Umělci mají hladovět aneb Proč si jejich podpora nezaslouží ani to co ryba domácí

Napsal jsem ti, lásko, lovesong, nový, líbit se ti bude snad, napsal jsem ho úplně hladový, doporučil mi to Hrad. Touto „Písní hladového umělce“ reagoval český písničkář Jan Pokorný alias Pokáč na vyjádření exprezidenta Miloše Zemana z podzimu 2020 pro MF Dnes, v němž zaznělo, že „umělci vytvořili svá nejkrásnější díla tehdy, když byli hladoví“. Připomeňme, že pandemie koronaviru byla zrovna v plném proudu, divadla, kina či galerie byly zavřené a umělci byli jedni z těch, kterým vláda schválila podporu. Stejně jako ji schválila pro živnostníky, jejichž podnikání zasáhla opatření proti šíření viru.

Teď, když se pandemie zdá být stejně vzdálená jako třicetiletá válka, přišlo ministerstvo kultury se zavedením statusu umělce. Cílem je „zlepšit jeho postavení, pracovní, sociální a ekonomické podmínky“. To, že k podobnému návrhu resort kultury dospěl, se vůbec nijak nevymyká mezinárodním trendům v mezinárodní oblasti. Tématu se intenzivně věnuje Evropský parlament, Rada Evropské unie a Evropská komise, i tady jde o především o reakci na pandemii a záchranu evropské kultury.

Status umělce, jehož podstatou je podpora v nepříznivých dobách, kdy nemá zakázky, je běžný v mnoha Evropských zemích. Legislativa se místně liší, stejně tak podmínky pro získání podpory, rozhodně ale nejde o žádnou novinku. Francie zavedla podporu umělců v roce 1936, Německo má pro ně zvláštní sociální fond od roku 1983, speciální programy má Dánsko, Nizozemsko, Itálie a řada dalších zemí nejen v EU. V Česku zatím funguje systém stipendií pro začínající umělce. Nově by měl status umělce podpořit za pomoci 100 milionů korun ročně z Národního plánu obnovy kohokoliv (po splnění předepsaných podmínek) bez ohledu na věk.

Nutno říci, že návrh resortu kultury nadšení nevyvolal. Námitky jsou dvě. Zaprvé umělci nemají prý mít žádnou podporu navíc, protože profesí, v nichž lidé přijdou vlivem různých nečekaných situací o práci a nemohou ji relativně rychle nahradit, je daleko víc. Proč tedy jen umělci? Druhým problémem je pak samotná definice umělce. Kdo má mít vlastně nárok na podporu?

Podpora umělců v české kotlině, kde je stále ideálem podnikatel raných devadesátek a adorovaným zaměstnancem dělník u pásu, by bez evropských peněz byla dnes zcela nemožná. Protože kultura přece není něco, co by pro pravicově smýšlející politiky i voliče bylo nějak zvláštní či důležité. A pokud ano, tak si na ni mají všichni vydělat „poctivou prací“.

Budoucnost podle Yemiho: naslouchejte mladým a nenechte se zblbnout

4. 4. 2023 ▪ 2 min. čtení

Tento nesmyslný étos je mimochodem fantastický v zemi, která byla ochotná vrazit 178 milionů na propagaci konzumace ryby domácí, jež navíc po kampani ještě klesla. Umělec ale v Česku zjevně není ryba. V „potravním“ řetězci důležitosti stojí na podstatně nižším stupni.

Vyjádření exprezidenta Zemana jen odráží náladu velké části voličů a politiků. To, že resort kultury vůbec s podobným návrhem přišel, lze tedy brát jako významný myšlenkový posun a raději nezkoumejme, co bylo jeho příčinou. Snad by mohlo zabrat i to, že podpora umělců vychází pořád levněji než podpora konzumace ryb. O podpoře tichého vína nemluvě.

Druhá výtka je podstatnější. Resort definuje umělce především prostřednictvím minulých příjmů – což dává smysl, protože k umění není reálně zapotřebí ani živnostenský list, ani potvrzení o diplomu z jakékoliv školy. Problém je, že resort podmínkou minulých příjmů fakticky vylučuje podporu mladých a to je velkou slabinou návrhu.

Dalším minusem je, že by na podporu měl nárok jen ten, kdo by byl uvedený v registru umělců (podle výše uvedené definice). Je přitom otázkou, zda se k takovému kroku budou chtít odhodlat všichni, kteří by na podporu výhledově mohli dosáhnout. Status umělce také nezohledňuje specifika uměleckých pracovněprávních vztahů (švarcsystém, nízké odměny atd.).

Ministerstvu kultury by ale bylo dobré poděkovat. Alespoň za to, že se statusem umělce vůbec přišlo (byť pod tlakem a s vidinou peněz z EU). Dalším krokem by nicméně měla být propagace toho, proč si umělci a vlastně celá kultura zaslouží větší pozornost a specifické zacházení. Protože jinak se myšlenkové kotvy, která se zuby nehty drží naší „montovny uprostřed Evropy“, jen tak nezbavíme.