Lidem radí sledovat, kudy se ubírá voda. Tůně pak vdechnou krajině nový život

Lubor Křížek, původně arborista (stromolezec a odborník v oboru péče o dřeviny rostoucí mimo les – pozn. red.), strávil většinu života na hájence u Sedlčan. Právě v jejím okolí vytvořil první tůň. Svůj projekt umístil na sociální síť a strhla se lavina. Dnes tyto vodní ekosystémy, které respektují potřeby krajiny, navrhuje na profesionální bázi. O jeho pomoc už mají zájem i konvenční zemědělská družstva a větší společnosti. „Zajímavým paradoxem je, že dnes velcí podnikatelé vidí ve změně přístupu ke krajině potenciál,“ konstatuje.

U prameniště, které se nachází u jeho domu, bylo staré odvodňovací koryto vybudované ještě za minulého režimu. Tenkrát mělo rozšířit hospodářství a zajistit větší užitek z daného území. Dnes se tomu říká maximalizace zisku. To se rozhodl Křížek revitalizovat poté, co se z domu odstěhovali jeho rodiče.

„Můj otec mluvil v minulosti o tom, co by tu bylo dobré udělat. Osobně jsem spíš muž činu, zajistil jsem si bagr a ručně jsme udělali zkušební sondu. Pak jsem revitalizoval prameniště takovým způsobem, aby zachytilo při přívalovém dešti maximální množství srážek,“ vysvětluje Křížek.

Je toho názoru, že desítky tisíc takových úprav v krajině zajistí, že při povodních a extrémních srážkových úhrnech nebudou dole po proudu vyplachované vesnice. Z toho důvodu doporučuje začít s revitalizacemi od shora. „Na druhou stranu je ale nutné říct, že jen tůně situaci nespasí. Ke každé krajině je nutné přistupovat s komplexním pohledem na ni,“ domnívá se a dodává, že jde primárně o přechod z konvenčního na regenerativní zemědělství.

Sociální sítě, televize a ocenění

Jeho proměna krajiny si získala obrovskou popularitu na sociálních sítích. „K celé této akci jsem udělal dokumentaci z průběhu realizace a vyvěsil ji na síti. V tu chvíli se strhla lavina a album se stalo virálem. Tehdy mě napadlo, proč to nepojmout v širším měřítku,“ vzpomíná Křížek.

Rozhodl se, že svoji zkušenost a působnost rozšíří i do zbytku republiky. „V té době mě oslovili také z televize, ale toho jsem se zpočátku trochu zalekl. Po chvíli jsem si však uvědomil, že pokud budu chtít dělat v krajině nějaké větší počiny, budu muset jít s kůží na trh,“ uvádí s tím, že se tak odstartovala série reportáží, novinových článků a následně došlo i na ocenění z Nadace Karla Janečka.

„Mezitím jsem dumal, jak moje primární zaměstnání transformovat, jsem totiž původně arborista, ale jako koníček jsem revitalizace dělat nechtěl. Zjistil jsem, že je absolutně nemožné, abych jezdil po lidech a poskytoval jim poradenství zdarma. Udělal jsem si novou živnost, razítko a teď už dávám za svoje poradenství pevné taxy,“ konstatuje s dovětkem, že práce zadarmo má své limity a že po boomu televizních reportáží i tak nevěděl, jak uspokojit všechny, kteří o vybudování tůní stojí.

Často navíc narážel na lidi, kteří o tématu nic nevěděli, pouze vlastnili pozemky. Jeho záměrem ale, jak uvádí, nikdy nebylo stavět nádrže. „Šel jsem cestou celoplošné zádrže, tedy tůní a regenerativního zemědělství,“ upřesňuje Křížek.

Opylovací krize a plodiny pěstované v patrových halách? Roboti mají zaskočit za včely a čmeláky

31. 1. 2025 ▪ 2 min. čtení

Od ekonomické krize k lepšímu hospodaření

Častými klienty, kteří stojí o proměnu zemědělství na regenerativní a již se na Křížka obrací, jsou i různé zemědělské subjekty. „Nedávno jsme řešili 400hektarové území u Jihlavy, na dalším to bylo 200 hektarů. Snažím se je přesměrovat na další odborníky. Jsou to lidé, se kterými jsem se seznámil díky různým konferencím. Pomáhají s přechodem na regenerativní zemědělství,“ vysvětluje a doplňuje, že důležité je v takovém případě omezit vstupy agrochemikálií a syntetických hnojiv.

„Regenerujete tím půdu a to je klíčový faktor pro hydrologický režim. Zdravá půda je důležitá i pro vitalitu plodin, nemusí se dotovat umělými hnojivy, protože lepší péčí obnovíte půdní strukturu,“ domnívá se Křížek. Přínosů je podle něj ještě mnohem více.

