Pacient by neměl mít pocit, že je jen součástkou ve stroji

Co stálo za rozhodnutím privatizovat nemocnici a jaké byly vaše začátky?

Na začátku devadesátých let jsem nastoupil do městské nemocnice v Plzni, dnešního PRIVAMEDU. O pár měsíců později mi zavolal kolega Miroslav Mach, jestli bych mohl za ním přijít, že mají dole „akuťák“. Místo pacienta v kritickém stavu seděl kolega v křesle a ptal se mě, zda jsem četl dnešní noviny. Odpověděl jsem, že ne, a tak mi je podal. Na dvojstraně byl seznam zdravotnických zařízení zařazených do druhé vlny privatizace. V seznamu byly hlavně polikliniky, ale i pár nemocnic, mezi nimi naše. A doktor Mach povídá: „Co kdybychom zkusili privatizační projekt?“ Přemýšlel jsem asi vteřinu a řekl jsem, že ano.

Trvalo to tři roky, než byla privatizace schválena a my jsme sehnali financování, ale 15. listopadu 1995 jsme za účetní cenu nemocnici koupili. Od té doby se ji snažíme rozvíjet.

V jakém stavu tehdy byla?

Hodně zadlužená. Přebírali jsme ji s nezaplacenými fakturami v hodnotě 19 milionů korun. Dnes to možná nezní hrozivě, ale tehdy to odpovídalo zhruba dvouměsíčnímu obratu nemocnice. Třetí den už před námi stála fronta věřitelů, kteří vyhrožovali, že když nezaplatíme, nedodají už ani rohlík nebo tabletku. Slíbili jsme jim, že vše, co se odteď objedná, bude zaplaceno včas a pro staré závazky vytvoříme splátkový kalendář. Většina na to přistoupila. Dluhy jsme postupně uhradili, včetně částky asi pěti milionů korun, kterou nemocnice dlužila městu Plzeň na výplaty. Vše splatit se nám povedlo během dvou let.

Jak se to povedlo?

Hned na začátku jsme zavedli základní opatření, která vnesla do provozu určitý řád. Například už nebylo možné, aby si každý objednával, co chtěl a za jakou cenu chtěl. Díky tomu jsme už po šesti týdnech fungování byli v černých číslech, a ta držíme dodnes.

Na začátku byla nemocnice zaměřená na interní obory a její stav odpovídal počátku devadesátých let – nebyl vyloženě špatný, ale ani dobrý. Postupně jsme modernizovali. Každý rok nebo dva jsme se snažili něco vylepšit, zavést nějaký nový obor, rekonstruovat prostory, zlepšit vybavení. Postupně jsme rozšiřovali vyšetřovací metody. Začali jsme počítačovou tomografií, pak přišla magnetická rezonance, následovaly laboratoře biochemie a mikrobiologie. Zavedli jsme intervenční radiologii. V roce 2010 jsme jako jedni z prvních v republice spustili jednodenní chirurgii a ortopedii. Tehdy to byla novinka. Pacient ráno přišel na operaci a druhý den šel domů.

Člověk má jméno. „Věřím, že všichni, se kterými se setkáte, se k vám budou chovat slušně a budou se snažit vám pomoct co nejrychleji.“ říká Petr Zimmermann, ředitel nemocnice PRIVAMED.

Foto: PRIMAVED

Co bylo za těch 30 let nejsložitější?

Možná nejtěžší bylo překonat určitou nedůvěru, která se objevila den nebo dva před samotnou privatizací. Tehdy jsem měl ke spolupracovníkům projev, při kterém jsem řekl, že jsme odhodlaní, že tomu věříme a že si myslím, že nemocnice se bude dobře rozvíjet. Nastínil jsem nějakou představu do budoucna lidem, kteří tu tehdy pracovali. Většina z nich to přijala, ale někteří z různých důvodů odešli. A k mému překvapení s námi tehdy souhlasily i odbory. Viděly, v jaké situaci nemocnice je, a nebyla dobrá.

Jaké klíčové milníky zásadně ovlivnily to, že jste se stali vyhledávaným zdravotnickým zařízením?

Velkou roli v tom sehrálo přístrojové vybavení. Dnes jsou technologie běžně dostupné, ale tehdy tomu tak nebylo. Myslím, že jsme se v tomto směru vždy snažili posouvat dopředu. Po fakultní nemocnici jsme byli druzí v kraji, kteří měli magnetickou rezonanci a počítačovou tomografii. Od té doby jsme tomografii třikrát obměnili, dnes máme vysokorychlostní přístroj, který umožňuje i zobrazení věnčitých tepen.

