V roce 2011, pět let po založení, jste řekly, že vaše galerie dospívá. Jak je na tom po dalších dvanácti letech?
K. K.: Neskutečně to letí. Dvacet let je neuvěřitelná doba, ale je to stejné jako v životě. Člověk si myslí, že je mladý, a pak jednoho dne vstane a zjistí, že už není. S galerií je to podobné. My i umělci si přijdeme stále mladí, ale za dvacet let se toho změnilo spoustu. Začínaly jsme v Kamenické ulici, kde nebyl žádný sklad, a dělaly jsem opravdu úplně všechno od A do Z. Neměly jsme nikoho na výpomoc, musely jsme vyjít s malým rozpočtem.
Prosadily jste se především díky účasti na zahraničních trzích. Funguje tato cesta i nyní?
K. K.: Na začátku jsme věděly, že se nemůžeme spoléhat jen na český trh, který byl hodně konzervativní a stále je, i když se zlepšuje. Proto jsme se vydaly na zahraniční veletrhy, kde se nám postupně podařilo získat jméno. Nešlo jen o to, oslovit komerční sféru, ale také různé instituce, kurátory nebo časopisy. Veletrhy byly pro náš start klíčové. A dodnes jsou důležitou součástí našeho fungování, ale trochu jinak. Už nejsme mladou galerií, která si potřebuje vybudovat jméno, jsme etablovanou značkou, jež si konkuruje s ostatními galeriemi tohoto typu. Máme skvělou pozici i umělce. Je to mnohem větší výzva. Galerie dospěla.
Jak vás napadlo otevřít galerii?
C. H.: Vždy jsem se zajímala o umění. Začínala jsem bez fyzických prostor, což nebylo ideální, tak přišel nápad s galerií. Kacha zpočátku nechtěla, ale naštěstí se mi ji podařilo přemluvit.
K. K.: Pracovala jsem pro neziskový sektor, byly to skvělé nezávislé prostory, ale viděla jsem, že se nikam neposouvají. Otevíraly se a zavíraly, protože provozovatelé neměli sílu nebo peníze. Nebylo to udržitelné a já jsem cítila, že by bylo fajn to změnit. Camille mě přesvědčila, že na trhu chybí soukromá galerie. Když umělci skončí ve škole, nevědí, co dál dělat, nevědí, kam jít, jak nabízet svá díla a jak řešit byznys v umění. S tím jsme jim chtěly pomoci.
Soukromé galerie nebyly po revoluci na českém trhu běžně k vidění. Jak složité byly vaše začátky?
K. K.: Jednou z prvních soukromých galerií byla po revoluci MXM. V 90. letech byla velmi důležitá, působila na zahraničních trzích, ale postupně začala mít problémy s institucemi, jež nechtěly nic kupovat, nebo s umělci, kteří nebyli loajální.
C. H.: Neměly jsme žádná očekávání, ale začátek byl velmi těžký. Prodeje byly minimální a sběratelé nás nebrali moc vážně. Zlom přišel ve chvíli, kdy jsme se dostaly na veletrh mladého umění Liste do Basileje, což považujeme za možná osudový okamžik. Nejenom že jsme byly přijaty v konkurenci mnoha galerií z celého světa a mohly poprvé ukázat své umělce v zahraničí, ale také nám osobně to velice pomohlo v tom, že jsme si mohly popovídat s ostatními galeristy a postupně sbírat zkušenosti.
Už nejsme mladou galerií, která si potřebuje vybudovat jméno. Jsme etablovanou značkou, jež si konkuruje s ostatními galeriemi.
Nebereme umělce na hůl
Myslíte si, že je soukromých galerií dostatek?
K. K.: Vůbec ne. Před lety se situace začala zlepšovat a vznikalo víc komerčních prostorů, které byly schopné umělce reprezentovat. Po covidu jich však několik muselo zavřít. Je mnoho českých umělců, kteří by potřebovali s někým spolupracovat, a my máme omezené prostory, sílu i čas.
Takže další potenciální galerii neberete jako konkurenci?
K. K.: Právě že vůbec ne. Naopak. Na každou další galerii se díváme jako na kolegy. My už máme vlastní stáj umělců a jiná galerie by zase mohla mít tu svou. Když se podívám do evropských měst, jako je Vídeň nebo Berlín, tam galerie pořádají společné akce, komunikují spolu, což jim přináší i více zájmu „zvenku“. Dřív jsme chtěly dostat české umělce za hranice. Teď se snažíme více budovat český zájem a vytvořit místní galerijní prostředí.
Mám pocit, že soukromé galerie jsou na českém trhu vnímané spíš negativně, je to tak?
