Zámek Loučeň v zimě nezavírá. Příběhy stromečků táhnou davy

Před čtvrt stoletím koupila Kateřina Šrámková polorozpadlý zámek na Nymbursku. Postupem let z Loučně vytvořila jeden z nejnavštěvovanějších v Česku. „Museli jsme vykazovat hospodářské výsledky, poslední splátka mi končí v roce 2034. Když víte, že musíte, zrychlíte,“ vysvětluje.

Snaha dostat se do černých čísel byla také důvodem, proč když jiné památky v zimě spí, její zámek září – od adventního věnce zapsaného v České knize rekordů po osvětlený zámecký park. Tahákem návštěvnosti jsou i prohlídky věnované příběhům vánočního stromečku. Letos mají podtitul „100 let českých Vánoc“.

Jak vypadá Loučeň v zimě?

Zimní atmosféru budujeme postupně už osmým rokem – vlastně i déle, protože jsme nikdy neměli přes advent a Vánoce zavřeno. Zájem návštěvníků v chladnějších měsících postupně sílil, až se zimní sezona vyrovnala té letní. I proto jsme začali rozšiřovat výzdobu a vánoční atmosféru. Od roku 2011 máme v České knize rekordů zapsaný největší adventní věnec. Každý rok ho rozsvěcujeme o prvním adventním víkendu během slavnostního rituálu, kdy přicházejí čtyři andělé a pod vedením bílé paní zapalují svíčky.

K věnci jsme postupně přidávali další světelné prvky a dekorace. Loni jsem si například dopřála sama pro sebe vánoční dárek a koupila jsem svítící pohádkový kočár tažený koněm. Několik let také na fasádu promítáme světelně‑hudební show a letos jsme poprvé otevřeli světelný park s názvem Labyrinty světla a ráj srdce. Místo, které bývalo v zimě kvůli tmě nepřístupné, se letos celé rozsvítí.

Co pro vás znamenají Vánoce a změnilo se to nějak od doby, co vlastníte zámek?

Neřekla bych, že změnilo, ale zintenzivnilo. Můj vztah k Vánocům byl vždy pozitivní a nostalgický. Vánoce mám spojené s dětstvím, s těmi nejkrásnějšími okamžiky. A protože mám sama čtyři děti, Vánoce jsme vždy prožívali. Nejsem ten typ, co má doma perfektně uklizeno a napečeno, ale jakmile přijdou svátky, vařím, peču, dělám vánočku, salát a už tři hodiny předem chystám štědrovečerní tabuli.

Jak se zrodil Příběh vánočního stromečku? Hledali jste něco, co by v zimě vydělávalo?

Od začátku byl můj plán nezavírat. Ráda dělám věci jinak než ostatní – odmítla jsem nejen zavírat, ale i používat papuče, provazy jako zábrany. S provazy to vyšlo, návštěvníkům nechyběly, ale papuče chtěli, a tak jsme je nakonec pořídili.

A kdy tedy přišel nápad na současný zimní program?

Vymýšleli jsme různé věci jako prohlídky s bílou paní, Fantomasem, Šmoulinkou, upírské prohlídky. A pořád to nebylo ono. V roce 2017 jsme pověsili do vstupní haly stromeček špičkou dolů, jako obyčejnou dekoraci, a najednou se lidé začali vyptávat – proč to visí špičkou dolů a kdo s tím přišel. V tu chvíli mi došlo, že lidi zajímá historie vánoční výzdoby a stromečku. Tak jsme se do toho pustili.

Příběh vánočního stromečku pořádáme od roku 2018 a už tehdy měl velký úspěch. Řekla jsem si, že v tom budeme pokračovat a že stromečky budou každý rok jiné. V každé místnosti zámecké expozice je odlišný a každá výzdoba je kulisou příběhu, který vyprávíme o historii zdobení. Vždy máme nějaké propojující téma. Loni to byla Cesta kolem světa, vyprávěli jsme o tom, jak se slaví v různých částech světa, od Evropy přes Čínu až po Nový Zéland. Letos máme podtitul 100 let českých Vánoc a budeme vyprávět o tom, jak různé dějinné okamžiky ovlivnily to, jak lidé slaví Vánoce.

Byly reakce na příběhy stromečků od počátku pozitivní?

