Lidstvo pohání laskavost, ne sobeckost. A v byznysu platí totéž, říká Tomáš Sedláček

Dříve se ekonomové učili, že motorem lidstva je správně zapřažená sobeckost. Teď se ale spíše ukazuje, že motorem pokroku a tím, co člověka odděluje od živočišné říše, je naopak jeho laskavost. „Tedy že nám není osud našich blízkých lhostejný, byť z něho nemáme žádný prospěch,“ říká ekonom a filozof Tomáš Sedláček. ESG, neboli hodnocení sociálních a environmentálních dopadů podnikání, a jeho reportování by podle něho mělo být povinné jen dočasně. Podobně jako pozitivní diskriminace by mělo být přechodným opatřením, které nám umožní zbavit se našich zlozvyků.

ESG je fenoménem, na který české firmy už slyší. Především ty velké budou mít povinnost od příštího roku ESG reportovat. Adaptují se na tento trend, školí si manažery, hledají cesty. Myslíte si, že to zatím dělají dobře?

Jsem především rád, že z okrajového tématu se po 24 letech stalo mainstreamové téma. V 90. letech jsme žili v zemi, kde se o etice a o větší zodpovědnosti firem nejenže nemluvilo, ale dokonce to bylo tabu. Tenkrát na tyto věci nebyl velký prostor ani ve světě. Koneckonců si můžeme vzít příklad třeba z ekologie. Před dvaceti třiceti lety jsme skutečně netušili, jaký velice negativní dopad některá produkce má. Tenkrát to bylo marginální téma. Dnes už si nikdo ze zelených témat legraci nedělá. Stalo se z toho výrazné téma, jak ekonomicky, tak byznysově i prakticky.

Mám radost, že firmy už nejsou autistické a že patří k dobrým mravům, a téměř bych řekl, že to je podmínka úspěšného podnikání, dělat věci nejen pro sebe, ale i pro společnost. Tuto debatu kdysi prudce rozdmýchal v mnoha smyslech pozoruhodný ekonom Milton Friedman tím, že vlastně říkal „business of business is business“. Že firma nemá dělat nic jiného než maximalizovat svůj zisk a právě tou maximalizací svého zisku nejvíc prospěje společnosti.

Ukázalo se, že jsme v ekonomii možná vycházeli ze špatného paradigmatu, když jsme si mysleli, že motorem úspěchu lidstva je správně zapřažená sobeckost. A teď se spíš ukazuje, že motorem lidstva – tím, co nás oddělilo od živočišné říše – je naopak naše laskavost. Osud našich blízkých nám není lhostejný, byť z něho nemáme žádný prospěch, což je mimochodem věta Adama Smithe, zakladatele ekonomie. Po pár stoletích se ukázalo, že spojení etiky a ekonomie má hlubší smysl, než podle mě sám Smith tušil.

Řekl jste, že by to mělo být otázkou dobrých mravů. Nabízí se otázka, zda tedy by mělo být ESG povinné?

Není to jen dobrý mrav. Podívejte se, jakou výnosnost měly fondy, které investovaly s ohledem na ESG, to znamená, že investovaly pouze do firem, které jsou v těchto oblastech vynikající. Kdysi dávno jsme jako investoři museli platit za etické investice jisté penále. Předpokládalo se, že fondy investující do firem, které jen maximalizují svůj zisk, budou úspěšnější než ty, jež investují do firem ohlížejících se na své okolí. Tenkrát jsme říkali, že těch zhruba pět procent za to přece stojí – nemusíte se stydět žít ve světě, který je takový, jaký je. Berte to jako daň. Dnes situace už taková není, fondy, které investují do etických firem, mají pětiletý průměr ziskovosti tu sedm procent, tu třináct procent. Na otázku, jestli by to mělo být povinné, odpovídám obor od oboru. Pokud se v daném oboru většina rozhodne, že reporting bude v nějaké kvalitě, je dobré to mít jako povinné pro všechny. Pak odpadá problém dozoru a donucování.

Jak banky nahlížejí na firmy, které podnikají eticky? Zvýhodňují je? Je pro ně důležitý etický aspekt?

Můžu to říct otevřeně ze své vlastní zkušenosti, protože pro ČSOB už nepracuji. My jsme s tím právě začínali, měl jsem tenkrát debatu s Pavlem Kavánkem (bývalý generální ředitel ČSOB – pozn. red.) a i s mateřskou KBC v Bruselu, kam jsme se jezdili radit, jak to udělat a nastavit. Došli jsme k závěru, že můžeme uplatnit model, který běžně využíváme. Když někomu půjčíme, musíme si velice dobře spočítat rizika, která dotyčný subjekt pro nás představuje třeba tím, že by zbankrotoval. Rozšiřme tento model na celou společnost. Pokud firma ničí svoje okolí, nebo naopak ho kultivuje, investujme do té, která dává své zisky na sázení nových stromů, na vzdělávání dětí či na sport místní komunity. Uvědomují si, že i oni budou jednou potřebovat zaměstnance, a nechtějí, aby jejich děti, včetně budoucích zaměstnanců, skončily na nějakých závislostech.

