Čečenská válka ještě nekončí

Osud neklidného regionu je podmíněn nejen geopolitickými, ale i hospodářskými faktory

Čečenská válka ještě nekončí

Z měst se nyní boje přesunou na čečenský venkov. Civilní obyvatelstvo severokavkazské země se tak může stát rukojmím jak ozbrojenců, tak i federálních sil.
Dne 4. února byla federálními silami v čečenské metropoli Grozném vztyčena ruská státní vlajka. O dva dny později pak úřadující prezident Vladimir Putin oznámil, že vojenská operace v srdci odbojného severokavkazského regionu Ruska, jež trvala téměř padesát dní, skončila.
Naděje na ukončení vojenských operací, jež by ruská propaganda v současné chvíli uvítala ze všeho nejvíce, jsou však více než předčasné. Z rovinatého severu země, jemuž dominuje Groznyj, se boje nyní přenesly na hornatý jih, kam se z metropole v posledních dnech stahovali čečenští ozbrojenci. V hornatém, značně nepřehledném terénu bude jejich pozice silnější. Přesto prezident Aslan Maschadov opakovaně prohlásil, že ústup z Grozného je pouze "taktickým opatřením, vynuceným přesilou protivníka" a čečenští ozbrojenci brzy dobudou město zpět.
Zcela zdevastovaný Groznyj, zničený již první rusko-čečenskou válkou v letech 1994 - 1996, přestal být nyní z rozhodnutí ruských úřadů metropolí země. Tou se stalo dočasně druhé největší čečenské město Gudermes.

Taktika boje se mění

Pro čečenské ozbrojence bylo udržení Grozného otázkou prestiže. Skutečnost, že podlehli výrazné přesile federálních vojsk, nemění zhola nic na jejich připravenosti nadále bojovat. Mění se pouze taktika boje.
Federální síly v nedávných bojích o Groznyj postupovaly jinak než ve válce z let 1994-1996. Tehdy pronikala do ulic města těžká bojová technika, především tanky a transportéry. Pro čečenské válečníky nebylo obtížné stroje zničit spolu s posádkou. Je také třeba připomenout, že podle ruských vojenských zdrojů tehdy byli na bojiště posílání ruští vojáci, kteří měli za sebou leckdy dokonce jen týdenní výcvik. Proti profesionálům z řad čečenských válečníků, kteří velmi často prošli zkušeností z krvavé války v Afghánistánu, neměli proto nejmenší šanci. Tragédií tehdejší rusko-čečenské války bylo podle generála Alexandra Lebedě, jenž se v červnu 1996 lví měrou přičinil o její ukončení, že v ní "bojovali bývalí sovětští vojáci proti bývalým sovětským vojákům". Rozdíl byl jen v kvalitě profesionální přípravy a v míře odhodlání. V obou ohledech byly federální síly v nevýhodě. V jejich řadách byli pro skutečné válečné operace připraveni jen důstojníci a praporčíci. Mužstvo tvořili zpravidla nováčci s minimální dobou výcviku, z nichž mnozí prakticky ani nestačili projít vojenským přijímačem.
Když dne 23. září 1999 zintenzívnilo ruské vojenské letectvo bombardování Čečenska a zaútočilo (poprvé od války v letech 1994 - 1996) na cíle v Grozném, zahájilo tím prakticky novou válečnou kampaň. Poučeno zkušenostmi Severoatlantické aliance z vojenské operace v Kosovu a JSR (březen - červen 1999), pokusilo se aplikovat taktiku přípravných leteckých operací, po nichž měla následovat pozemní operace. Zatímco NATO nebylo nuceno uchýlit se k pozemní fázi války, Moskva byla odporem povstalců k masovému užití pozemních jednotek přinucena. Ruské letecké operace měly z hlediska přesnosti v zasahování cílů navíc daleko k relativní přesnosti a úspěšnosti NATO v Jugoslávii.
Úsilí federálních sil o dobytí Grozného, boje v ulicích města, si vyžádaly daleko více obětí, než byla ochotna přiznat každá z bojujících stran. Obě se pokoušely zveličovat počet obětí na straně protivníka a minimalizovat počet vlastních ztrát. Jestliže čečenským ozbrojencům šlo při tomto zkreslování údajů o obětech o potvrzení správnosti odboje proti Moskvě, centrum donedávna neposkytovalo přesné údaje o obětech na straně federálních sil z jiného důvodu. Válka v Čečensku byla (a dosud je) do značné míry ztotožňována s osobou úřadujícího prezidenta Vladimira Putina, jenž by měl podle předpokladů v předčasných prezidentských volbách dne 26. března zvítězit jako člověk, který úspěšně (rozuměj ve prospěch Moskvy) ukončil vleklou válku v Čečensku.
Původní předpoklady ruského velení vycházely z představy o krátkosti války, jež měla skončit přesvědčivým vítězstvím federálních sil. Houževnatý odpor čečenských ozbrojenců, jejich vcelku úspěšná sázka na získání podpory světového veřejného mínění a řada chyb ruských elit však způsobily, že válka bude zřejmě trvat déle, než se předpokládalo.
Stahují-li se nyní čečenští ozbrojenci na hornatý jih, volí taktiku, jež je pro ně mimořádně výhodná. Pohybují se v terénu, který dobře znají a mohou operovat v nepočetných skupinách na mnoha místech, čímž roztříští síly protivníka. Jestliže "dobytí" Grozného představovalo víceméně propagandistickou záležitost, jíž musí nyní podle slov Putinova poradce Sergeje Jastržembského dovršit definitivní "očištění města" od posledních skrývajících se ozbrojenců, pak boj v hornatých částech země bude mnohem nesnadnější.
Paradoxně stejně jako v první čečensko-ruské válce z let 1994 - 1996 bude největší tlak činěn na civilní obyvatelstvo. V Grozném se civilisté povětšinou v průběhu bojů mohli ukrýt ve sklepích zničených domů a byli jen sporadicky oběťmi násilí ze strany buď opilých federálních vojáků či ozbrojenců, kteří je hodlali využít pro práce při kopání opevnění či jako živé štíty.
Značný počet obětí mezi civilisty v Grozném však bude zřejmě překonán oběťmi, jež řadoví Čečenci, nemající nic společného ani s mezinárodními teroristy, ani se skalními separatisty, přinesou nyní ve fázi války, kterou Moskva označuje za "policejní fázi" operace. Budou totiž sevřeni mezi dvěma ohni. Odmítnutí stařešinů obcí poskytnout přístřeší a proviant čečenským ozbrojencům končí často použitím násilí, zatímco souhlas je vnímán federálními silami jako důkaz "spojení s bandity". Na druhé straně je sebemenší snaha čečenských stařešinů pomoci či alespoň nebránit v činnosti federálním silám čečenskými ozbrojenci vnímána jako "kolaborace s nepřítelem" a nezřídka trestána smrtí.
Představy ruských elit o snadném vyřešení severokavkazského konfliktu a jeho ukončení ke klíčovému datu prezidentských voleb lze tedy, mírně řečeno, jen stěží možné pokládat za projev realistického nazírání problému.