Byly úžasné. Uvědomili jsme si, že i když jsou tací, kteří Vánoce neslaví, třeba kvůli špatným vzpomínkám, nebo proto, že je nemají s kým slavit, téměř všichni mají rádi vánoční stromeček. Nesetkala jsem se s nikým, kdo by řekl, že ho nezajímá a jeho zdobení nemá rád. Mnoho rodin si k nám stromečky jezdí prohlédnout každý rok. Pro některé se z toho stal rituál. Pro mě je to víc než splněný sen, protože o něčem takovém bych ani nedokázala snít.

Zámek Loučeň

Další 2
fotografie

Kdo to všechno vymýšlí?

Máme interní dramaturgicko‑produkční tým. A co mě na tom nejvíc fascinuje, jsou okamžiky, kdy při přípravě textů a informací sami přicházíme na věci, které jsme předtím nevěděli. Třeba proč se u nás jí smažený kapr a bramborový salát.

Za ta léta jste měli na Loučni mnoho stromečků. Jaký byl váš nejoblíbenější?

Vždycky necháváme návštěvníky hlasovat, který stromeček se jim nejvíc líbil. Paradoxně mě těší, že nikdy není jednoznačný vítěz. Hlasy se rozprostřou mezi všechny. Pokud mám ale vybrat jeden, který mi osobně utkvěl v paměti, byl to olympijský. Zdobený byl piktogramy šesti zimních a šesti letních sportů, ve kterých jsou čeští olympionici historicky nejúspěšnější. Visely na něm medaile a bylo jich přesně tolik, kolik jich naši sportovci získali v celé historii olympiády. Na každé bylo napsáno město, kde byla získána. Byl to pro mě srdeční projekt. Návštěvníci se dozvěděli, která olympiáda byla nejúspěšnější, kolik medailí jsme získali. A to všechno prostřednictvím vánočního stromku.

Který stromek byl nejpracnější?

Ze stromečků, které si vyžádaly největší úsilí, to byl jednoznačně secesní z roku 2022. Tehdy jsme měli téma „Radosti, které dala Evropa světu“. Bylo to v době, kdy Česká republika předsedala Evropské unii. Stromeček byl vyvrcholením celého okruhu zámkem a jeho dvojče bylo nazdobené a rozsvícené také v Evropském parlamentu. Zvažovali jsme různé nápady, nakonec jsme zvolili secesi, která je blízká všem evropským národům. Ve sklárně jsme začali už v únoru vyvíjet kolekci secesních ozdob. Když jsem tehdy našim sklářkám řekla, že to, na čem teď pracují, bude v prosinci viset v Evropském parlamentu, mysleli si, že si vymýšlím. Do té doby nikoho nenapadlo, že by předsednická země měla v Bruselu svůj vánoční stromeček.

Jezdíte na vánoční Loučeň jen pracovat, nebo máte i nějaký oblíbený kout, kde si sednete a načerpáváte vánoční atmosféru?

Ono je tu docela rušno, takže spíš než se kochat sem jezdím hledat prostor pro zlepšení. Co bychom příští rok mohli udělat jinak. Největší radost mi v tomto období dělá, když si udělám čas a jdu provázet prohlídky Příběhu vánočního stromečku. Celý koncept připravujeme s ročním předstihem a všechny ty stromečky jsou pro mě jako moje děti. A když si pak najdu čas a jdu provázet mezi běžnými návštěvníky, je to pro mě obrovská satisfakce. Vidím, jak lidé reagují, jak se doptávají, a když slyším: „My jsme tady pošesté a mysleli jsme si, že už nás nic nepřekvapí, a vy jste nás zase překvapili,“ to je pro mě pohlazení po duši.

Loučeň patří mezi nejnavštěvovanější české zámky. Jak se podaří udělat z polorozpadlého objektu oblíbený turistický cíl?

Když jsme v roce 2000 zámek pořídili, vůbec jsme netušili, do čeho jdeme. Nebyl to promyšlený plán typu „za 25 let to bude vypadat takhle“. Někdy říkám, že to byla mladická nerozvážnost. Možná byl prvotní impulz investiční, ve smyslu, že když člověk dobře nakoupí, jednou dobře prodá. Já jsem tehdy pracovala ve velké advokátní kanceláři, věnovala se daňovému poradenství, měla jsem své klienty, byznysplány. Byl to úplně jiný svět než poskytovat služby a zážitky.

V roce 2004 jsme připravili projekt celkové rekonstrukce areálu, protože se vědělo, že budou vyhlašovány dotace. Kdyby tehdy byly dotace na školství, možná by z toho dnes bylo vzdělávací středisko. Kdyby na sociální služby, pak třeba domov pro seniory. Ale protože šlo o dotace na cestovní ruch, šli jsme tímto směrem. Zámeckou budovu jsme přetvořili na místo, kam se chodí na prohlídky, rozšířili jsme hotelové kapacity, vybudovali restauraci.

