Během několika desítek minut byly vyřazeny z provozu například terminály ovládající část německých větrníků. Možná jen náhodou. Současně však došlo k dočasnému přerušení komunikační sítě ukrajinských ozbrojených sil. To už o náhodu nešlo. Nebyl slyšet žádný výbuch, nezemřel žádný voják, a přesto byl ochromen nervový systém celé země dříve, než na ukrajinské cíle dopadly první rakety.
O necelé tři roky později, v listopadu 2024, se podobný scénář odehrál ve vodách Baltského moře. Podmořské kabely, které propojují Finsko, Německo a Švédsko, náhle vypověděly službu. Nedlouho poté, co se v místě pohybovalo čínské plavidlo Yi Peng 3. Tyto incidenty nejsou izolovanými akty vandalismu, ale fragmenty širší, kontinuální transformace násilí, v níž se hranice mezi mírem a válkou, mezi civilním a vojenským definitivně rozplynula v digitálním šumu 21. století.
Operace v šedé zóně
Mezistátní konflikty dnes už nelze jednoznačně chápat jako události, které začínají jasně vyhlášeným ultimátem, diplomatickou nótou nebo okamžitým vojenským útokem. Často se rozvíjejí postupně, skrytě a bez formalit, v podobě dlouhodobého napětí nízké intenzity. Čím dál častěji se v této souvislosti mluví o takzvané šedé zóně. Tedy prostoru, kde je agrese dostatečně citelná, aby oslabila protivníka a narušila jeho vnitřní stabilitu, ale přitom natolik neuchopitelná, že znemožňuje jednoznačné připsání viny a následnou vojenskou reakci.
Patří sem kybernetické útoky, dezinformační kampaně, ekonomický tlak nebo různé formy sabotáží. Nebo třeba i využívání migrace jako formy politického nátlaku, což Evropa před pár lety zažívala například na hranici Běloruska a Polska. To ale neznamená, že by klasická válka zmizela. Naopak, ruská invaze na Ukrajině nebo údery proti Íránu ukazují, že tradiční vojenská síla zůstává v centru konfliktů. Tanky, dělostřelectvo, letectvo i drony dál rozhodují o vývoji na bojišti. Stále častěji ji doplňují skrytější a méně přímé formy nátlaku, které probíhají souběžně na několika úrovních. Od bojiště až po informační prostor.
Posun ve vnímání hrozeb nicméně dokládají i slova nejvyšších představitelů Severoatlantické aliance. Chápou kyberprostor jako plnohodnotnou operační doménu a kyberútok je možné vyhodnotit jako důvod pro aktivaci článku 5 o kolektivní obraně. Odráží to posun v chápání národní bezpečnosti. Obrana území už nestačí, pokud není chráněna i integrita dat a algoritmy, které jsou pro chod společnosti nezbytné.
„Hrozby, kterým čelíme, jsou obrovské. Od Arktidy po Středozemní moře, od vesmíru po mořské dno, od raket a dronů po sofistikované kyberútoky,“ prohlásil koncem dubna generální tajemník NATO Mark Rutte při návštěvě Turecka.
Strategie trvalého angažmá
Moderní kybernetická válka převrací naruby staré poučky o odstrašování. Zatímco dříve státy doufaly, že nepřítele od útoku odradí hrozba odvety, dnes sází na strategii „trvalého angažmá“. Popularizovalo ho analytické centrum CSIS a následně si jej osvojilo i Kybernetické velitelství Armády USA.
Tento model představuje jeden z nejvýznamnějších paradigmatických posunů v moderní vojenské doktríně. Vychází z toho, že v digitálním světě neexistuje klid zbraní. Probíhá zde neustálý souboj o iniciativu. Namísto pasivního čekání za vlastními ochrannými firewally speciální jednotky vyrážejí přímo do sítí protivníka. Cílem je odhalit útočníka dříve, než stihne napáchat škody, a neustálou aktivitou mu jeho operace natolik zkomplikovat a prodražit, že se mu přestanou vyplácet.
Role hackerů v uniformách se tak dramaticky proměnila. Nejde jen o tichou špionáž nebo krádeže tajných dokumentů, ale o přímou podporu moderního bojiště. Kybernetické síly dnes dokážou v předstihu vyřadit protivníkovu protivzdušnou obranu, ochromit logistiku nebo pomocí cílených úniků dat manipulovat veřejným míněním a vyvolávat chaos. Kyberprostor se stal regulérním frontovým územím, kde se „obrana“ odehrává hluboko v týlu nepřítele a kde jakákoliv pasivita v podstatě znamená předem prohranou bitvu.
V letech 2024 a 2025 jsme byli svědky útoků na kritickou infrastrukturu, které přímo ohrožovaly životy obyvatel. Ruská skupina Sandworm, operující pod hlavičkou vojenské rozvědky GRU, opakovaně cílila na ukrajinskou rozvodnou síť a teplárny uprostřed mrazivé zimy.
