„Může za to ta vaše kampaň!“ Jak z úderu berlí do Babiše neudělat občanskou válku

Vždy když vidíme násilí v politice, je třeba říci důrazně: Takhle ne. Platí to i pro poslední případ, kdy rozezlený muž, který podle vlastních slov už nemohl poslouchat řeči Andreje Babiše, praštil dotyčného na předvolebním mítinku berlí. Něco takového nelze ani na milisekundu tolerovat. Zároveň ale nemá smysl se tvářit, že se jedná o něco výjimečného, co by přišlo do české politiky až nyní. Ani že za úder berlí nějak zprostředkovaně mohou Babišovi političtí soupeři, jak tvrdí členové Babišovy strany.

Když se podíváme do historie samostatného Česka, uvidíme řadu fyzických útoků na politiky. Některé jsou mírnější než ten současný na Andreje Babiše, jako třeba vajíčková kanonáda namířená na Jiřího Paroubka v kampani v roce 2009. Některé jsou srovnatelné, jako útok airsoftovou pistolí na Václava Klause v Chrastavě v roce 2012, házení kamením po Mirku Topolánkovi v roce 2009 nebo zmlácení Bohuslava Sobotky na mítinku v Hustopečích v roce 2010. Jiné jsou mnohem závažnější, zejména pořezání ministra kultury Pavla Dostála v roce 1997 či pobodání bývalého předsedy KSČM Jiřího Svobody v roce 1992. Násilí v politice je prostě hnusná konstanta.

„Trefil mě holí do spánku, musím ještě na vyšetření,“ uvedl Babiš k incidentu na předvolebním mítinku. „Byl to zkrat,“ říká útočník

2. 9. 2025 ▪ 4 min. čtení

Má to samozřejmě důvod. Politika je odjakživa projevem soupeření lidí, myšlenek, záměrů, koncepcí. Střetávají se v ní představy, co je nejlepší pro lidi, pro stát, pro svět obecně. Je vlastně – podobně jako na jiné úrovni sport – náhražkou boje. Z toho také plyne, že občas může – podobně jako sport – v boj přerůst. Na ledě občas někdo vytočený někoho praští hokejkou, na politickém mítinku občas někdo někoho praští berlí. Jakkoli fyzická konfrontace odporuje pravidlům a samozřejmě je odsouzeníhodná, občas do sportu i politiky skrze individuální úlet probublá. Dá se trestat, dá se mírnit, ale zcela vykořenit ji nelze.

Co tedy v aktuálním případě „berlí na Babiše“ dělat, pokud vůbec něco dělat lze? V první řadě dotyčného násilníka nijak neomlouvat, naopak ho co nejdůsledněji odsoudit. Což se naštěstí děje. Nejlepší je, když se za svůj úlet nakonec bude stydět i před těmi, se kterými sympatizuje.

Za druhé, což je neméně důležité, netvrdit, že za jeho násilné chování může ve skutečnosti někdo jiný, třeba kampaň Spolu, která ho „vyprovokovala“. Což se bohužel děje také. Nejenže je to nesmyslné tvrzení, k fyzickým útokům přece nikdo nevyzývá. Ale zejména se tím situace jen vyhrocuje. Ze zjevného individuálního úletu se pak může stát něco mnohem horšího. Něco, co se naštěstí v Česku ještě opravdu nepřihodilo. Takže s přičítáním odpovědnosti „od boku“ opravdu opatrně.