Ošidné postoje elit

Postoj ruských masmédií, ruské veřejnosti i elit samých k rusko-čečenskému konfliktu prošel výraznými změnami. První rusko-čečenskou válku z let 1994 - 1996 ruská veřejnost jednoznačně odsuzovala mimo jiné díky neméně jednoznačně protiválečným postojům všech (se zanedbatelnou výjimkou části nacionalistického tisku) masmédií. Postoj ruských elit se řídil politickou orientací. Válku podporovali jen imperiálně orientovaní "siloví jestřábi", liberální, demokratická, ale i levocentristická část ruského politického spektra ji více či méně jednoznačně odsuzovala.
O radikální změně postojů ruské veřejnosti k válce, jež začala v srpnu 1999 zápasem mezi čečenskými polními veliteli a federálními silami v Dagestánu, rozhodly dvě skutečnosti. Šlo o vpád čečenských rebelů (identifikovaných ruskými masmédii poněkud nepřesně jako islamističtí vzbouřenci) do Dagestánu, jenž byl vzápětí prohlášen za islámský stát, řídící se šariou. Příčinou byly i teroristické útoky proti několika ruským městům, jež si celkem vyžádaly na tři stovky obětí.
Obě skutečnosti přispěly k tomu, že i dosavadní ruské "holubice" požadovaly nyní silové řešení. Šlo však i o jiné důvody. Nejcyničtěji, byť zřejmě nejpřesněji, to vyjádřil ruský ekonom a politik, Západem tvrdošíjně pokládaný za skutečného liberála - Anatolij Čubajs. Ten totiž řekl, že v nynější ruské válce na severním Kavkazu nejde ani o oběti nešťastných civilistů, ani o čečenské ozbrojence, ba ani o ztráty ruských vojsk, ale o to, aby se ruská armáda konečně vymanila ze svého poraženeckého (možno říci "vietnamského") syndromu a proměnila se v mocný silový prvek ruského státu.
První čečenská válka umožnila exprezidentovi Borisi Jelcinovi, aby dosáhl znovuzvolení navzdory mizivé popularitě, druhá čečenská válka mu nyní umožnila, aby přenesl odpovědnost ze svých beder na bedra svého následníka Putina.
Ani čečenské elity nevyšly z války s čistýma rukama. Jestliže první válka byla vnímána, byť s přihlédnutím ke kriminálním aspektům činnosti polních velitelů, praktikujících únosy civilistů za účelem získání výkupného, jako boj za dosažení nezávislosti, nynější válka tento nimbus boje za suverenitu stále zřetelněji ztrácí. Prezident Maschadov, jenž zprvu stál v opozici vůči polním "jestřábům" Šamilu Basajevovi a Chattábovi, je dnes prakticky jejich spojencem.