Černý prapor je symbolem odporu, vysvětluje mladá knihkupkyně Sára. „Odporu proti čemu?“ „Proti všemu, proti kapitalismu!“ říká sympatická prodavačka. Její krámek se nachází v trochu provizorně zařízeném, ale o to autentičtějším miniobchoďáku ve čtvrti Santurce, která je součástí hlavního města karibského Portorika San Juan.

Cesta sem z centra města vede kolem kaple Panny Marie Lurdské, jejímž autorem je „karibský Frank Lloyd Wright“, český architekt Antonin Nechodoma, jehož (mizejícímu) dílu je aktuálně věnována výstava v sanjuanském Muzeu Ameriky a který je nejvíce spojován právě se Santurce. Ta se řadí mezi městské čtvrti, které jsou trochu ušmudlané, ale relativně levné, přitahují proto studenty, umělce, začínající podnikatele a další kreativní duše, díky kterým pak pulzuje životem a je zkrátka na vzestupu.

Na této trendy vlně jede i Sářino knihkupectví s kvalitní dětskou literaturou. Nejednu z nabízených publikací lze najít v českém překladu i na pultech pražských knihkupectví. Mě však ze sortimentu zaujalo něco jiného, což také vedlo k debatě o černé vlajce. A sice ilustrace domu, na který už pár dní hledím z hotelového balkonu v centru Starého města. Dvoupatrová budova z koloniálních dob má propadlou střechu i patro a vysklenými okny prorůstá zeleň. Nejeden kolemjdoucí se přitom před zbořeninou zastaví a budovu nadšeně fotí. Celá fasáda je totiž pokryta originálními murály.

San Juan, Portoriko
Dům, jehož dveře zdobí černá vlajka Portorika, chátrá a je neobyvatelný. Kolemjdoucí s foťáky ale jeho oprýskanou fasádu milují.
Foto: Jan Brož

Pomalovanému průčelí budovy pak dominují dvoukřídlé dveře s obrázkem portorické vlajky. Ovšem s tím rozdílem, že tradiční modrá a červená je nahrazena právě černou, která kontrastuje s původní bílou. Jak vysvětluje Sára, dům patří umělci, který nemá dostatek prostředků na rekonstrukci, zdi však pravidelně nechává vyzdobit podle motivů aktuálních událostí. Když domácí sportovci přivezli z olympiády první místo, budova zezlátla. V současnosti však nejen tento dům, ale i celé Portoriko zdobí dočerna zbarvené vlajky „odporu“.

Ty se poprvé objevily v ulicích San Juanu v souvislosti s bankrotem země v roce 2017 a následným, z Washingtonu nařízeným finančním dohledem nad zadluženou ekonomikou. A od té doby nezmizely. Dnes jsou černé vlajky nezřídka doplněné ještě vlajkou palestinskou, která se té portorické podobá. „Vždyť jsme v podstatě kolonií,“ neskrývá vlastní vztek i vztek mnoha dalších Portoričanů Sára.

Tropický ráj nekvalitních polotovarů

Portoriko je už 125 let teritoriem Spojených států, které ho po čtyřsetleté nadvládě vyrvaly upadajícímu španělskému impériu. Spojení se však nikdy úplně nedotáhlo. Portoričané jsou občany USA a mohou volit v prezidentských primárkách, ale nikoliv přímo prezidenta. V minulosti proběhlo už několik částečně úspěšných referend, aby se ostrov stal i oficiálním 51. státem, dosud k tomu však pod různými záminkami nedošlo.

Nadvláda světové velmoci nad malým ostrůvkem má přesto oboustranné výhody. USA disponují strategickou základnou uprostřed Karibiku, Portoričané zase mohli profitovat z amerického ekonomického vzestupu. Jsou sice o něco chudší než pevninské USA, při pohledu na okolní země regionu však mohou být vděční, že nedopadli v lepším případě jako komunistická Kuba, v horším jako gangy ovládané Haiti.

Tak proč ten vztek na USA, na celý Západ a jeho koloniální minulost koncentrovaný do černé vlajky a přelévající se i do silné podpory Palestiny? Spojené státy s sebou přinesly totiž i to špatné, co je s nimi spojeno. Portoriko sice neupadlo do chaosu jako okolní ostrovy, levnější konkurence z pevniny však zcela zdecimovala místní, původně zemědělskou ekonomiku.

Do úrodného tropického ráje se dnes většina potravin dováží. Často jde o nechutně vypadající průmyslové polotovary pochybné kvality. Kvalitní jídlo (respektive takové, které bychom v Česku i Evropě považovali za běžné) se v Portoriku opravdu hledá těžko. Ani vyhlášená pizzerie v San Juanu nemá problém posypat pokrm podivným „gothajem“. Výjimkou je všudypřítomná vynikající káva a všudypřítomný rum, dva tahouni místní ekonomiky. Vedle cestovního ruchu, samozřejmě, který na ostrově zavedli v 50. letech právě Američané.

Předražený „zombie“ ostrůvek

„Platili mi 25 dolarů za den, abych zničil jediné místo, kde jsem za posledních deset let pocítil mír,“ říká románový Paul Kemp alias filmový Johnny Depp alias reálný Hunter S. Thompson, spisovatel, novinář a autor předlohy kultovního snímku Strach a hnus v Las Vegas.

A také Rumového deníku. Ten se odehrává v Portoriku na přelomu 50. a 60. let, v době startujícího turistického boomu. Thompsonovo knižní alter ego novinář Kemp je najat realitním developerem, aby PR články podpořil plán na masivní hotelovou výstavbu na ostrůvku Vieques. Kemp tuší, že příchod turistů ostrovní ráj zničí, což mu však nebrání v tom, aby zadaný úkol splnil. A to dokonale. Vieques je dnes v rozkladu.