K. K.: Dodnes je pro mě trošku nepochopitelné, že mě lidé vidí jen jako komerční galeristku. Pořád se totiž cítím jako součást nezávislých prostor, které jsem budovala. Vnímám proto jako důležité seznamovat veřejnost s tím, co je vlastně komerční galerie, že nejsme jen na peníze a nebereme umělce na hůl. Snažíme se být transparentní, vysvětlovat, co děláme a proč jsme pro umělce a sběratele důležití.
C. H.: Od začátku máme v názvu naše jména, aby bylo zřejmé, že jsme soukromá galerie. Neschováváme se za obecné názvy, které evokují nezávislý sektor.
Dlouhodobá péče
Proč by si tedy umělec měl vybrat soukromou galerii?
K. K.: Když bude vystavovat v instituci, obvykle nemá jistý honorář, platí si sám produkci a vlastně pracuje zadarmo. Možná se zúčastní výstavy, možná o něm napíšou. Jakmile ale skončí výstava, dostane své dílo domů a musí je sám skladovat. My s umělci pracujeme dlouhodobě. Není to tak, že uspořádáme jednu výstavu a rozloučíme se. A samozřejmě se klidně může stát, že na první výstavě nic neprodají. My se však snažíme se o ně starat a postupně jim budovat jméno, pak si od nich něco koupí instituce, potom soukromý sběratel a pořád dál a dál. K tomu je potřeba čas.
C. H.: Myslím, že možnost, aby prodali své dílo, je úplně v pořádku a chyběla tady. Je to vlastně taková win win situace – my prodáme, sběratel dostane, co chce, a my se dělíme o zisk půl na půl. Všichni jsou spokojení a je to fér. Přitom ale pořád existují názory, že prodat umění je špatné.
A vlastně se dá říct, že jde o byznys jako kterýkoliv jiný.
K. K.: Jasně, ale není to jen byznys. Dlouhodobě se snažíme budovat něco, co má smysl. Ovšem není možné dělat to zadarmo. Mnoho umělců má vedlejší práci. Jde o to, jak naše společnost oceňuje umělce. Někteří lidé mají pocit, že prodat umění je špatné, a hodnotu umění moc nereflektují. Sice jsou schopní koupit gauč za třicet tisíc, ale umělecké dílo za stejnou cenu už jim přijde drahé. U právníků je vysoká hodinová sazba v pořádku, ale u umělců?
I čeští sběratelé začínají být strategičtí
Možná je to návyk, pohybovat se v nižší cenové hladině.
K. K.: Lidé v Česku jsou velmi kultivovaní, mají bohatou historii i tradici, ale z ekonomického hlediska je pro ně umění hodně abstraktní.
C. H.: V Belgii a Nizozemsku má umění doma už i střední třída, rozhodně není výsadou bohatých. V Česku jsou takoví sběratelé také, ale je jich mnohem méně. Je však znát, že zájem o umění v posledních letech velmi roste.
Katherine Kastner a Camille Hunt
Obě ženy přišly do Česka po revoluci, Kacha za předky, Camille vyučovat angličtinu. Zatímco Kacha se narodila v roce 1960 v USA, kam její matka v roce 1948 emigrovala z komunistického Československa, Camille pochází z Kanady.
V roce 2007 se ženy společně rozhodly otevřít privátní galerii v Praze, která nejdříve působila na Letné a později se přemístila za většími prostory na Žižkov. V jejím portfoliu se nachází řada známých jmen současné české scény jako Eva Koťátková, Anna Hulačová, Jiří Skála, Dominik Lang nebo Jiří Thýn.
Takže se postupem let přístup Čechů k umění mění?
K. K.: Určitě. V roce 2006 se vůbec nestávalo, že by si sběratelé koupili víc než jednu věc. Současné soukromé sbírky už jsou také velmi strategické, podobně jako je tomu u institucí. To se určitě výrazně změnilo. Lidé chodí víc na výstavy, ale je znát, že mají hodně práce a nestíhají všechno. Nabídka je velká.
C. H.: Také se změnilo přesvědčení, že umění je jen pro bohaté.
Podařilo se vám proslavit jména jako Eva Koťátková nebo Anna Hulačová, a to především díky zahraničním sběratelům. Přibývá v poslední době i těch českých?
K. K.: Důležitější jsou výstavy, kterých se umělci účastní a kde jejich práci může vidět více lidí. Přejeme si, aby díla byla v dobrých sbírkách – soukromých, veřejných, doma i v zahraničí –, ale klíčová je v umělcově kariéře spolupráce s dobrými kurátory. Rozhodně ovšem přibývá českých sběratelů, kteří svá díla aktivně zapůjčují na výstavu, nebo své sbírky veřejně prezentují veřejnosti, což je skvělé.