Příčinu obratu v chování zemědělských družstev vidí paradoxně i v ekonomické krizi, kdy podražily nejen energie, ale i agrochemikálie a hnojiva. To je, jak je Křížek přesvědčený, přimělo hledat alternativy. „Bohudík se s tímto extrémem svezla i ochrana přírody. Oslovila zemědělce, kteří byli zatvrzelí v tom, aby udělali nějaké změny, ale nakonec je ekonomická stránka přesvědčila,“ uvádí. Ačkoliv si odklon od nešetrného přístupu vyžaduje od nich investice i změny ve smyslu výměny strojů.

Cestu, jak se zemědělci komunikovat, si ale, jak přiznává, nějakou dobu hledal. „V počátku jsem narážel na to, že jsem jim nedokázal odpovídat na jednoduché otázky. Na tůně mě oslovovaly větší subjekty, ale i drobní soukromníci nebo vlastníci půdy. Měl jsem dokonce paní, která chtěla malinké jezírko pro jednu žábu,“ usmívá se a pokračuje, že podobným projektům se už musí v současnosti vyhýbat, protože zaberou spoustu času.

Komplikovaná byla podle něj ale někdy i domluva s firmami. „Když jsem se chtěl s nimi spojit, dozvěděl jsem se většinou, že chtějí kamenné záhozy, betonové hráze a podobně. Zkrátka volí obdobné schéma jako některé státní podniky. Pořád panuje zatvrzelá uniformní práce v krajině, zákony jsou zastaralé a většina povodí se zkrátka musí držet toho, co špatný zákon ukládá,“ stýská si. Podle něj jsou některé zásahy zbytečné, až paradoxní. On sám vnímá pozitivní změnu v názorové rozmanitosti plynoucí z více kompetentních míst a ve změně lesního, zemědělského i vodního zákona.

Voda ví, kde je její místo

Přidanou hodnotu vzniku vodních ekosystémů v krajině vidí podle Křížka v současnosti už i velcí podnikatelé. Zároveň vnímají, že do jejich zhotovení je třeba investovat desítky, možná stovky miliard. „Je to nutnost, pokud s krajinou budeme něco chtít udělat a adaptovat se na změnu klimatu. Jsou tu dlouhé dekády sucha a poté během několika dní extrémní množství srážek a povodně. Mohli jsme to vidět vloni na podzim v Jeseníkách, kde jsem shodou okolností byl a řešili jsme to,“ konstatuje.

Ačkoli se setkával s názory, že se počítá s budováním tůní, celoplošnou zádrží, revitalizací starých vodních toků, v reálu pak viděl, že při nouzovém stavu lidé přestali vnímat, jak dělat tyto věci správně. Podle něj je problém, že vedení obcí řeší, jak má voda odtéct z té jejich, aniž by cokoli poškodila. Nedomýšlí už ale, co rozbouřený tok zapříčiní v následujících obcích.

„Snažil jsem se jim vysvětlit, že tenhle přístup není správný. Na jednu stranu bylo skvělé, že si mě zavolali a chtěli se mnou řešit zádrž, než doteče voda do vesnice, ale zároveň jsem v obcích viděl, že rovnají koryta a i tam, kde byl zákrut a kde jim to ubralo kus cesty,“ uvádí. Jak připomíná, zásadní je podle něj spolupráce všech okolních obcí, ale to v praxi podle jeho názoru moc nefunguje.

Péče o tůně

Malá vodní díla dnes už netvoří Křížek sám, našel si k sobě pomocníka, s nímž pracuje momentálně na pěti projektech. Jako zásadní ve svém postupu vnímá, že už dovede nasát potřeby konkrétní krajiny. Lidem obecně doporučuje sledovat, kudy se voda ubírá, když prší. To jim dá první návod, jak s ní následně pracovat. Tůně pak podle něj vdechnou krajině nový život.

Budoucnost vody a vodárenství

Stáhněte si přílohu v PDF

„Už během prvního roku se objeví druhy, které by na rovném korytě nikdy nebyly, a postupně se vše napojuje. Jsou tu vyhlášené přírodní lokality, u nichž když se taková změna naváže, dochází k zázraku. Najednou jsou v nich čolci, žáby, vážky, ptactvo…“ říká Křížek s tím, že první takový přerod viděl právě už na svém pozemku. Když k jedné tůni přidal další, z jedné rosničky jich za rok bylo v ekosystému už čtyřicet.

Zároveň konstatuje, že lidi někdy od vybudování tůní odrazuje následná péče. V tomto případě ale podle něj záleží na konkrétní lokalitě, biologickém materiálu v blízkosti, případně vodním toku a podobně. Pomohou i terénní úpravy.

„Když se to vezme kolem a kolem, tůň nepotřebuje údržbu vůbec žádnou, první čištění může přijít po deseti až dvaceti letech, nutnost to ale není. Mokřad funguje sám o sobě jako houba. Ukládá uhlík, vodu, při silném extrémním dešti se nasákne a pak je zase pro změnu měsíc období sucha, kdy vodu uvolňuje,“ vysvětluje.

Míst, kde by byla proměna žádoucí, kolem sebe ještě vídá více než dost. Jak ale dodává, každý obnovený kousek dává smysl a jemu osobně přináší radost z dobře udělané práce.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Budoucnost vody a vodárenství.