Nejhorší je to poprvé. Radím nepřemýšlet, prostě si sbalit kufr a vyrazit. Anebo i bez kufru.“ Smál se, ale nežertoval, když v únoru 2022 zavolal a zval mě do Houstonu. Tanky s bílým Z útočily na Ukrajinu stejně jako ty s bílým pruhem „osvobozovaly“ v roce 1968 Prahu a takřka stoletý profesor Ervín Adam viděl situaci jednoznačně. „Tenkrát v srpnu jsme se ženou na sebe jen podívali a měli jsme jasno. Táhlo nám na padesátku, jasně, že to nebyl ideální věk pro nový začátek, ale Rusové vezli ostnaté dráty. Nechat se za ně zase zavřít? To už nikdy. Takhle jsem balil kufr třikrát. Třikrát jsem přišel o všechno, nebylo to lehké, ale ani důvod k depresi. Jsem svobodný člověk a to stojí za to.“
Profesor Ervín Adam, významný česko-americký epidemiolog, který se zasloužil o vymýcení dětské obrny v Československu a podílel se na výzkumu rakoviny děložního čípku na Baylor University v americkém Houstonu, zemřel 21. března ve svých 101 letech a já si dovoluji tvrdit, že až do konce byl zarytě svobodomyslný.
Potřeba svobody mu dodávala energii a posilovala jeho nezdolnost, určovala směr v soukromí i ve vědecké kariéře. „Víte, co ale v životě nakonec rozhoduje? Okamžiky, jejichž význam si v dané situaci ani neuvědomujete. Je to náhoda, osud? Ještě nevím, ale dám vědět, až to zjistím,“ smál se, když si se mnou v Houstonu předloni připíjel na své sté narozeniny.
Popraveni. Bez dětí
Byla to tedy náhoda, nebo osud, kdo jej ušetřil 12. července 1941? Do domu právníka Móra Adlersteina tehdy vtrhli maďarští četníci a odvezli jej a jeho ženu z Rachova, městečka na Podkarpatské Rusi, směrem k východním hranicím. A tam prostě zmizeli. O tom, že jeho rodiče byli popraveni ve dnech 27. až 28. srpna 1941 společně s 23 600 Židy v Kamenci Podolském se dozvěděl Ervín Adam až dlouho po druhé světové válce. Našel jejich jména na archivním seznamu obětí této první masové vraždy v rámci „konečného řešení židovské otázky“. „Němci byli precizní, u mých rodičů neopomněli připsat, že chybí jejich děti. Proč jsme nebyli se sestrou popraveni? Táta pod dohledem četníků balil kufr, když jsem vstoupil do dveří. Šel jsem z tenisu, nechápal jsem, co se děje, ale otec byl duchapřítomný. Maďarsky mi řekl, ať se jdu připravit na cestu a česky pak zašeptal: ‚Utečte!' A tak jsme se sestrou vyskočili oknem ve vedlejší místnosti.“
Proč je Maďaři nehonili? Nevěděl. A také si neuvědomoval, jaké štěstí jej potkalo, když o několik let později v koncentráku objevil v podpatku boty, kterou mu dozorci přidělili, zlatý řetízek. „Nejdříve mne polila hrůza. Za to mě určitě zastřelí. Ale kamarád Áda Stein směnil šperk s kápem za porci polévky navíc. Dostávali jsme ji od června 1944 do ledna 1945, ta polévka nám zachránila život.“
O život šlo pak ještě mnohokrát: při pochodu smrti z tábora v Monowitzu do Gleiwitzu, posléze v Buchenwaldu, kam dorazila sotva polovina přeživších vězňů. A když byli zase z Dachau vyhnáni pod samopaly do krajiny, už nepochybovali, že je to rozsudek smrti. „Zastavili jsme kdesi na poli a esesáci začali řvát: ‚Kdo nemůže, vystupte z řady!' Vystoupil jsem, pak kluk vedle mě, druhý, třetí… Čekali jsme kulku do týla, ale oni nás nahnali do vagonu stojícího opodál na trati. Vlak se dal do pohybu. Když jsem se probudil, stál nade mnou americký voják.“ Nikdy se nedozvěděl, proč esesáci tehdy postříleli vězně, kteří ještě mohli pochodovat.
Domů se už nevrátím
K vagonu na vedlejší trati a zlatému řetízku se Ervín Adam často vracel, když jsme pracovali na jeho memoárech. Nejprve se válce chtěl vyhnout: „Vždyť už ji popsali jiní a významnější, třeba Ellie Wiesel,“ říkal. Ale nakonec ty zásadní, řekněme osudové, okamžiky vynechat nedokázal.
