Na jarní aukci složím veřejnou poklonu Theodoru Pištěkovi

Jaká byla loňská sezona v Galerii Kodl?

Byla to výborná sezona. Vloni jsme si připomínali 35 roků od založení Galerie KODL a také 150 let naší rodinné sběratelské tradice. Už jen tato čísla by mohla být důvodem k velké radosti, aukční výsledky je umocňují. Například při naší podzimní aukci celková cena všech dražených artefaktů představovala 95 753 000 korun a byla nakonec navýšena na 265 495 000 korun. Prodalo se 94 procent položek, a to s rekordním cenovým nárůstem 180 procent. To jsou výsledky, kterých se na žádné jiné aukci v Česku během roku 2025 nepodařilo docílit. Naše obě loňské dražby se opět zařadily v žebříčku TOP 20 aukcí v celé historii Česka na přední pozice, přičemž Galerie KODL v něm drží momentálně prvních 14 míst. To jsou samá dobrá čísla, nemohu si stěžovat.

Na vaší podzimní aukci padla celá řada autorských rekordů. Co to vypovídá o trhu s uměním?

Myslím si, že trh s uměním je dnes stabilizovaný. Ceny nejdou tak prudce nahoru jako za covidu, ale rozhodně ani nejdou dolů. A co znamená tak velký počet autorských rekordů? Řekl bych, že rekordy jsou v přímé úměře s precizní prací našeho týmu. Jen díky tomu se nám daří zařazovat do aukcí stále velmi kvalitní obrazy od kvalitních autorů. A mluvíme-li o loňské sezoně, nemohu tedy nepřipomenout pět olejomaleb Josefa Čapka, které byly dohromady prodány za takřka 70 milionů, přičemž dvojobraz Nevěstka / Dvě děti s více než 30 miliony překonal autorský rekord takřka dvakrát. Nejdražším obrazem 94. aukce se pak stala Čtenářka od Emila Filly, kterou znalci považují za „Monu Lisu českého kubismu“. Tento akt s dívkou čtoucí knihu získal sběratel před 17 lety za 10 milionů korun, loni na podzim jej u nás vydražil za 32,4 milionu. Mimochodem, tím byl i vyrovnán autorský rekord Emila Filly.

Jaký typ klienta dnes nejvíce formuje poptávku na českém trhu?

Ještě stále tu žijí sběratelé, kteří umění vybírají srdcem. Nicméně peníze společnost ovlivňují a to se projevuje i ve výtvarném umění. Je pravda, že investorů v současné době i na této scéně přibývá.

A převažují už investoři nad srdcaři?

Právě dochází ke generační výměně. Odcházejí lidé, kteří byli znalci a vášniví sběratelé, ale celý život se potýkali s nedostatkem peněz. Vlastně… Těmto milovníkům umění doba nepřála ani za komunistů, ani po roce 1989. Předtím se v podstatě nemohlo s uměním obchodovat, po listopadové revoluci zase ceny stouply a tito sběratelé začali na trhu s uměním zaostávat, krátil se jim dech. Předbíhat je začali mladší, kteří už mohli vydělat větší peníze. Ti většinou uvažují o umění jako o formě dobré investice.

Jinými slovy, vydražené obrazy mají uložené v depozitářích, některé ani nevybalí… Co to s vámi dělá?

Téměř čtyřicet let si na to zvykám. A ještě jsem si úplně nezvykl. Za tu dobu jsem ale také už viděl řadu byznysmenů, kteří si první sadu obrazů koupili čistě z investičních důvodů, ale postupem doby si k umění vytvořili vztah. Umění je obrátilo k sobě, získalo si je, až se z nich stali osvícení sběratelé. Ale i kdyby se nestali… Za ty roky jsem pochopil, že s dobrým obrazem to nakonec vždycky dopadne dobře. Mohl bych jmenovat díla, která si koupili lidé jako investici, ale jejich dědicové, tedy děti a vnuci, se do umění zamilovali. Dnes vášnivě sbírají, rádi vystavují, nezřídka své obrazy propůjčují veřejným institucím, mají touhu se o tu krásu podělit. Kdybychom dali tyto sbírky na jednu misku vah a na druhou misku obrazy ukryté někde v soukromých depozitářích, myslím, že by to bylo vyrovnané skóre. Upozorňuji ale, že ani obrazy v depozitářích nejsou ostuda.

Mění se při generační výměně i preference ve výběru děl?

Mezi sběrateli je hodně mladších lidí, ale preference se příliš nemění. Stále tu máme silné 19. století, krásný impresionismus, výjimečnou českou modernu. I mladí lidé mají tato období rádi. Řekl bych, že na trhu s uměním stále přetrvávají zásadní hodnoty – pilíře – českého výtvarného umění.

Jak pracujete s klienty, kteří vstupují na trh bez hlubší znalosti umění, ale s vysokými finančními ambicemi?

Třicet procent mé práce představuje poradenství. Tak to bylo na začátku před čtyřiceti lety, tak je to i dnes. A já po celou tu dobu radím lidem stejně. Říkám jim, ať si kupují, co se jim líbí, ale ať konzultují svůj výběr vždy se znalci, kteří jim pohlídají kvalitu a cenu. A když občas někdo přijde a řekne mi, že má 50 milionů a potřebuje kvalitní sbírku, rád mu ji postavím. Jak k tomu přistupuji? To je náš brand, firemní know-how, které nebudu zveřejňovat. Ale základem všeho je výběr kvalitních děl a solidnost.

V jednom z rozhovorů jste řekl, že atmosféru aukce nevytváříte vy, ale sama umělecká díla. Na jaké nejzajímavější aukční momenty vzpomínáte nejraději?

Pro mě jedním z nejsilnějších příběhů byl den, kdy jsme při aukci vydražili všechny artefakty bez výjimky. Byl to stoprocentní prodej – 200 položek. To byl světový rekord. Na tu aukci jsme si nechali udělat i audit, aby to bylo naprosto věrohodné. A pro mě byl šok, když jsme to posléze zopakovali.

Investice do umění

Stáhněte si přílohu v PDF

Jaký bude váš 95. aukční den? Na jaká díla se můžeme těšit?

Všichni, kdo mne znají, vědí, že nerad dopředu něco prozrazuju. Neučiním to ani teď. Když ale zemřel Theodor Pištěk, uvědomil jsem si, že mám potřebu složit mu ještě i veřejnou poklonu. Udělám to teď na jarní aukci. Bude poctou tomuto výjimečnému výtvarníkovi.

Léto bude u vás ve znamení Emila Filly. Prozradíte detaily?

Opět dodržím zásady našeho marketingu, neprozradím. Nicméně znalci a sběratelé vědí, že navážeme na dnes už legendární výstavu Emil Filla, ze soukromých sbírek. Konala se v listopadu 2000 jako připomínka momentu, kdy se obraz Zlaté rybičky u okna prodal jako první z Fillových děl za milionovou částku, respektive za více než sedm milionů. Tím autor konečně došel ocenění, jaké mu náleží. Výstavu jsme mu tenkrát uspořádali z čisté radosti – a radovat se budeme i teď. Bude to pocta skvělému umělci, jehož hvězda na trhu s uměním stále stoupá. Právě také dokončujeme soupis jeho díla, na kterém začal pracovat ještě sám Emil Filla s fotografem Josefem Sudkem, pak před desítkami let pokračoval profesor Jaromír Zemina a posléze další kunsthistorici.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Investice do umění.