Když se 3. září po třech letech a rekonstrukci zhruba za 800 milionů korun znovu otevřel pražský Colloredo-Mansfeldský palác, stát oslavil významnou součást národního kulturního dědictví. Rodiny, jejichž peníze a kulturní mecenášství po staletí formovaly podobu tohoto paláce, však u toho nebyly. Tato absence není jen otázkou společenské etikety. Odhaluje hlubší český problém: veřejný kulturní sektor se dosud nedokázal vyrovnat se soukromými dějinami, které stojí za značnou částí dědictví, jež dnes vlastní a spravuje. A v důsledku toho si nedokázal vybudovat vztahy se soukromými dárci, sběrateli a rodinami, kteří by přitom mohli pomoci českou kulturu financovat a dlouhodobě udržovat.

V Rakousku a Německu je soukromé mecenášství rozvíjející se součástí kulturního ekosystému. V České republice zůstává téměř na okraji zájmu.

Zbývá vám ještě 90 % článku
Číst dál za 40 Kč na první dva měsíce
Nebo zkuste předplatné bez reklam a s mobilní aplikací za 80 Kč.
Máte již předplatné? Přihlaste se

Co se dočtete dál

  • Jaké konkrétní částky tvoří podíl soukromých darů v českém sektoru kulturního dědictví?
  • Jak fungují mecenáši v Rakousku a Německu?
  • Jaké struktury by české veřejné instituce potřebovaly k navázání vztahů se soukromými dárci?

Baví vás číst názory chytrých lidí? Odebírejte newsletter Týden v komentářích, kde najdete výběr toho nejlepšího. Pečlivě ho pro vás každý týden sestavuje Jan Kubita a kromě jiných píší Petr Honzejk, Julie Hrstková, Martin Ehl a Luděk Vainert.