K nim patřil i návrat do Rachova, kde našel vyrabované domy a jen šest z 34 příbuzných. „Stačil mi jeden den. Už se tam nikdy nevrátím.“ Neměl, co by balil, jen na úřadě si nechal vystavit kopie rodných listů pro sebe a sestru, která naštěstí také přežila, a pak se se strýcem-lékařem vydali do Prahy. „Strýci Pavlovi jsme se na začátku roku 1944 smáli, když začal v lese stavět betonový kryt. Vždyť jsme přece už slyšeli od blížící se fronty sovětská děla! Jenže nás všechny v březnu nahnali do dobytčáků a odvezli do Osvětimi, zatímco Pavel s rodinou přežil bez úhony. Byl moudrý, a když tedy v pětačtyřicátém řekl, že emigrujeme do Prahy, nepochyboval jsem.“
Musíme si pomáhat, říká světově uznávaný epidemiolog Ervín Adam. Zřekl se penze a z Houstonu podporuje české mediky
I když část Podkarpatské Rusi byla v letech 1919 až 1939 součástí Československa a mnoho tamních obyvatel, včetně Adlersteinových, se s jejími principy ztotožnilo, byl to stejně v Praze začátek od nuly. Tvrdě pracoval, studoval, počeštil si jméno a propadl medicíně. Po absolutoriu na Univerzitě Karlově se se svou ženou Vlastou zaměřil na dětskou obrnu. V Nemocnici na Bulovce vymysleli koncepci léčby a vedli rozsáhlé očkování po celé zemi, přičemž Ervín Adam se stal zástupcem šéfa kliniky. Jenže v roce 1960 otřásly Bulovkou politické čistky a nestraník židovského původu ztratil práci. A když o osm let později vojska Varšavské smlouvy přivezla ostnaté dráty, s rodinou sbalil zase jen to nejnutnější.
Zatímco koncentrák je nad možnosti chápání leckoho z nás, dovedeme si už přece jen představit, jak obtížné je prosadit se v Americe, a zvláště pak v medicíně, ve vědě. Profesor Adam nikdy neopomněl zdůraznit, že by to bez své ženy nezvládl. Vlasta Adamová se po příjezdu do Texasu soustředila na lékařskou praxi, takže on mohl přijmout nabídku Josepha L. Melnicka z Baylor University v Houstonu a věnovat se výzkumu na Department of Virology and Epidemiology. Zapojil se do projektu, jenž zkoumal roli virů v souvislosti s lidskými nádory. Společně s kolegy v Houstonu i v Praze, kde po celé roky na dálku spolupracoval s virologem Vladimírem Vonkou a gynekologem Jiřím Kaňkou, nakonec přispěl k procesu, který vedl k vakcíně proti karcinomu děložního čípku. Za to získal mezinárodní uznání a mimochodem také v roce 2012 Českou hlavu – prestižní ocenění za vědu a výzkum. To už se do Prahy dávno mohl zase vracet a byl tu šťastný, ať už jej doprovázela manželka, dcery Alice a Karolina, nebo se setkával s přáteli.
Upadnout a vždycky vstát
„Nejhorší je to poprvé,“ řekl mi, když jsem se mu v srpnu 2017 konečně dovolala. Zase žertoval, byť do smíchu mu určitě nebylo.
Se zatajeným dechem jsem poslouchala, jak hurikán Harvey vzal město útokem, jeho dům sice nezbořil, ale zaplavil. A když voda opadla, nastoupila v letním texaském vedru plíseň. „Podařilo se nám zachránit jen šest židlí, obrazy, které visely na stěnách, a tři moje obleky a košile,“ vypočítával obsah svého dalšího „kufru“. Bylo mu skoro 95 let a nebyla jsem určitě jediná, kdo měl obavy, jak stěhování a dlouhou rekonstrukci domu ustojí. Ustál. A ve svém domě také ve čtvrtek zemřel.
„Po každém pádu je třeba se zvednout a pokračovat za daným cílem, a to i za zdánlivě ztracených okolností.“ Tak charakterizoval životní filozofii Ervína Adama jeho blízký přítel profesor Josef Koutecký, když psal předmluvu k jeho memoárům. Ano, tak to přesně fungovalo. A kdy to bylo nejtěžší? Přece jen poprvé…
