Hrál a prohrál. Francie přišla o dalšího premiéra, tentokrát ale začíná jít do tuhého. Kdy na zemi zaútočí finanční trhy?

Překladatel Nicholas Whithorn, který žije na Sicílii, to vyjádřil stručně: „Francie je novou Itálií.“ Chtěl tím poukázat na francouzskou politickou nestabilitu a vysoké zadlužení. Ve skutečnosti je na tom ale Francie minimálně v jednom klíčovém aspektu ještě podstatně hůř. Je jím (ne)vůle politiků něco dělat s klíčovými problémy země.

Do pařížského Matignonského paláce, sídla předsedy vlády, se v příštích dnech nastěhuje už pátý nájemník za poslední tři roky. Dojde k tomu poté, co dosavadní premiér Francois Bayrou v poslanecké sněmovně neuspěl s žádostí o vyslovení důvěry. Prezident Emmanuel Macron oznámil, že brzy vybere nového šéfa vlády.

Francie má nejvyšší schodek rozpočtu ze všech zemí eurozóny, loni dosáhl téměř šesti procent HDP. Z celé Evropské unie je na tom hůř už jen Rumunsko a Polsko, ty ale mají podstatně nižší celkový státní dluh. Bayrou připravil balík škrtů za 44 miliard eur, což je přes bilion korun. „Máte moc svrhnout vládu, ale nemáte moc popřít realitu,“ konstatoval Bayrou před poslanci. Následné hlasování o důvěře však v parlamentu neustál. „Hrál a prohrál,“ vyjádřil to server Mediapart.

Některá média už píší katastrofické scénáře o tom, že by ve Francii mohlo dojít až na žádost o pomoc k Mezinárodnímu měnovému fondu (MMF). Což je realita spojená v posledních desítkách let se zeměmi Jižní Ameriky nebo Asie, případně s oslabenými státy eurozóny typu Řecka, ale rozhodně ne s jednou z největších ekonomik světa, jakou je právě Francie. Momentálně jde jen o pouhé strašení. Nehledě na to, že MMF zasahuje v případech krize platební bilance, kdy daná země dováží výrazně víc, než vyváží, a nemá tak dovozy z čeho financovat. To rozhodně není případ Francie.

V Paříži vládne jiná krize, krize politické vůle. Francouzský politický systém je téměř 70 let postaven na vládě většiny jedné strany. Naprosto v něm chybí tradice hledání kompromisu. Rozložení sil je ale nyní po loňských volbách takové, že většinu nemá žádná ze stran nebo bloků. A i kdyby prezident Macron vyhlásil předčasné volby, podle průzkumů by ani z nich žádná většina nevzešla. Alternativy tak jsou jen dvě – spolupráce napříč stranami, nebo chaos. A převládá to druhé.

Profil

Stojí přede mnou Himálaj. Nový francouzský premiér nemá většinu, ale umí se domluvit s Le Penovou

18. 12. 2024 ▪ 3 min. čtení

Důvodem je fakt, že stranám nejde o podobu rozpočtu na příští rok, který připravil o moc Bayroua. Už se soustřeďují na prezidentské volby, které budou v roce 2027. Právě role prezidenta je ve francouzském systému klíčová, nové hlavě státu občané obvykle navolí i parlament podle jeho gusta. Až do prezidentských voleb tak většina stran nechce být spojována s nepopulárními kroky. Bayrou předložil rozpočet, v němž chtěl například zmrazit platy státních zaměstnanců a výši důchodů nebo zrušit dva státní svátky. Ve veřejném mínění šlo, nepřekvapivě, o velmi nepopulární kroky. Politické strany mimo úzký blok podporovatelů Bayroua a Macrona se proto postavily proti.

V tomto smyslu „konzistentní“ je hlavně přístup obou krajních stran, tedy Národního sdružení, které vede Marine Le Penová, a Nepoddajné Francie, jejímž šéfem je Jean-Luc Mélenchon. Jsou v parlamentu nejsilnější, ale jen a pouze kritizují, chtěly by rozdávat ze státního. Jak řečeno, je to pro ně příprava na rok 2027.

Francii bezprostředně nehrozí dluhová krize. Ovšem vůbec poprvé začíná být vývoj alarmující – politici ukázali, že nejsou schopni ani poměrně omezených kroků vedoucích k redukci skutečně vysokého deficitu. Za situace, kdy celkový státní dluh Francie už přesáhl 110 procent HDP, jde o něco, co prostě nemůže trvat věčně. A finanční trhy to registrují – Francie si už půjčuje dráž než Řecko či Portugalsko a blíží se Itálii.

Tady se dostáváme k tomu, v čem jsou na tom Francouzi ještě podstatně hůř než Italové. Klíčovým ukazatelem je pro trhy primární bilance státního rozpočtu, tedy poměr mezi příjmy a výdaji bez započtení splátek starých dluhů. Je to měřítko, které ukazuje, zda si daná země žije nad poměry a zda je ochotná se v případě nutnosti uskromnit. Itálie měla v posledních 30 letech pětadvacetkrát primární přebytek svého rozpočtu. Francie jednou.

Prezident Macron sázel na to, že vše vyřeší růst ekonomiky, který automaticky sníží i deficit a dluh. Dosáhl v tom některých dobrých výsledků, Francie je například v rámci velkých zemí Evropy lídrem, co se týče inovativních start-upů. Po krizích posledních let se ale růst zadrhl. Pokud se nějakým zázrakem nerozjede, nezbývá než cesta zodpovědnějšího státního hospodaření. Situace, kdy ekonomika roste jen chabě a stát zároveň hospodaří s vysokým deficitem a dluhem, může být udržitelná řadu let – až najednou udržitelnou být přestane. Najde se ve Francii politik, který předloží nejen správnou diagnózu – jako Bayrou –, ale dokáže ji taky prosadit?