Smrt člověka je proces

Smrt člověka je proces

Jak je možné, že lze z mrtvého těla získat živé orgány? Smrt totiž není dílem jediného okamžiku. Proto se musí oddělit smrt individua a smrt jednotlivých buněk, tkání a orgánů.
V době, kdy lékař používal jen zraku, se soudilo, že nejdůležitější známkou smrti je zástava dechu. Později se touto známkou stala zástava srdce a krevního oběhu a smrt se ověřovala osvícením zornice, která nereagovala stažením pupily. Mezi selháním životně důležitých orgánů a skutečnou smrtí však vzniká určitý časový prostor, kdy lze člověka oživit - nástřikem adrenalinu do srdce, defibrilátory či dýcháním pomocí respirátorů. Období, kdy je ještě smrt zvratná, se nazývá klinická smrt, na rozdíl od smrti biologické, která je již nezvratná. Stávalo se však, že život byl udržován jen pomocí nepřetržitého umělého dýchání. Aby vypnutí přístroje neznamenalo eutanázii, bylo nutné zavést další kritérium. Ze studií vyplynulo, že orgánem nejvíce citlivým na nedostatek kyslíku je mozek. Po jeho odúmrti sice další orgány žijí o něco déle, avšak pracují bez vzájemného propojení - v těle nastává bezvládí.
Rozeznáváme pak přímé a nepřímé známky odúmrti mozku. K nepřímým patří hluboké bezvědomí, nepřítomnost samovolného dýchání, ochablé končetiny bez reflexu a rozšířené zornice nereagující na světlo. Elektroencefalograf (EEG) se projeví plochou křivkou. K přímým metodám patří mozková angiografie, kdy se krční tepny naplní kontrastní látkou a na rentgenu se sleduje její postup do mozkových cév. Nenaplní-li se cévní řečiště mozku, lze bezpečně usuzovat na smrt. Při odběru orgánů musí mít lékaři jistotu, že je dárce mozkově mrtvý.
Česká republika má nejpřísnější zákon týkající stanovení mozkové smrti - vyžaduje dvojí provedení angiografie v rozmezí přesně třiceti minut. V jiných státech stačí pouze výsledek neurologických vyšetření na úrovni posledních lékařských znalostí.