Jak kultivovat vášeň k umění

Každý obor potřebuje prostředníky a edukátory. Vždy je dobré, když mezi dvěma stranami, například obchodu nebo jakéhokoliv kontraktu, figuruje někdo se znalostí obou těchto protipólů. Někdo schopný vzdělávat a kultivovat. Barbora Půlpánová s lehkou nadsázkou říká, že „kultivuje vášeň“. Takovou soukromou vášní je i sběratelství. Právě od sběratelů pocházejí na výstavách umění díla s tajuplnou poznámkou na popisce „ze soukromé sbírky“.

Hranice mezi investicí a vášní

Sběratelství umění spojuje dvě zdánlivě protikladné aktivity – finanční investici a uspokojování estetické touhy. Často se hovoří o tom, že mnozí investoři, kteří původně chtěli do výtvarného umění pouze uložit peníze, nakonec propadli kouzlu obrazů a stali se z nich nefalšovaní sběratelé. Ta hranice mezi těmito dvěma polohami se skrývá v emocích. Investovat můžete – často přímo musíte – s chladnou hlavou. Sbírat s chladnou hlavou nemůžete. Barbora Půlpánová konstatuje, že pro sběratelství je typické, že mu prostě „propadnete“, nebo že se vám to „vymkne z kontroly“. Přechod od investora ke sběrateli se dá vyjádřit i bonmotem, že nejprve si vybíráte obraz podle barvy svého gauče, ale nakonec gauč podle barvy svého obrazu.

Barbora Půlpánová sama ve svém životě spoléhá hodně na intuici. Díky tomu její kariéra prošla zákrutami, které by ryze racionální přístup asi nedopustil. Vystudovala politologii, následovala kariéra rozhlasové a televizní redaktorky a reportérky. Potom jí nabídli pozici v interní komunikaci energetického gigantu ČEZ, následně se stala tiskovou mluvčí této společnosti. Znamenalo to ale být 24 hodin denně na telefonu, stále připravená. Cítila, že se blíží vyhoření. Zachraňoval ji zájem o umění. Sama malovala, zastupovala výtvarníka mladší generace Adama Kašpara a samozřejmě chodila do galerií.

Přestěhovala se do Londýna a získala stáž v tiskovém oddělení slavné aukční síně Christie’s. Pomohl jí v tom kontakt s tamní specialistkou Annou Povejšilovou, nyní již působící v Kunsthalle Praha. Jelikož se osvědčila, postoupila jako tisková a komunikační manažerka pro oblast vzdělávání s dosahem Londýn, New York a Hongkong. Christie’s pořádala řadu kurzů spojených se sběratelstvím, vychovávala publikum, ale poskytovala také svým klientům benefity, které posilovaly firemní byznys a jméno značky. V popisu práce manažerky komunikace pro oblast vzdělávání bylo vymýšlení a propagace kurzů, pořádání exkluzivních prohlídek děl před aukcí, seznamování účastníků kurzu se všemi procedurami, které umělecké dílo před aukcí absolvuje, a podobně.

Nové plány v rodné vlasti

Když se Barbora Půlpánová vrátila zpět do Čech, měla docela jasno, co může zdejšímu publiku poskytnout: onu kultivaci vášně, neboli vzdělávací platformu pro milovníky umění ze střední Evropy. Vytvoření přátelského prostředí, kde členové získají nejen základní znalosti o trhu s uměním, ale také praktické zkušenosti v kontaktu s umělci i institucemi a v neposlední řadě i osobní kontakty.

Zpočátku ji všichni od takového plánu zrazovali a přesvědčovali ji, že to v Česku nemůže fungovat. Jenže opět zaúřadovala intuice, Půlpánová se svého nápadu nevzdala a nyní funguje EduArt již čtvrtým rokem. Nevrhla se do svého byznysu po hlavě, nejprve přišly na řadu různé průzkumy a analýzy, co budoucí uchazeči potřebují a co je zaujme.

V rámci kurzů se začíná programem Start, kde se během šesti měsíců členové seznámí s výtvarnou scénou a fungováním uměleckého trhu, nejčastěji prostřednictvím přímé osobní zkušenosti.

„EduArt má fungovat jako takový kurátor kvality,“ říká zakladatelka. „Je určen pro kohokoliv, kdo by se chtěl zorientovat ve světě umění a seznámit se se zákonitostmi trhu, aby se pak mohl lépe připravit na budování vlastní sbírky. Ukážeme, jak se dívat na umělecká díla z uměleckého i tržního úhlu. Jaké momenty ve vývoji umělce ovlivňují zhodnocení jeho díla. Cílem je získat při nákupu díla větší sebevědomí. Jedna galeristka mi dokonce vyčetla, že ji dva moji absolventi trápili spoustou otázek týkajících se nacenění díla, o které měli zájem, a jejích budoucích plánů s dotyčným umělcem. A já na to řekla, že to je dobře, protože tak to má být.“

Principy dobré koupě

Koupě by měla podle Půlpánové splňovat tři aspekty: Musí dávat investičně smysl – je třeba tušit, kam se bude umělec a jeho pozice na trhu vyvíjet. Dílo se musí kupujícímu líbit a mělo by se podílet na seberozvoji sběratele, což je zase propojené s podporou domácí kultury a dobrého pocitu z toho plynoucího.