Tyto operace kombinují digitální kód s dělostřeleckým ostřelováním tak, aby maximalizovaly psychologický dopad a civilní utrpení. Kybernetický útok zde slouží jako multiplikátor síly. Zatímco dříve musela armáda vyslat letku bombardérů k vyřazení elektrárny, dnes stačí skupině státem sponzorovaných hackerů najít zranitelnost v softwaru řídicích systémů SCADA.
Paralelně s ruským agresivním přístupem v Evropě sleduje západní zpravodajská komunita s rostoucím znepokojením aktivity Číny. Na rozdíl od ruského chaosu sází na hlubokou a systémovou infiltraci. Čínská strategie „tří válek“ – psychologické, mediální a právní – tvoří základ pro moderní expanzi bez nutnosti jediného výstřelu.
Příkladem, který změnil vnímání hrozby z Východu, je operace Volt Typhoon, kterou americké bezpečnostní složky odhalily v roce 2024. Kampaň se nesoustředila na okamžitou špionáž, ale na umisťování škodlivého kódu v americké kritické infrastruktuře, včetně přístavů, energetických uzlů a vodovodů na ostrově Guam a na pevninských USA. Cílem nebylo okamžité zničení, ale vytvoření „digitálního spínače“, který by v případě konfliktu o Tchaj‑wan umožnil vyvolat chaos a ochromit logistiku USA.
Kampaň jako dvojníci
Další frontou, která je pro výsledek moderních válek stejně klíčová jako kontrola území, je snaha o ovládnutí informačního prostoru. Dezinformační operace, jako byla v prvních letech války na Ukrajině rozsáhlá ruská kampaň Doppelgänger, využívají sofistikované klony prestižních zpravodajských webů, od Guardianu až po Der Spiegel, k šíření narativů oslabujících podporu Ukrajiny a jednotu EU. Informační válka využívá poznatků kognitivní psychologie a neurovědy. V lidech cíleně vyvolává silné emoce, které mohou oslabit racionální vyhodnocování informací.
Stupňování aktivit ze strany Ruska v hybridní válce očekává i náčelník Generálního štábu Armády ČR Karel Řehka. Mimo jiné i kvůli tomu, že se mu prozatím nedaří dosáhnout strategického úspěchu na Ukrajině.
Studie RAND Corporation popisuje dezinformační modely jako „zahlcování lží“. Jejich cílem není přesvědčit publikum o jedné pravdě, ale zahltit jej tolika protichůdnými verzemi reality, aby rezignovalo na hledání faktů.
Evropa se snaží na rostoucí kybernetické hrozby reagovat posilováním odolnosti. Klíčovým nástrojem je směrnice NIS2, která zásadně proměnila i české prostředí a ukládá tisícům organizací přísnější bezpečnostní povinnosti pod hrozbou vysokých sankcí. Kyberbezpečnost se tak posouvá z IT agendy na úroveň národní bezpečnosti. Důvod je zřejmý: v digitálním světě má útočník navrch. Obránce musí zabezpečit vše, zatímco agresorovi stačí najít jedinou nezáplatovanou chybu v softwaru.
Etika a automatická válka
Vedení konfliktů je v posledních letech spjato i s rozvojem umělé inteligence a plně autonomních systémů. Na Ukrajině se v reálném čase testují systémy, jako je Palantir, které s pomocí AI analyzují obrovské množství dat ze satelitních snímků, signálového zpravodajství a otevřených zdrojů, aby během vteřin identifikovaly cíle pro dělostřelectvo. Rozhodování se díky tomu v některých případech zkrátilo z desítek minut na vteřiny.
Stáhněte si přílohu v PDF
Nese to s sebou hluboká etická i právní dilemata, která zatím mezinárodní právo nestíhá reflektovat. Pokud o úderu rozhoduje algoritmus na základě pravděpodobnosti, kdo nese odpovědnost za vedlejší škody? Automatizace válčení může vést k takzvaným bleskovým válkám, kdy systémy na obou stranách reagují rychleji, než jsou političtí lídři schopni korigovat své záměry nebo zahájit deeskalaci.
Využití klasické síly nekončí, jen se zapojí do hybridního celku. Akademické rozbory z King’s College London popisují, že moderní válka je „multidoménová“. Úspěšná ofenziva vyžaduje současný tlak v kyberprostoru, informačním poli i na fyzické frontě. Když letos v únoru spadly státní portály v pobaltských státech, nešlo o náhodu, ale o doprovodný jev rozsáhlého cvičení ruských sil v Kaliningradské oblasti.
Právě zde se ukazuje největší slabina otevřených společností: jejich závislost na technologiích a svobodě informací, které lze zneužít proti nim samotným. Žijeme v éře, kdy ticho na síti může být předzvěstí větší katastrofy než hřmot děl na obzoru. Největším nepřítelem není jen cizí armáda, ale naše vlastní nepřipravenost na válku, která se neustále děje, aniž by byla oficiálně vyhlášena.
Článek byl publikován ve speciální příloze HN Obrana a bezpečnost.
Přidejte si Hospodářské noviny
mezi své oblíbené tituly
na Google zprávách.
Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.
- Veškerý obsah HN.cz
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Ukládejte si články na později
- Všechny články v audioverzi + playlist
