Demokracie umírá, hledá se recept na její záchranu. Co navrhuje věda?

Demokracie je v krizi, už to nelze popírat. Politici posledních generací a hybatelé veřejnými prostory všude v západním světě byli příliš arogantní a elitářští a posunuli zvláště ekonomickou politiku z dosahu voličů. Jejich reakce je logická – roste nedůvěra občanů k politice, k politickým stranám a ke státu obecně a slábnou nezávislé instituce.

Na to reagují i politici. Stále častěji zpochybňují pravidla hry – výsledky voleb, ústavu, pravomoci či rozhodování soudů. Posiluje populismus a extremismus, slibují se jednoduchá řešení komplikovaných problémů. Šíří se dezinformace, veřejná debata je stále agresivnější a polarizovanější, roste pocit nespravedlnosti a nerovnosti...

Ano, je to úplná zkáza.

Známý slogan amerického deníku The Washington Post říká „Democracy Dies in Darkness“, demokracie umírá v temnotě. To ale není pravda. Západní demokracie sice umírá, ale je na to velmi dobře vidět. A co je podstatné, nabízí se dokonce nepřeberné množství receptů na její záchranu. Už dlouhé roky se výzkumníci, vědci, politologové, sociologové a političtí aktivisté snaží najít cesty, kterými by bylo možné vyvést demokracii z krize. Co tedy navrhují?

Uznávaná politická teoretička a profesorka politologie na Yaleově univerzitě Hélène Landemoreová navrhuje ve své monografii Open Democracy: Reinventing Popular Rule for the Twenty-First Century z roku 2020 radikální posun od „uzavřené“ volební demokracie k demokracii „otevřené“. Její základní tezí je, že současná krize demokracie není pouhým důsledkem vnějších šoků, jako jsou globalizace či technologické změny, ale jde o strukturální vadu – demokracie selhala v dodržení slibu, že vládnout bude lid. Namísto toho byla už od počátku 18. století koncipována jen jako jakýsi aristokratický filtr stále oddělující vládnoucí elity od společnosti. Nikdy se podle Landemoreové nestala nástrojem pro skutečné zapojení občanů do veřejného prostoru.

A to je podle ní nutné změnit. Je potřeba demokracii znovu vrátit k původním ideálům starověkých Athén či islandských Vikingů. Zkonstruovat ji znovu tak, aby vytvářela prostor, kam by mohl kterýkoliv občan „vstoupit a být vyslyšen“. Landemoreová navrhuje zavedení velkého, porotě podobného tělesa náhodně vybraných občanů, které by formulovalo zákony v propojení se širší veřejností prostřednictvím crowdsourcingových platforem a referend. Vybírat se má losem a jen na časově omezené období. Občané podle ní nemají mít pouze možnost dát jednou za čas hlas v některých z voleb. Příhodnější by byl reálný přístup k moci, právo iniciovat zákonodárný proces, navrhovat agendu a být také vybrán do onoho výše zmíněného rozhodovacího tělesa.

Autoři studie From innovation to permanence: Citizens’ assemblies in the EU (2022), kterou organizovala nadace Bertelsmann Stiftung s Institutem Jacquese Delorse, zase navrhují zavést permanentní občanská shromáždění. Na úrovni EU by šlo o „Stálou občanskou komoru“, opět by se do ní losem náhodně vybírali občanští zástupci z celé unie a její rozhodování by mělo stejnou váhu jako Evropská komise nebo Evropský parlament. Komora by pracovala rotačním způsobem – část členů by se obměňovala v předem daných cyklech. Tento nový orgán by svolával menší tematická shromáždění pro konkrétní legislativní návrhy. Komise a europarlament by pak byly povinny ve stanovené lhůtě veřejně odůvodnit, jak s doporučeními komory naložily.

Komentář

První politická s.r.o.: Strany, jak jsme je znali, jsou mrtvé. Vítejte v éře politické reality show

16. 4. 2026 ▪ 8 min. čtení

V Německu narozený politolog Yascha Mounk tvrdí, že liberalismus a demokracie, které byly po desetiletí považovány za nerozlučný svazek, se dnes rozpadají na dvě antagonistické formy: neliberální demokracie („demokracie bez práv“), v níž vítězí populisté, kteří se zaštiťují vůlí většiny, ale demontují ústavní nástroje, jako je nezávislé soudnictví či svobodný tisk, a nedemokratický liberalismus („práva bez demokracie“), v němž technokratické elity (Evropská komise, centrální banky, nadnárodní regulátoři) činí klíčová rozhodnutí mimo dosah voličů. Toto dvojí ohrožení podle Mounka vysvětluje, proč mají voliči v Evropě i v Severní Americe pocit, že jejich hlas buď neplatí (technokratická verze), nebo vede k autoritářství (populistická verze).