Příklad? „Jeden absolvent EduArtu vede firmu, která má hodně klientů ve významných úřadech v celé Evropě. Rozhodl se, že tentokrát nebude k výročí firmy rozdávat klientům vína, ale podpoří uměleckou scénu. Nechal vyrobit limitované číslované litografie tří vybraných českých výtvarníků a tyto dárkové grafiky se díky tomu dostaly na prestižní místa po celé Evropě.“

Nemohou mít ovšem zájemci o program obavu, že je zakladatelka jakousi prodlouženou rukou galeristů a pracuje pro provizi? „Nemám uzavřenou přímou spolupráci s nikým. Samozřejmě když se něco prodá přese mě, beru si provizi. Od galerie, nestrhává se z prodejní ceny. Mám ale příjem z ceny kurzu, tím je zaručena moje nezávislost. Nejsme v kontaktu jen s vybranými galeriemi, naopak spolupracujeme s co nejširším okruhem expertů a institucí,“ vysvětluje.

„S tím, jak objem prodejů přes EduArt roste, máme i lepší vyjednávací pozici na vyjednání slevy pro naše klienty. Začínající sběratelé chodí za mnou, protože se bojí jít bez zkušeností přímo do galerie. Mají obavu, že budou hned tlačeni k nějaké koupi, a chtějí mít širší rozhled a udělat si sami obrázek. My jim poskytneme předkurátorovaný výběr konzultovaný s kurátory, galeristy, ideálně i ze zahraničí.“

Sběratelství může být pěkně toxickou činností, plnou závisti a chamtivosti. Půlpánová se naopak snaží vytvářet mezi svými klienty spíše atmosféru vzájemné podpory. Jen díky takovému nastavení se například podařilo uspořádat před časem PopUp výstavu děl, která si absolventi programu koupili a chtěli se jimi pochlubit – veřejnosti i sobě navzájem.

Trh s uměním v Česku je stále ve vývinu, stále trpí tím, že tu desítky let téměř neexistoval. „Snažím se toto prostředí pomáhat kultivovat a připomínat, že nákup uměleckých děl nutně nevyžaduje milionové investice,“ říká Půlpánová. „Mimochodem je to i investice do sebe sama. Když si člověk založí sbírku, po čase ho díla přimějí začít přemýšlet, proč si vybral právě tato, a ne jiná. Sbírka je zkrátka vaším zrcadlem. A čím dál víc se ukazuje, že faktor podpory místní scény nákupem děl je pro sběratele podstatný.“

Současnost táhne

Začínající sběratelé mají tendenci soustředit se na díla současných tvůrců. To má hned několik benefitů. Zaprvé, jak již bylo zmíněno, hraje roli vědomí, že podpoříte přímo tvůrce díla. Zadruhé máte možnost se s autorem díla, které kupujete, setkat osobně. A za třetí je u žijících umělců podstatně menší pravděpodobnost, že koupíte falzum. Uměleckých falz bohužel na trhu koluje hodně. Ostatně i pro žijícího umělce je zájem ze strany sběratele vzpruhou nejen finanční.

Investice do umění

Stáhněte si přílohu v PDF

Program EduArt nyní působí i na Slovensku a je pravděpodobné, že se nezastaví ani tam. Podpora mezinárodní spolupráce a povědomí o trhu je důležitá, protože, jak říká Půlpánová, na to, jak je u nás trh malý, je české umění vlastně docela drahé. Ceny tu nemají korekci se zahraničím. Ale na druhou stranu platí, že když si českého umělce vybere nějaká významná zahraniční galerie, jeho cena prudce vzroste.

„Věděla jsem například, že Adéla Janská míří za jedním galeristou do Ameriky. Protože se mi její obrazy líbí, jeden jsem si stihla koupit, pak se jejich cena zvýšila třeba trojnásobně. Totéž se stalo s Vojtou Kovaříkem. Začala o něj pečovat významná zahraniční galerie a díky tomu se teď jeho obraz vydražil v Christie’s za částku téměř osm milionů korun. Podobné to může být s Adamem Kašparem (rozhovor s ním najdete na straně 20 až 22, pozn. red.), jehož malby jsou vizuálně působivé, ale řeší i aktuální environmentální otázky. Jiří Fajt si ho vybral do doprovodné výstavy Caspara Davida Friedricha v Drážďanech, což je skvělá vizitka.“

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Investice do umění.