Mnoho nemovitostí je prázdných a ty obydlené jsou eufemisticky řečeno neudržované. Po ulicích se pohybují fentanylové zombie, jejichž frekvence sice není tak vysoká jako na americké pevnině, ale přece jen vyšší než v San Juanu. Budova zrekonstruovaného a evidentně ještě nedávno udržovaného historického majáku je plná vody a trusu divokých koní, kteří se po ostrově volně pohybují. Obdobně je na tom sportovní hala, jejíž stadium rozkladu dává tušit, že se ještě nedávno využívala. Absencí základní údržby ji však kdosi nechal nepochopitelně zchátrat.

Obecně se má za to, že za nešťastný stav ostrova může vedle Kempa, reprezentujícího bezskrupulózní developery, ještě americká armáda, která z velké části Vieques udělala na několik desetiletí nepřístupný vojenský prostor a kontaminovala ho vším možným. Pouze tenká šíje uprostřed ostrova zůstala volná pro původní obyvatelstvo.

Je tomu ale opravdu tak? Není za tím spíš neschopnost chopit se nabízených příležitostí ze strany místních? Navzdory nádherným plážím tam žádná masivní hotelová zástavba pod taktovkou kapitalistických „kempů“ nikdy nevznikla, spíš jen pár hotýlků a promenáda. Turistická infrastruktura je dnes naopak zcela zoufalá.

V centru hlavního města Isabel Segunda je sice výborná, ale také hodně drahá snídaňová restaurace Rising Roost, na kterou se stojí dlouhé fronty. Zcela však chybí nabídka běžného stravování. Nebo běžného ubytování. Noc v dělnické ubytovně rastamanky Giny stojí stejně jako apartmán v centru evropské metropole. „Chtěla jsem vám zrušit rezervaci, ale nechtěla jsem vám kazit dovolenou,“ přivítá nás Gina s tím, že lukrativnějšími hosty jsou pro ni sezonní zedníci a turisté z daleké evropské země jí vlastně jen kazí kšeft. Nabídka pokojů běžného standardu za běžnou cenu na Vieques v zásadě neexistuje, výběr z ubytovacích možností je minimální a hlavně předražený.

Bomby utichly, tanky zůstaly

Že Portoriko umí docela dobře fungovat, je však patrné na dohled od Viequesu. Jen pár kilometrů za mořskou úžinou se nachází ostrov Culebra. „Culebra je střelnice pro bombardéry námořnictva Spojených států. Kdysi to bývalo kouzelné místo, ale ty časy jsou dávno pryč,“ píše v Rumovém deníku Thompson.

Na rozdíl od Viequesu je však kouzelná Culebra zpět. Po armádě tam zůstala torza tanků, které jsou dnes oblíbeným motivem fotografujících dovolenkářů. Tanková pláž Flamenco pravidelně boduje v nejrůznějších hlasováních o nejkrásnější „beach“ světa. Není to nezasloužené, ale na Culebře lze najít ještě uhrančivější místa. A především, i když tam rozhodně není levně, nabídka je ve všech ohledech širší a pestřejší než u sousedů na Viequesu. Cestovatel nemá pocit, že by za své peníze nedostal odpovídající servis.

Culebra, Portoriko
Tanky na plážích na ostrově Culebra dnes nikomu nevadí. Naopak, jde o originální atrakci.
Foto: Jan Brož

Černý prapor je občas k vidění i tam, ovšem v daleko menší frekvenci než v San Juanu. Revoluce se prostě vždy koncentruje do hlavního města a nejpozději dochází do vzdálenějších oblastí. To na Portoriku dlouho platilo o městečku Maunabo na jihovýchodním pobřeží, které od zbytku země odděluje trojice strmých hor. Dnes už tam sice vede silnice, město si však atmosféru odlehlosti uchovalo. „To je poprvé, co používám terminál, a taky poprvé, co tady někdo platí telefonem,“ raduje se babička/prodavačka v prodejně se smíšeným zbožím, že může poprvé vyzkoušet novou technologii.

Obvyklý jižanský „bordýlek“, jaký panuje i na Culebře, je v Maunabo mnohem méně přítomný a už vůbec tam není viequeský „bordel“. Ve strmých kopcích nad městem se mezi džunglí nachází rodinné domy jako vystřižené z amerického snu včetně vzorově posekaných trávníků a bílých plůtků. „U.S. Army Veteran“ je hrdě napsáno před jedním z nich a v kontrastu se silnou palestinskou podporou v San Juanu před ním vlaje nejen americká a portorická vlajka, ale i ta izraelská.

Při pohledu na rozdíly míst vzdálených jen pár desítek kilometrů tak návštěvníka z ciziny napadnou otázky, zda za vše, co se v Portoriku pokazilo, mohou Spojené státy a koloniální minulost, nebo zda za tím není i trocha domácí lenosti. Je to podobná otázka, jako zda za zkázu Gazy je zodpovědný izraelský nacionalismus, nebo i náboženská nesmiřitelnost a neochota ke kompromisům na straně Palestinců. Odpovědi nejsou snadné, ale u suvenýru z cesty do Karibiku bude ještě dost času přemýšlet. Od Sáry jsem si nakonec koupil obrázek rozpadlého domu s černou vlajkou na dveřích.

Zajímají vás další kvalitní články z Hospodářských novin? Výběr těch nejúspěšnějších posíláme každý všední den večer v našem newsletteru 7 v SEDM, který si můžete zdarma přihlásit.