Finanční krize našemu zdravotnictví zatím nehrozí

Finanční krize našemu zdravotnictví zatím nehrozí

Vláda rozhodla, že úhrady zdravotních pojišťoven lékařům budou v prvním pololetí letošního roku stagnovat. Na to reagovala Česká lékařská komora výzvou svým členům, aby od pacientů vybírali sponzorské dary.
Současná zjitřená situace ve zdravotnictví spočívá v tom, že stát výrazným způsobem zasáhl do systému financování, aniž k tomu měl relevantní důvod. Ceny za zdravotní péči se podle zákona sjednávají jednou za půl roku v takzvaném dohodovacím řízení, jehož účastníky jsou poskytovatelé zdravotní péče, zaměstnanecké pojišťovny a Všeobecná zdravotní pojišťovna.
Loni na podzim, kdy se sjednávaly ceny pro první pololetí letošního roku, se přitom všechny tyto subjekty dohodly, že platby za péči vzrostou maximálně o tři procenta, což plně korespondovalo se zdravotními plány pojišťoven na letošní rok (ty ostatně vláda schválila). Ke shodě přitom došlo v osmi z devíti segmentů zdravotnictví, pro něž se ceny stanovují.
Tato dohoda byla kompromisem, mezi potřebami zdravotnictví a možnostmi ekonomiky při zachování dostupnosti a kvality péče, protože některá zařízení požadovala až sedmiprocentní nárůst plateb a naopak Všeobecná zdravotní pojišťovna navrhovala nulový růst. Vláda však tento konsenzus nerespektovala a direktivně stanovila zcela jiný cenový vývoj.

Chybné centralizační snahy státu

Je přitom naprosto nasnadě, že nulový růst cen je totožný se stanoviskem Všeobecné zdravotní pojišťovny v rámci dohodovacího řízení. Pravým důvodem, proč vláda zasáhla do cen, je nepochybně snaha řešit problémy VZP, která nedokáže své finanční prostředky řídit efektivně na straně příjmů i výdajů a již tradičně vykazuje záporné saldo v řádu několika miliard korun. Zaměstnanecké zdravotní pojišťovny, které mají v současnosti bezmála tři milióny klientů, jsou naopak nuceny hospodařit minimálně s vyrovnanou bilancí. A to i přesto, že mají na jednoho pojištěnce vlivem přerozdělovacích procesů příjem v průměru o 6,7 % nižší než VZP. Dosažení vyrovnaného hospodaření však pochopitelně vyžaduje razantní opatření například v oblasti provozních výdajů, jež zaměstnanecké zdravotní pojišťovny trvale meziročně snižují, ale zejména důraznou revizi výdajů na zdravotní péči.
Razantní zásah do cen zdravotní péče tedy není ničím nečekaným, je jen logickým pokračováním centralizačních snah státu, které byly reflektovány i v původní představě připravovaného zákona. Ta počítala například se stamilióny korun na vytvoření "Správy zdravotního pojištění", která by měla plnit funkci jakéhosi centrálního orgánu s rozsáhlými pravomocemi a suplovat současné činnosti Ministerstva zdravotnictví i zdravotních pojišťoven. Navíc zcela popírala základní pravidlo ekonomického řízení, jímž je osobní zodpovědnost managementu za výsledky. Dodnes se rovněž uvažuje o stoprocentním přerozdělování vybraného pojistného.

Využívání prostředků

Je pochopitelné, že veškeré tyto snahy směřují jen k jedinému cíli - dostat pod vyšší státní kontrolu zhruba 100 miliard korun, které se ve zdravotnictví každým rokem pohybují. Centralizace a snaha o ovládnutí systému by však zároveň neznamenaly nic jiného než dodatečné výdaje, které nepůjdou do oblasti péče o zdraví, ale budou vynaloženy na vytváření nového úřednického aparátu. A že stát je špatným hospodářem, to vidíme na stavu státem řízených firem v průmyslu, ale především v bankovnictví. Ve zdravotnictví to logicky povede buď k tomu, že výdaje na zdravotní péči (a tedy také její úroveň) budou stagnovat, nebo k tomu, že nejrůznější zájmové skupiny budou vytvářet tlak na to, aby byly zvýšeny sazby zdravotního pojištění.
Cestu ke zlepšení současné problémové situace ve zdravotnictví je přitom třeba vidět ne na straně příjmů, ale především na straně efektivnějšího využití existujících financí, tedy ve výdajové části. Slova o finanční krizi zdravotnictví jsou jen mýtem - mezi roky 1993 a 1998 se na zdravotním pojištění vybralo celkem přes 470 miliard korun, přičemž meziroční nárůsty výběru pojistného se pohybovaly mezi 9 až 20 procenty a systém pracuje s deficitem kolem pěti až deseti miliard korun. Podobný deficit by v bankovním sektoru vládu zcela jistě potěšil.

Stejné podmínky

Zdravotnictví by pomohlo rovnoprávné postavení zaměstnaneckých zdravotních pojišťoven a Všeobecné zdravotní pojišťovny jako veřejnoprávních subjektů a vytvoření prostoru pro jejich konkurenci. Nemusíme přitom vymýšlet žádné zvláštní novinky. Zdravotní pojišťovny by měly mít možnost vedle standardních služeb nabízet také různé formy komerčního připojištění, které se může stát dodatečným zdrojem financí pro celý sektor. Zdravotním pojišťovnám by prospěl rovněž větší prostor ve výdajové části s možností vytváření alternativních pojistných plánů, stanovení pohyblivé výše pojistného s rozpětím například 0,5 procenta směrem dolů či nahoru nebo větší podpora programů řízené zdravotní péče.
Zdravotní pojišťovny by na druhé straně měly mít možnost důrazněji vymáhat dlužné pojistné a postupovat své pohledávky. Pochopitelně, že větší konkurence mezi zdravotními pojišťovnami by znamenala i jejich větší tlak na lékaře, aby jejich služby byly poskytovány s maximální kvalitou a hospodárností.
Lékařům lze tedy dát za pravdu v tom, že zásah vlády do cen zdravotní péče byl zcela zbytečný a neadekvátní. Pokud však svou nespokojenost přenášejí na klienty zdravotních pojišťoven, dopouštějí se porušování zákona, čemuž pojišťovny odmítají přihlížet.

Vladimír Kothera,
prezident Svazu zdravotních pojišťoven