Za důležité považuji také to, že jsme zavedli screeningovou mamografii. Dnes k nám díky tomu dochází mnoho žen z celého Plzeňského kraje. Podařilo se nám také rozjet intervenční kardiologii, tedy zprůchodňování zúžených nebo uzavřených srdečních tepen. Pokud tepna nevede krev, srdeční sval není dostatečně zásobený. Když se zúžení roztáhne balonkem a zavede se stent, krev může opět proudit. Je to jedna z metod, která pacientům výrazně pomáhá.

Když už bych musela do nemocnice, proč bych měla jít do PRIVAMEDU?

Věřím, že všichni, se kterými se u nás setkáte, se k vám budou chovat slušně, a že nebudete mít pocit, že jste jen nějaká součástka ve stroji, ale člověk, který má jméno. Všichni budou vědět, jaké jméno to je, a nebudete jen „ta paní u okna“. Všichni se budou snažit vám co nejrychleji pomoct, postavit vás zpátky na nohy. Můžete si být také jistá, že máme špičkové přístrojové vybavení a lidi, kteří s ním umí pracovat. Samozřejmě jsou případy, které jsou velmi komplikované, a ty řešíme ve spolupráci s fakultní nemocnicí, například když má někdo mnohočetné uzávěry věnčitých tepen, jde na kardiochirurgii tam. To je běžné všude na světě, že ty nejtěžší případy se řeší v největších nemocnicích. Ale pokud byste měla běžné onemocnění, od zápalu plic po trombózu nebo embolii či srdeční selhání, postaráme se o vás stejně dobře jako kdekoliv jinde.

Co vnímáte jako důležité pro úspěšné uzdravení pacienta?

Důležitý je přístup k nim. Mám velkou radost ze všech lékařů, kterým pacienti nejsou lhostejní. Dnes sice máme telemedicínu a umělou inteligenci, ale bez fyzického kontaktu mezi lékařem a pacientem se dobrá medicína neobejde. Lékař musí pacienta vnímat od chvíle, kdy vstoupí do ordinace. Musí ho vnímat nejen slovně, ale i podle tělesných projevů. V tom spočívá lékařské umění. Dneska tohle umění trochu ustupuje, protože moderní zobrazovací metody ho do určité míry nahrazují. Jenže když má pacient nemoc, která neprobíhá úplně podle učebnicové šablony, když stůně trochu jinak, tak ani ty nejlepší technické metody nemusí stačit. V tomhle jsem možná trochu staromódní, ale vždy říkám mladším kolegům: „Dívejte se na pacienta, ne do počítače, mluvte s ním, sledujte ho, vnímejte jeho neverbální projevy.“ Pacient by měl mít pocit, že není doktorům ani sestrám lhostejný.

Jaké inovace jste naposledy zavedli?

Otevřeli jsme centrum pro bolesti hlavy, které se zaměřuje na léčbu migrén, a pacientům, kteří splní všechna potřebná kritéria, podáváme biologickou léčbu. Na intervenční kardiologii jsme pořídili rotablační aterektomii. To je metoda, kdy se do uzavřených tepen, které mají jen pár milimetrů v průměru, zavádí malá frézka, která zevnitř vybrušuje zvápenatělé uzávěry věnčitých tepen. Říká se tomu rotablace a je to něco jako miniaturní zubní vrtačka.

Co vám při procházení vaší nemocnice dělá největší radost?

Největší radost mám, když vidím, že všechno funguje, netvoří se fronty v čekárnách a sestry vycházejí z ordinací a vyvolávají pacienty s úsměvem.

Moderní medicína

Stáhněte si přílohu v PDF

Co vás nejvíc trápí? Je to byrokracie?

Sektor zdravotnictví je hodně regulovaný. Někdy mám pocit, že se pravidla píší pro největší fakultní nemocnice a aplikují se na nemocnice okresního typu. To s sebou přináší různé problémy. A ano, byrokracie je v našem oboru velká. Ještě větší než před revolucí. Částečně je to kvůli rozvoji informačních technologií. Dříve stačilo napsat to podstatné na jednu stránku, dneska jsou to tři stránky a hromada příloh.

Jaké jsou vaše plány v dalších letech?

Jsme v procesu neustálého vylepšování nemocnic. Teď jsme například postavili novou budovu polikliniky, kde je nová hemodialýza, intervenční kardiologie, lékárna a další provozy. Chceme rozvíjet i oblast následné péče, protože populace stárne a roste tlak na to, aby se někdo postaral o lidi, kteří jsou nemocní a zároveň ztrácejí soběstačnost.

Snažíme se jít s dobou. Každá firma, i nemocnice, se musí rozvíjet. Firma je jako květina, musí růst, nemůže stát na místě. Tím se řídíme.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Moderní medicína.