Neměli bychom plýtvat lidmi, penězi ani energií

Rozhovor s Ivanem Fišerou o výhledech a úkolech v rozvoji českých lidských zdrojů

Neměli bychom plýtvat lidmi, penězi ani energií

Národní vzdělávací fond (NVF) předložil v listopadu k diskusi návrh strategie rozvoje lidských zdrojů pro Českou republiku. Projekt byl financován z prostředků Phare a vyvolal otevřenou výměnu názorů řady specialistů i politiků. Tým odborníků, který připravil podklady k této diskusi, vedl Ivan Fišera, který přednáší na CMC Graduate School of Business. Kariéra ho pozvala k rozhovoru.

Proč vůbec vznikla studie, kterou NVF předložil veřejnosti na konferenci České lidské zdroje na křižovatce?

Fond si uvědomil potřebu celkového, ne pouze parciálního, pohledu na tento problém, potřebu podívat se dopředu, zjistit, na co se zaměřit a jak problémy řešit. Podle mne to vyplynulo i ze společenské potřeby, protože jsme prošli desetiletou etapou, kdy jsme si nedokázali jasně formulovat národní strategii budoucího rozvoje. Dnes pro ni situace už naléhavě dozrála. Jde skutečně o pomyslnou křižovatku, kde se rozhodne, kam se v globalizovaném a silně soutěživém světě jako národ zařadíme.

Názory na české pracovníky nebo z širšího hlediska na lidské zdroje nejsou jednotné. Jak tento problém nahlížíte vy? Kde vidíte naše přednosti?

Máme vzdělanostní tradici a ta nám dává slušnou schopnost adaptovat se a mnoho věcí znát. Dovedeme improvizovat a řešit problémy. Naší nezaslouženou velkou výhodou, co se týče lidských zdrojů, je ovšem i geografická poloha.

A nevýhody či slabé stránky?

Na první místo bych dal to, že jsme dosud úplně nepřijali trendy světového vývoje a požadavky svých zákazníků. A hlavním zákazníkem nás jako lidských zdrojů jsou prostě zaměstnavatelé, podnikatelé, kteří působí ve velmi tvrdých podmínkách světové hyperkonkurence. A my jako bychom si to stále nedokázali přiznat.
Nemůžeme přitom spoléhat na levnost naší pracovní síly. Budou nám konkurovat země, které mají nižší pracovní náklady než my. Proto by naší předností měla být kvalifikovanost. Protože vývoj jde stále kupředu, bude to pro nás znamenat se mnohému, co neumíme, rychle přiučit. Například moderní metody organizace práce. Musíme se naučit pracovat týmově, být rozumně loajální a současně si udržovat i svou občanskou důstojnost v pracovních vztazích. Stále jsme se nenaučili učit se. Prostě neustále. Také náš postoj k práci není zcela v pořádku: Když chci být zaměstnán, je třeba dočasně na žebříčku pozic i sestoupit a chápat to jako výzvu se znovu vypracovat. Chybí nám ochota cestovat za prací, tvrdě si zvyšovat kvalifikaci, doslova o ni bojovat.
A pokud jde o vzdělání jako takové, zápasíme s tím, že máme poměrně široký rozsah faktických znalostí, ale nejsme bohužel trénováni k tomu, abychom dokázali být samostatní, mysleli v širších souvislostech, uměli plánovat svou budoucnost, prosazovali se, podíleli se na projektech...

Ovlivňuje nás ale také prostředí, které nás obklopuje a přináší s sebou nejen příležitosti, ale také hrozby.

Pro nás byla největší hrozbou neznalost světového prostředí. Já osobně jsem si to uvědomil až koncem 80. let. Ukazovalo se, že i největší české firmy nemají šanci proti velkým korporacím a jejich způsobu řízení. A potvrdil jsem si to, když jsem náhodou zjistil, kolik ročně investovala mladoboleslavská Škoda do výzkumu a vývoje koncem 80. let ve srovnání se západoevropskými automobilkami. To číslo bylo 80 až 100krát nižší. Můžeme sice diskutovat o slabinách tohoto indikátoru, ale přesto sám o sobě dost jasně ilustruje, proč se musíme rychle integrovat do mezinárodní ekonomiky a proč jsme to měli udělat už počátkem 90. let. Mohli jsme dnes být podstatně dále. A to přitom vůbec neznamená podcenění významu domácích podnikatelů.
Plné zapojení do světové ekonomiky nás ovšem teprve čeká a je dobře, že už téměř všechny politické strany dospívají v této věci ke shodě. Ovšem plné mezinárodní integraci se musíme i my všichni přizpůsobit jako lidské, a nestyďme se za to slovo, zdroje pro světové investory. A to je ten klíčový národní úkol, který vyžaduje maximální rozhodnost.
V podstatě jde o dva směry. Velice rychle poskytnout mládeži takové vzdělání, aby byla připravena na svět, do kterého vstupujeme. A za druhé postarat se okamžitě o starší i mladší střední generace, aby se i ony dokázaly rychle přizpůsobovat novým potřebám firem, aby se chtěly a mohly rekvalifikovat tak rychle, jako v jiných zemích. Ovšem to se nedá řešit se zpožděním čtyř pěti let. Praktické kroky se musí udělat ihned.

