Čeští hudebníci mají ve světě dobré jméno

Americká kritika chválí filharmoniky z Prahy a Pardubic, německá houslistu Pavla Šporcla

Čeští hudebníci mají ve světě dobré jméno

Zahraniční publikum i kritici mají pro naše interprety vážné hudby většinou slova nadšení. Na světovém hudebním trhu si však nestojíme dobře.
(im/čtk)
Newyorské hostování České filharmonie bylo nadmíru úspěšné. Dva koncerty na sklonku minulého a začátku tohoto týdne v prestižní Avery Fisher Hall byly vyprodány. Spokojenost s výkonem filharmoniků, kteří byli již na osmém turné po USA, vyjadřovala i kritika. The New York Times dokonce napsal, že Česká filharmonie si jako jeden z mála světových velkých orchestrů uchovává vlastní styl a zvuk. Na straně druhé je však schopna přizpůsobovat svoji hudebnost skladbě. Podobný ohlas měla také sanfranciská zastávka orchestru. Místní list San Francisco Examiner chválil spontánnost orchestru, psal o hudebním projevu bez zábran. Jen si neodpustil poznámku, že pohled do řad hudebníků naznačuje, že filharmonie nerada angažuje hudebnice. Což americké publikum, které "poslouchá i očima", považuje za mínus.
Nadšeně byli v zahraničí v posledních měsících přijímáni i další čeští interpreti vážné hudby. Komorní filharmonie Pardubice odehrála v únoru a v březnu ve Spojených státech na tři desítky koncertů. Klavírista Radoslav Kvapil koncertoval sice jen na českém velvyslanectví ve Washingtonu, přesto si jeho výkonu povšiml prestižní list Washington Post. O mladém českém houslistovi Pavlu Šporclovi psala uplynulý víkend kulturní rubrika Süddeutsche Zeitung jako o Rudi Schwerdtfegerovi - což je postava geniálního houslisty z jednoho románu Thomase Manna - roku 2000. Šporcl během koncertu v Mnichově, kde vystupoval s Brněnskou filharmonií, zaujal nejen nápadným oblečením a šátkem na hlavě, ale především radostí ze hry, kterou kritik nazval "hudebním sexem".
Dobré jméno našich hudebníků však nejde ruku v ruce s dobrou pozicí na světovém hudebním trhu. Jednotlivé koncerty či turné nelze srovnávat s místem v katalozích prestižních fonografických koncernů. Do nich naši interpreti pronikají jen s obtížemi. Poštěstilo se to například klavíristovi Ivanu Moravcovi, který pro newyorskou značku Nonesuch nahrál Chopinova Nokturna. Jako jedinému Čechovi mu bylo také vyhrazeno album v edici Velcí pianisté 20. století, kterou svého času vydal PolyGram. U Deutsche Grammophon natáčí Magdalena Kožená, na značce Erato Eva Urbanová. Zde výčet prakticky končí. Outsiderovské místo na světovém trhu má ale i své výhody. Jednu z nich postihl americký recenzent, když předřadil Českou filharmonii před světová tělesa, která ve strachu z kritiků a znalců přicházejí o osobitý zvuk.