Kde jste sehnali zbytek finančních prostředků?

Část nákladů pokryly dotace, ale na většinu jsme si vzali úvěr. Poslední splátky mi končí v roce 2034. Takže jsme museli vykazovat ekonomické výsledky a zimní sezona pro nás byla výzva. Každá koruna vydělaná v zimě znamenala úsporu letního zisku. Byli jsme rádi za každých 10 tisíc korun tržeb v zimních měsících. Postupem času jsme se to naučili. Když víte, že musíte, zrychlíte, ono vás to donutí. Prošli jsme těžkým obdobím, krizí v letech 2010 až 2012. Každý rok byl ale pro nás lepší než ten předchozí.

A jak se vyvíjela návštěvnost zámku? Jak rychle si vás lidé dokázali najít?

Už před deseti patnácti lety jsme se pohybovali v první desítce návštěvnosti. Právě díky zimní sezoně. I památky, které měly v létě srovnatelnou návštěvnost, jsme díky zimě přeskočili. Pamatuju si, že když jsme byli sedmí a před námi Karlštejn, napadalo mě, že to snad ani nemůže být pravda. V době covidu jsme ho dokonce přeskočili. Díky Příběhu vánočního stromečku jsme se v roce 2024 dostali na čtvrté místo v návštěvnosti. Prosinec loňského roku si pamatuju přesně – měli jsme 22 222 návštěvníků. To je číslo, které se nedá zapomenout. Jsou památky menšího významu, které když mají 20 000 návštěvníků za celý rok, říkají, že to byla skvělá sezona. My jsme měli 22 tisíc jen za prosinec. A ten byl silnější než srpen.

Dostala jste už nějakou nabídku na odkup?

Několikrát. Sice vše má svoji cenu, ale mně není jedno, co s areálem bude, a cítím, že můj úkol ještě není splněn. Hlavu mám plnou nápadů, které bych chtěla zrealizovat. Chtěla bych tu například vybudovat glampingový miniresort, rozšířit světelný park, udělat koupací biotop a vytvořit více odpočinkových relaxačních zón. Realizace bohužel nestíhám v takovém tempu, v jakém generuji nápady.

Vlastníte také sklárnu Koulier – ozdoby na stromečky tam i vyrábíte. Vzpomenete si na okamžik, kdy jste se rozhodla zachránit jejich výrobu?

Tehdy jsem telefonovala s paní, která zastupovala jednoho z partnerů, od nichž jsem ozdoby nakupovala. Omlouvala jsem se jí, že jsme zaplatili později, a slíbila, že příští rok spolu zase uděláme byznys. Ona ale naznačila, že to bude složitější, protože jedna ze skláren zavřela. A sice v Horním Bradle, nedaleko místa, kde bydlíme. Přišlo mi to šílené a nechtěla jsem se smířit s tím, že všechno krásné končí.

Vánoce

Stáhněte si přílohu v PDF

To vás přimělo k akci?

Už v autě cestou domů jsem se rozhodla, že výrobu obnovíme. Tím začal příběh Koulieru. Byl rok 2021 a firmu jsem otevírali bez absolutní znalosti čehokoli. Neměli jsme ale čas něco rozmýšlet, protože původní zaměstnanci byli už na úřadu práce. Nemohli jsme čekat, jestli nám bude vycházet byznysový model. 1. září k nám nastoupili. Do prostor, které jsme během července a srpna vybavili technologiemi, které byly potřeba. Tehdy jsem si myslela, že budeme ti progresivní, nepoznamenaní tradicí a chytíme nový vítr. Budeme jiní než ti, kteří výrobě vánočních ozdob věnují sto let. Říkala jsem si, že budeme ti, kteří přinášejí nové trendy. Chtěla jsem vyrábět ozdoby v barvách roku – fialová, Very Peri, meruňková.

A jak to dopadlo?

Brzo jsem ale vystřízlivěla. Český zákazník je vůči barvám roku, pokud jde o vánoční ozdoby, naprosto imunní. Nemám na to žádné průzkumy, ale odhadem až 90 procent lidí zdobí stromeček každý rok stejně. Používají ozdoby, které už mají doma. Schovávají si je z dětství, po babičkách, tetičkách, maminkách. Máme za sebou už čtyři roky, ale prý trvá sedm let, než firma prokáže svoji životaschopnost. Uvidíme, jsme za polovinou.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Vánoce.