Vaše studie není první na toto téma, byť je asi nejkomplexněji pojatá. Umíme analýzy vypracovat, ale mám dojem, že málokdy na ně v praxi reagujeme. Co se musí stát, aby tato strategie opět nezůstala pouze na papíře?

Myslím, že základní závěr, který ze studie vyplývá, je nutnost, aby se těchto věcí ujaly skutečně rozhodující politické a vlivné národní elity, které musí být sociálně a národně odpovědné. Ony před tímto úkolem nesmějí uhnout do říše snů a iluzí. To je první podmínka.
Druhá spočívá v tom, že je nutné vytvořit opravdu vysoce efektivní multisubjektový národní management rozvoje lidských zdrojů. Moderní společnost je složitá a není založena jen na vztazích nadřízenosti a podřízenosti. Na rozvoj lidských zdrojů například působí jako výrazně autonomní subjekty nejen parlamenty, vlády, jednotlivá ministerstva, odbory a sdružení zaměstnavatelů, školy, ale také občané jako jednotlivci. Řízení rozvoje lidských zdrojů proto vyžaduje vytvoření průřezového orgánu, který by spojoval různé subjekty a dával jim možnost se podílet na formulaci strategických záměrů pro celou společnost. Navrhujeme vytvořit Národní radu pro rozvoj lidských zdrojů a umístit ji blízko Ministerstva práce a sociálních věcí, aby se nezapomínalo na to hlavní - na zaměstnanost.
Představujeme si aktivní spolupráci různých resortů, odborů a zaměstnavatelů, odborníků i reprezentantů různých zájmových skupin při přípravě strategických záměrů a jejich realizaci. Potřebujeme totiž podobné konsenzuální programy pro rozvoj lidských zdrojů, jaké dokázali před lety vypracovat například Finové, Irové, Nizozemci, a založit na nich svou dnešní prosperitu. Právě Národní rada pro rozvoj lidských zdrojů by mohla být podle našeho názoru zásadním krokem k tomu, aby například i program rozvoje vzdělávání byl podstatně více přizpůsoben reálnému, byť někdy i dost tvrdému světu tržní ekonomiky.

Nepřipadá vám ale takový přístup příliš účelový, tak trochu ekonomisticky studený?

Život už je takový, i když bychom si přáli něco jiného. Naše strategie vědomě podporuje růst obecné vzdělanosti a sociální odpovědnosti. Ale realitu musíme respektovat. Máme jako malý národ méně talentů než ty velké? A byly vystaveny v minulých režimech, zejména ty nekonformní, diskriminaci? Když si odpovíme ano, musíme se o talenty nejen mimořádně starat, ale také podle toho rozhodovat, jak se můžeme rozmáchnout ve vědě a výzkumu, vysokém školství, ve veřejné správě a podobně.
Vyžadují zaměstnavatelé všude na světě vysokou kvalifikaci a pružnost? Musíme jí rychle dosáhnout děj se co děj. Je nezbytně potřebné, aby co nejvíce lidí zvládlo informační a komunikační technologie, uměli řešit problémy firem pomocí kreativních metod, aby rozuměli podstatě i praktikám tržní ekonomiky, aby zvládli latinu informační společnosti - angličtinu? Je nutné, aby lidé znali praktickou matematiku, aby byli polytechnicky vzděláni? Pak se prostě nemůžeme moc rozmazlovat. Jinak budeme dále pošilhávat po okolním světě z pozice jakéhosi chudnoucího a ušmudlaného konsumerismu, schopní a vzdělaní našinci budou častěji emigrovat a pro ty opravdu potřebné zbudou jen velmi skromné prostředky. To by byla smutná národní ostuda.

Ale rychlé a zásadní změny vyžadují mimořádně zdroje. Kde je vzít?

V tuto kritickou chvíli nesmíme plýtvat. Lidmi, penězi a ani energií. Musíme například ukvapeně rušit víceletá gymnázia, když bychom zdroje na tuto změnu mohli využít pro naléhavější úkoly ve vzdělávání? Musíme mít nadále podstatnou část vědy a výzkumu uměle oddělenou od vysokého školství? Musíme učitelství stále ohrazovat neprostupnými ploty pedagogických diplomů a středoevropských akademických hodností?
A nesmíme se také bát něco změnit. Proč se bráníme dát vysokým školám i zájemcům o ně šanci sociálně přijatelného školného? Proč jim nedáváme, plní obav ze zneužití, možnost podílet se na inovačních aktivitách firem a jejich výnosech? Proč nejsme stále ochotni daňově podstatně více zvýhodnit všechny, kdo přispívají na vzdělávání a kdo tak snižují budoucí státní výdaje na nezaměstnanost? Něco nás stále svazuje. Asi ta naše mimořádně nákladná úzkost z činů.
Ano, naše zdroje jsou dnes mnohem slabší, než mají šťastnější evropské země. Ale my máme také své tradice z devatenáctého a počátku dvacátého století, kdy české společenství i jednotlivci na úkor svého běžného živobytí programově investovali do vzdělání. Možná bychom se měli začít zase něco učit ze své národní historie, abychom neprohráli svou budoucnost. Ale to už by bylo na docela jiný rozhovor.
Jan Přikryl