Proto Mounk ve své známé knize The People vs. Democracy (2018) navrhuje tři reformní pilíře: domestikaci globálního kapitalismu prostřednictvím progresivního zdanění a sociálního státu, rehabilitaci občanské víry v demokratické instituce skrze občanské vzdělávání a k tomu ještě reformu politických stran směrem k masovější členské základně.

Mounk argumentuje, že demokracie nemůže obstát, pokud se příznivci demokratických institucí nepokusí znovu naplnit její ekonomický slib – tedy slib, že se většina lidí dočká během svého života růstu životní úrovně. A to podle něj bez progresivního zdanění bohatých a korporací nepůjde. Podle jeho slov je potřeba „zkrotit globální kapitalismus“ tak, aby sloužil demokratickému sebeurčení, nikoli ho podkopával.

Je jasné, že tento zjevně revoluční návrh asi nebude snadné prosazovat. Většina mainstreamové akademické literatury proto dnes upřednostňuje spíše opatrný postoj, který navrhuje jen postupnou reformu zevnitř. Tento optimistický scénář předpokládá, že existující instituce EU a samotných členských států mají dostatečnou adaptivní kapacitu například k volební reformě nebo k posílení ochrany soudnictví. Je ale velkou otázkou, jestli to není optimistické až příliš. Demokracie se dnes totiž nehroutí náhlým převratem, ale postupnou erozí, která může trvat ještě desetiletí. A v takovém režimu se na nějakou sebeopravu demokratických institucí asi nelze příliš spoléhat.

Odborníci spíše počítají s tím, že současný neoliberálně-demokratický rámec musí projít hlubokou krizí a teprve po ní může přijít když ne revoluční, tak alespoň výrazná změna celého politicko-společenského modelu.

Navíc je tu značné riziko, že nepůjde o změnu k lepšímu. Historická zkušenost Výmaru, meziválečné střední Evropy a postsovětských států dokládá, že rozpad demokracie typicky nevede k lepší demokracii, ale často k prodlouženému autoritářství. Autoři slavné knihy Jak umírá demokracie Steven Levitsky a Daniel Ziblatt upozorňují, že demokratická obnova po autoritářské zkušenosti je obtížnější, delší a neúplnější než její preventivní obrana; státy v postautoritářské tranzici obvykle zůstávají roky nebo desetiletí v zóně jakési „poškozené“ demokracie.

A také, jak zase upozorňuje německý politolog Wolfgang Merkel, moderní autoritářské režimy (Rusko, Čína, Turecko) dnes disponují nástroji, které dřívější autoritáři neměli: digitálním dohledem, algoritmickou manipulací veřejného prostoru, finančním globalizovaným propojením s demokratickými elitami. To vše může obnovu demokracie podstatně ztížit.

Jak obtížné to je, vidíme třeba v Polsku. Strana PiS tam vyhrála v roce 2015 na vlně nedůvěry k liberálnímu establishmentu a vládla pak osm let, kdy výrazně oslabovala vliv demokratických institucí včetně ústavního soudu. V roce 2023 ale prohrála volby a koalice Donalda Tuska se od té doby pokouší – s obrovskými obtížemi – o obnovu právního státu.

Něco podobného nyní čeká i Maďarsko, kde po dlouhých 16 letech odchází z čela státu autoritář Viktor Orbán. Teprve za pár let tu uvidíme, jestli a jak je demokracie vratná.

Naděje tu je. Studie Democracy for All? (British Journal of Political Science, leden 2025) ukazuje, že velká část populistických voličů demokracii stále podporuje jako ideál. Jen nevidí, že by to byl ideál i pro vládnoucí elity. A například výzkum Political Trust, Challenges Faced by Democracies and Czech Populism (Politics in Central Europe, 2025) potvrzuje, že čeští voliči ANO a SPD v absolutní většině neodmítají demokracii. Odmítají jen současné nakládání s demokracií ze strany politiků.

Zdá se tedy, že lid demokracii chce. Navzdory tomu, že ji dnes třeba nevolí. Šance na záchranu demokracie proto žije a receptů, jak je uvedeno výše, je přehršel. Teď už jen někde najít dostatek demokratů, kteří by to zařídili.