Jak vypadá vaše práce coby galeristek? Podle toho, co říkáte, bude pořádání výstav a prodeje děl asi jen zlomek toho, co zvládáte.
K. K.: Vyloženě galerijní práce tvoří zhruba 20 procent našeho času. Mnohem více se staráme o umělce, sklady, administrativu. Půjčujeme věci na výstavy, což obnáší mnoho papírování od samotné výpůjčky, honoráře až po pojištění.
Máte kapacitu na to přibírat další umělce?
C. H.: Do budoucna asi ano, ale teď jsou naše kapacity vážně dost omezené. Jak prostorové, tak lidské.
Překvapilo mě, že je v galerii prázdno. Když nepořádáte výstavu, máte zavřeno?
C. H.: Máme otevřeno pořád, ale mezi instalacemi se stane, že návštěvník najde prázdný prostor. Může však nahlédnout do depozitu. Většina lidí se chodí jen podívat. Sběratelé obvykle přesně vědí, co chtějí vidět, kteří umělci je zajímají, a třeba se i dopředu domluví telefonicky nebo e‑mailem.
Praha je malý rybník
Co vnímáte jako důležité ve vztahu mezi galerií a umělcem?
K. K.: Určitě je to důvěra, ale v Praze se pohybujeme na tak malém prostoru, že se všichni navzájem známe ještě před tím, než začneme opravdu spolupracovat. Mnoho lidí se ptá, jak hledáme umělce, ale jsme v tak malém rybníce, že si je obvykle vyhlídneme už dopředu v dobách jejich studií, prvních výstav.
Ozývají se vám umělci sami? Musíte je odmítat?
C. H.: S těžkým srdcem ano, bohužel. Velkým důvodem jsou samozřejmě i naše kapacity. Každý umělec dokáže udělat jednu skvělou věc, je ale také otázka, zda bude pokračovat. Nejde se dívat jen na to, kým je teď, ale i na to, kým bude za deset let. Být mladým umělcem je nesmírně těžké a neznamená to, že každý náš umělec má za sebou velké úspěchy.
Dřív jsme chtěly dostat české umělce za hranice. Teď se snažíme více podnítit český zájem a vytvořit místní galerijní prostředí.
Letos ještě zůstaneme blíž domovu
Máte v rámci galerie rozdělené role?
K. K.: Obě umíme všechno. Na začátku jsme byly jen samy dvě a musely jsme připravovat prostory, vyřizovat administrativu, uklízet. Teď je skvělé, že máme kolegy, kteří nám pomáhají. Dřív jsme jely na výstavu, naložily auto, řídily osm hodin tam, vyložily, připravily, sbalily, čekalo nás dalších osm hodin za volantem… byla toho spousta. Jsem ráda, že na veletrhu už nyní máme kolegy, kteří tuhle práci udělají za nás. To je právě ten rozdíl dvaceti let.
C. H.: Kacha je ale určitě motor celé galerie. Na začátku jsme občas riskovaly, neměly peníze…
K. K.: Ale měly, děláme to ekonomicky dobře. Od začátku si necháváme rezervy na další rok či měsíc. Nikdy nevíme dopředu, kolik vyděláme. Nechceme jít ale ani tak za ziskem, jako spíš budovat kvalitní platformu pro naše umělce a jejich kariéru.
Stáhněte si přílohu v PDF
Máte nějakou metu, které byste chtěly dosáhnout?
K. K.: Mám pocit, že už jsme jako galerie vážně dospěly. Na mezinárodních veletrzích už se prezentujeme jinak než před dvaceti lety. Svět se hodně mění, samozřejmě se pořád snažíme dostat na zajímavé veletrhy, ale už ne na ty stejné jako dřív. Naším stálým cílem je posouvat se dopředu, ladit prostor kolem sebe a připravovat více externích instalací.
C. H.: Byly doby, kdy jsme vyrážely na pět zahraničních veletrhů, nyní jsou to třeba dva tři. Před deseti lety jsme poslaly balík do Miami a transport stál pět tisíc dolarů, dnes je to třikrát tolik. Po covidu se zásadně změnila celá ekonomická situace. Rok před covidem jsme byly v Hongkongu a Mexiku, byly jsme ochotné investovat a riskovat, nyní z mnoha důvodů méně. A přispívá k tomu i politická situace, třeba na Ukrajině, nebo otázky udržitelnosti. Vnímáme, že je určitě potřeba směřovat do zahraničí, ale letos ještě určitě zůstaneme blíž domovu.
Článek byl publikován ve speciální příloze HN Investice do umění.