Takhle to začalo u nás v bance a ztratili jsme kvůli tomu mnoho klientů, neboť jsme byli první. Začali jsme odmítat klienty, protože se chovají neekologicky. Odmítli jsme i velkého klienta, jehož se kolegové snažili získat roky. Byli kvůli tomu na mě naštvaní, argumentovali tím, že dotyčná firma dodržuje všechny zákony, proč máme tedy požadovat víc? Odpovídal jsem jim, že máme větší roli než jen maximalizovat užitek. Když naše mateřská firma jde stejným směrem a umožňuje nám započítat tento etický komponent, využijme to. Debata byla složitá, nicméně dnes už je to standard. První tahoun musí trochu zaplatit, ale když se to povede, budou se z toho psát případové studie na univerzity.

Často se mluví o tom, že etické chování a vůbec dodržování ESG principů firmu sice stojí na začátku nějaké peníze, ale zároveň z toho ekonomicky dlouhodobě profituje. Dokázal byste uvést nějaké konkrétní příklady takového zisku?

Začnu trošku zeširoka podobenstvím. Vyrůstali jsme v intuitivní představě, že rolí pivovaru je prodávat pivo. Což se takhle opravdu na první pohled jeví, ale když se nad tím hlouběji zamyslíte, objevíte pod tím ještě jednu vrstvu. A ve skutečnosti je mnohem přesnější, že rolí pivovarů ani tak není prodávat pivo, ale sklízet pivní kulturu. Ve společnosti, kde není žádná pivní kultura, neprodají jediné pivo, i kdyby měly sebelepší nástroje. A firmy si to dnes uvědomují, v posledních letech je ta změna znát. Když to firma bere tak, že kultivuje pole, najednou se začne o to pole starat, přestane ho hnojit chemií, protože si uvědomí, že to není správné. Pak najednou dává smysl, když si pivovary samy zaplatí marketingovou kampaň, kde doporučují lidem, aby nepili moc piva nebo aby vůbec nepili pivo před řízením auta. To je tedy jedna odpověď, proč je dobré pro firmu investovat do pole.

Kdo je kdo na konferenci Good Company Circle. Sedláček, Bartoňová, Šplíchalová a další o tom, jak firmy pomáhají

30. 11. 2023 ▪ 1 min. čtení

Druhá odpověď je inspirovaná teorií jednoho japonského ekonoma. Podle něho každá firma tím, jak roste, prochází podobnými stadii jako člověk sám. Na začátku majitel myslí jen na svůj zisk. Je‑li úspěšný, musí přijmout zaměstnance a najednou si musí dávat pozor i na to, aby se dobře dařilo jim. Když firma dál roste, přibere si partnery a už jde nejen o prospěch majitele a zaměstnanců, ale také partnerů. S dalším růstem se začne starat o to, aby děti v okolí měly hřiště, aby silnice před jejich dveřmi byla bezpečná, protože zranění zaměstnanci jim také moc neprospějí. Začnou se tedy starat o své okolí. Podnik dále roste a začne třeba lobbovat za zákony – myslím ten kvalitní lobbing, kdy se spolu s legislativci snaží vytvořit pro všechny firmy lepší podmínky. No a poté, když se firma stane globální, začne se zajímat o globální a ekologické problémy. Firma, která chce existovat víc než generaci, například Škoda Auto, si založí vlastní univerzitu, aby si mladé lidi mohla vychovat.

Takže vlastně za našich životů vidíme, jak se autismus firem trochu vytrácí a že firmy dnes přejímají i duchovní témata, o nichž jsme byli zvyklí slýchat v kostele, jako je spravedlnost, rovnost, péče o druhé, o okolí, laskavost, ochrana slabších, ochrana menšin. To jsou věci, o kterých se kázalo v kostele z kazatelen, a dnes se tato témata skrze ESG a jiné vehikly dostala do mainstreamu podnikání i v Česku. Celý západní svět si uvědomuje, že nám všem bude líp, když k sobě budeme trošku laskaví a ohleduplní.

Kde vidíte české firmy v oblasti ESG za jednu dekádu?

Od těchto věcí si slibuji, že by měly být dočasné. Třeba pozitivní diskriminace by měla být dočasná – snad za 10 let nikoho ani nenapadne, že by nějakou práci nemohla vykonávat žena nebo někdo, kdo má jinou barvu pleti. Myslím si, že lidstvo nyní pozitivní diskriminaci jako jistou „forsáž“ potřebuje. Od teď povinně, dva tři roky nebo pět let si zvykejte, že se osobní informace vydávají v určité kvalitě, že se auta nemyjí v řekách, že se nevypouští chemie do řek, že se nestaví domy tak, aby se tam nedalo dýchat, a podobně. A až vám to za deset let přijde normální, tak se zákon zruší a už to pojede.

Přál bych si, abychom se jisté zlozvyky tak odnaučili. Skoro generaci trvalo, než jsme se odnaučili kouřit. Vždycky mě fascinuje, když letím letadlem, kolikrát se tam zdůrazňuje, že tento let je nekuřácký. Koho by v roce 2023 napadlo si zakouřit v kabině letadla? To je opravdu zbytečné připomínat a doufám, že stejně zbytečné bude připomínat ESG za deset let. Takže pro mě je to instituce a byrokracie, která je dočasná, je legitimní, nesmí se z ní ale stát dlouhodobá. Pokud nemáte rádi pozitivní diskriminaci a zvýhodňování menšin, protože to je nelogické, když máme všichni mít stejné příležitosti, berte to tak, že jde o dočasné opatření, abychom se ty zlozvyky odnaučili.