo v můj prospěch.
Olympijských her v roce 1984 v Los Angeles se země socialistického tábora z politických důvodů nezúčastnily. Bylo to hodně bolestivé?
Moc to bolelo. Původně jsem tam chtěla sportovní kariéru ukončit, protože mě čekala operace achilovky. Na závodní dráhu jsem se vrátila až po 17 měsících a mým přáním bylo rozloučit se na nějaké vrcholné akci, což se stalo v roce 1987 na mistrovství světa v Římě. Ve velké konkurenci jsem v závodě na 800 metrů doběhla pátá.
U atletiky jste však zůstala jako trenérka. Jaká je dnešní práce s mládeží?
Dost složitá. Chybí chuť i větší vůle k náročné přípravě a přitom bez dřiny to nejde. Mladí lidé dnes mají daleko bohatší denní program, vlastní počítače a mobily, které zapínají i v přestávkách během tréninku. Nejsou zvyklí tvrdě pracovat. Někteří nepřijdou na trénink a třeba i na závody, protože je buď moc teplo, nebo zima, či prší. Stále někam pospíchají. Přitom mezi dorostenci a juniory se objevují nadějní chlapci i děvčata, ale chybí jim láska k atletice. Chtěli by výkony, ale nebaví je to. Mě atletika bavila, a navíc jsem měla podporu rodiny. V posledních letech bych někdy už od této práce chtěla odejít, ale pak se objeví talentovaná dívka a ve snaze jí pomoci se zase vracím.
Jak často a v jakém rozsahu se své trenérské činnosti ve vašich 72 letech věnujete?
Téměř denně jezdím už 56 let z mého rodného Golčova Jeníkova 15 kilometrů na stadion v Čáslavi, kde se snažím mým svěřenkyním hlavně předávat aspoň něco ze svých bohatých zkušeností. Mezi mé svěřenkyně patří většinou pět až šest děvčat ve věku 12–25 let. Jinak se doslova děsím každé maturitní zkoušky, protože potom řada z nich odchází z Čáslavi studovat nějakou vysokou školu a s atletikou končí.
Jakou roli, v porovnání s vaším obdobím, hrají dnes peníze?
Nesrovnatelnou! Například za zmíněný světový rekord z Mnichova jsem jako odměnu dostala 3000 korun, což nebylo ani na televizor, který jsem si chtěla koupit. Dnes je na zahraničních mítincích středem pozornosti už výše startovného.
Které ze získaných ocenění má pro vás největší hodnotu?
Je to medaile Za zásluhy 1. stupně, kterou jsem před deseti lety obdržela od tehdejšího prezidenta Miloše Zemana.
A jak dnes prožíváte závody, ve kterých je váš úžasný světový rekord ohrožen?
U televize se stopkami v ruce (smích). Chtěla ho překonat Kubánka Jelimová a především pak Jihoafričanka Semenyaová při neustálém řešení jejího problému s vyšší hladinou testosteronu. Po jejím pokaždé rychlejším prvním kole jsem vždy dost vystresovaná a vstávám ze židle. Když se se mnou dívá synovec, uklidňuje mě, že ještě přijde poslední stovka. Jsem ráda, že tento rekord už tak dlouho zůstává v České republice.
