Washingtonský konsens zklamal, vznikne nová shoda?

Washingtonský konsens zklamal, vznikne nová shoda?

Neoliberální teorie byly operacionalizovány do praktické hospodářské politiky tzv. "Washingtonským konsensem", tj. doporučením dohodnutým MMF, Světovou bankou a Ministerstvem financí USA pro překonání krize Latinské Ameriky a potom pro transformující se postsocialistické ekonomiky. Jeho podstatou byl známý zjednodušený "trojúhelník": maximální liberalizace, nejrychlejší privatizace, přísná rozpočtová a peněžní politika.

Falešný recept

Výsledky jednotlivých reformujících se ekonomik se diametrálně liší (tab. nahoře). Na jedné straně je "čínský hospodářský zázrak" (víc než zdvojnásobení HDP během dekády a více než zčtyřnásobení HDP během dvou dekád). Na druhé straně je katastrofa východoevropských zemí - zejména zemí bývalého Sovětského svazu (snížení HDP na polovinu).
Středoevropské tranzitivní ekonomiky mají podstatně mírnější propad HDP, ale přesto, pokud obnovily růst, většinou opět překračují kritickou hranici vnější nerovnováhy (4 % HDP) i v období závratně nízkých světových cen surovin. Rozpor mezi růstem a vnější rovnováhou je jejich společným údělem.
Rozhodující zřejmě není výchozí úroveň ekonomiky - míra propasti za vyspělým světem, ale hlavně přiměřenost (vhodnost) zvolené strategie transformace pro překonávání těchto výchozích podmínek.
Čína se vůbec nedržela Washingtonského konsensu, vystříhala se privatizace (kromě zemědělství) - soukromý sektor nechala nově vzniknout na "zelené louce" vedle státního - a přitom vytvořila soutěžní tržní prostředí.
I ve střední Evropě má nejpříznivější výsledky nejméně vyspělá ekonomika - Polsko. Vlády zde volily obezřetný postup privatizace, kladou důraz na průmyslovou politiku podporující konkurenční způsobilost podniků a hlásí se k Postwashingtonskému konsensu. Díky podobným postupům svými výsledky následuje relativně nejvyspělejší Slovinsko.
Nejméně příznivé výsledky zde mají naopak relativně vyspělejší ekonomiky - ČR, východní Německo a Maďarsko, jejichž politiky byly nejvíce konformní s Washingtonským konsensem. Maďarsko vsadilo hlavně na zahraniční kapitál. "Vkladem" vlád ČR (resp. Československa) byla i privatizace - kupónová. Extrémním příkladem této neoliberální doktríny je zde však především východní Německo. Tomu byl šokově liberalizován nejen zahraniční obchod, ale i trh práce a kapitálu (vůči záp. Německu, a tím i EU) a uplatněna s nimi dokonce i společná měna. Privatizace byla přitom téměř plně (z 94 %) provedena zahraničním (zejména západoněmeckým) kapitálem. Přestože je HDP proti výchozí úrovni dosud nižší, musí být východní Německo v extrémní míře financováno z vnějších (rozpočtových) zdrojů v ročním rozsahu přes 140 mld. DEM, tj. třetiny v poměru k vytvořenému HDP. Takový rozsah pomoci je trvale neudržitelný a přesto se vyrovnávání ekonomické úrovně východního Německa prakticky zastavilo.

Reformy "šité na míru"

Nepřiměřenost zvolené strategie transformace výchozí úrovni bohužel nejvíce vyjadřuje míra shody s Washingtonským konsensem.
Proto i tvůrci Washingtonského konsensu jej považují za neúspěšný a hledají nová východiska - Postwashingtonský konsensu. Dezinflační politiku ani vnější rovnováhu nelze prosazovat bez ohledu na růst nebo dokonce za cenu poklesu ekonomiky. Finanční trhy se nemohou obejít bez vytvoření účinných právních a institucionálních předpokladů včetně obnovení regulace. Privatizace a liberalizace nemůže být účinná bez vytvoření soutěžního prostředí. Privatizace monopolů by mohla naopak ztížit jejich regulaci. Nejde o to minimalizovat stát, ale lépe jej využít - k hospodářské politice, vzdělávání, péči o zdraví, dopravu, životní prostředí, právní systém, vytvoření a využívání tržního mechanismu. Nemůže nadále stačit jen zjednodušený "trojúhelník" politik. Recept musí vzniknout v dané zemi. (J. Stiglitz, Svět. banka 1998).
Hlasem z jiné planety již dnes je naopak volání našich "zatvrzelých" po urychleném dovršení dosavadní "neomylné" strategie transformace. Východisko však není v "dovršení", ale v nápravě - v zásadně nové hospodářské politice, orientované na růst, na mikroekonomickou podporu konkurenční způsobilosti podniků a na nápravu nezdařené privatizace i institucionálního prostředí podnikání. Na dlouhodobé dosažení konkurenční zralosti naší ekonomiky pro její bezporuchovou integraci do Evropské unie - a to nejen před vstupem, ale i po vstupu do ní v dostatečně dlouhém přechodném období, umožňujícím podmínky našeho "dozrání". Na urychlené sepětí s ekonomikami Visegrádu jako našeho přirozeného středně vyspělého zázemí pro tuto integraci.

Smíšená ekonomika

Méně (středně) vyspělá reformující se země má svůj dvojjediný úkol - překonat nejen systémovou propast mezi centrálně plánovanou a tržní ekonomikou, ale i svou technologickou propast za vyspělým světem.
Historická zkušenost úspěšných zemí v posledním půlstoletí po druhé světové válce patrně dává největší šanci smíšené (sociálně tržní) ekonomice - tedy "třetí cestě", vycházející z vyvážené úlohy "neviditelné ruky" trhu i "viditelné ruky" státu. Míra a tvar tohoto mixu se musí trvale modernizovat a přizpůsobovat vývoji v postindustriální - nyní v terciární, resp. potom v kvartérní, informační - společnosti v éře globalizace, ale tento vývoj patrně nemá nekatastrofickou alternativu.
Ekonomické a sociální krize v neúspěšných zemích přerůstají v etnicky složitých oblastech až v politickou nebo dokonce válečnou katastrofu.
Již léta dávám západním expertům otázku, zda Západ reformujícím se ekonomikám umožní a usnadní racionální reformy dříve, než i zde přijdou ke slovu Pinochetové (nebo Haiderové).
Západ v tom dosud čeká na "své Gorbačevy", kteří by proti svým neoliberálním jestřábům prosadili zrušení "Brežněvovy doktríny" Západu (Washingtonského konsensu) a přitom by nám (a obdobně i ostatním postsocialistickým ekonomikám, kandidátům integrace do EU) nabídli porozumění pro naše racionální reformy založené na třetí cestě (smíšené ekonomice), a tedy i pro dostatečná přechodná, přizpůsobovací období při naší integraci do EU.