K čemu vlastně Česká republika potřebuje kraje?

K čemu vlastně Česká republika potřebuje kraje?

CITÁT: Množství místních záležitostí řeší úředníci, kteří jsou danému místu příliš vzdálení. Z ministerstev se stále více stávají úřady rozhodující o detailních záležitostech vzdálených míst bez dostatečné místní znalosti, zato na úkor své vlastní činnosti.

Na podzim nás čekají volby do krajů. K čemu potřebujeme nové kraje? Je skutečně nutná reforma veřejné správy, která je s jejich zřízením spojena? Od první chvíle jsou terčem kritiky a dezinformací. Kraje prý nerespektují přirozenou spádovost oblastí, podle ODS bude reforma znamenat debakl, kraje přinesou pouze nárůst byrokracie a výdajů, budou zasahovat do fungování obcí, jsou pouze výsledkem vměšování EU do našich záležitostí a především jsme se bez nich deset let obešli.
Ano, deset let jsme se obešli bez krajského zřízení. Bohužel. Spíše bychom měli říci, že jsme se bez něho museli obejít. Před listopadem '89 bylo Československo tuhým centralistickým státem. Samosprávné prvky byly komunisty oklestěny krátce po převratu v roce 1948. Krajská zřízení byla ve skutečnosti pouze nástrojem posilování totalitního režimu. Taková veřejná správa nemohla po listopadu '89 dále existovat.
V roce 1990 byl zrušen systém národních výborů. Na úrovni obcí vznikla samospráva, ale na úrovni krajů národní výbory nebyly ničím nahrazeny. Místo očekávané reformy nastalo vakuum regionální samosprávy. Země zůstala v tomto ohledu v zajetí centralistického vládního zřízení. O tom, že nešlo o přirozený stav, svědčí i Ústava ČR, která už v roce 1993 zaručila regionální samosprávu. Proč se ale dokázala ústavní většina sněmovny shodnout na vytvoření krajů až v roce 1997? Proč má k jejich faktickému vzniku dojít až na konci roku 2000? Proč se stále setkáváme s velkým odporem vůči zřízení samosprávných celků?
Evropská unie skutečně opakovaně vytýkala ČR, že nemá regionální politiku. Ano, zřízení krajů a s tím související reforma veřejné správy jsou nezbytnou podmínkou pro vstup do EU. Ale EU nám neukládá způsob, jakým máme provést reformu veřejné správy, ani jakou máme mít regionální politiku. Chceme-li se však stát členy unie, musíme mít odvahu ke skutečné reformě, která bude odrážet a naplňovat principy a zásady EU. Mezinárodní význam samosprávných krajů v ČR by se neměl podceňovat. Zcela prvořadý je však jejich význam pro občany této země.
Solidarita a odpovědnost se především a nejlépe naplňují v přirozených společenstvích. Mezi ně patří nejen obce, ale částečně i kraje. Jejich zřízení znamená větší naplnění občanských principů ve společnosti. Dávají občanům větší možnost ovlivňovat to, co se děje v okolí. A zpětně - obce a kraje jsou základními institucemi, které brání tomu, aby si centralizovaný stát podmanil občana. Zastupitelé v krajích budou partnery centrální správě. Díky naší aktivitě nepřišly kraje o zákonodárnou iniciativu. Rozhodnutí týkající se krajů budou prováděna volenými zastupiteli, ne loajálními úředníky ministerstev. Rozhodování se také přiblíží místu, kterého se týká. S tímto posláním krajů je spojeno i posílení stability země. S ustavením krajských samospráv musí dojít k předání mnohých kompetencí vlády na krajská zastupitelstva. Jak důležitá je vyvážená dělba moci, si uvědomujeme zvláště v ovzduší opoziční smlouvy, která znamená horizontální dělbu moci pouze mezi dvěma stranami bez účinné možnosti její kontroly.
Je naprosto nepřípustné, aby nad činností krajů prováděl dozor vládní delegát, jak se to snažila prosadit ČSSD. Centrální správa se musí vzdát části své moci ve prospěch krajů v oblasti rozhodování a financí. Právě v tomto bodě můžeme hledat příčiny odporu velkých politických stran ke zřízení samosprávných celků. Především ODS jasně ukázala nechuť dělit se o moc. Po mnoho let docházelo k úspěšnému blokování reformy veřejné správy především zastánci centralizovaného modelu státu z řad ODS a KSČM. Dnes se ODS snaží vytrvale zastrašovat, že reforma přinese nepředvídané problémy, kraje prý budou znamenat pouze nárůst byrokracie a výdajů a prý nejsme na reformu ještě zcela připraveni. Podobně argumentovali komunisté, když se měly liberalizovat ceny nebo zavádět nový daňový systém. Nové kraje jsou tak trochu jako nový automobil - ten je možné vyzkoušet jedině jeho používáním.
Reforma veřejné správy však neznamená krok do neznáma. Německý znalec situace v postkomunistických zemích Joachim Hesse v roce 1995 jasně odmítl názory některých českých politiků, že čím více úrovní správy bude zavedeno, tím bude veřejná správa byrokratičtější a dražší. Poukázal na zkušenosti západoevropských zemí, kde se takové decentralizační kroky setkaly s úspěchem a naopak často vedly k méně byrokratickým a levnějším procedurám tvorby politiky a poskytování veřejných služeb. Spatřoval příčinu odmítavého postoje tehdy vládnoucí ODS k reformě v její neochotě vzdát se centralizovaných pravomocí.
Ke snížení nákladů na centrální správu může dojít, pokud vládě zůstanou pouze ty činnosti, které jí náležejí: koncepční, legislativní, metodická a kontrolní. Musíme si totiž uvědomit, že množství místních záležitostí řeší jmenovaní úředníci, kteří jsou danému místu příliš vzdálení. Z ministerstev se stále více stávají úřady rozhodující o detailních záležitostech vzdálených míst bez dostatečné místní znalosti, zato však na úkor své vlastní činnosti.
Bez krajů nemůže být regionální politika. Tak nás o tom přesvědčuje zkušenost ostatních evropských zemí. Evropa uplatňuje tzv. princip subsidiarity, který znamená přenesení moci z centra do regionů, měst a obcí. Právo rozhodovat musí být nejblíže těm, jichž se rozhodnutí týká.
Kraj není nadřízený obcím, ale dělá to, na co obce samy nestačí. Zkušenosti komunálních politiků zejména z obcí a menších měst prokázaly, že je mnoho problémů, na které obce nestačí a které stát z centrální úrovně i při nejlepší vůli efektivně řešit neumí. Jedná se mimo jiné o sociální služby, dopravní obslužnost, kulturu, školství, životní prostředí a v neposlední řadě účast na programech Evropské unie. Posláním krajských zastupitelstev je tedy řešení funkčnosti celého regionu na základě místních znalostí. Zřízení krajů není v žádném případě nezodpovědným experimentem, ale nutností, která byla dlouhodobě ověřena v mnoha demokratických státech.

Tomáš Kvapil
Autor je místopředseda KDU-ČSL