Válečné osudy

Josef a Maruška

V pařížském domě, v němž jsme kdysi žili, jsme se na chodbě pravidelně potkávali s paní, která se sice na nás mile usmívala, prohodila někdy pár zdvořilostních slov, ale na tom naše známost končila. Konverzace se jednou rozvázala až prostřednictvím mé dcerky, tehdy desetileté, která jako každá ženská byla příliš zvědavá a jednou se k ní zatoulala do bytu. Šel jsem dceru vyzvednout a paní se mi představila: "Maruška."
Ale to není francouzské jméno, namítl jsem.
"Není, ale tak mě oslovoval a mně se to zalíbilo."
Ten, kdo ji takto oslovoval, byl český pilot Josef Simet.
Tak jsem se postupně dovídal velice dojímavou historii jejich vztahu.
Josef Simet se narodil 22. dubna 1914 v Boříkovech na Klatovsku. Nedávno mi z obecního úřadu v Kolinci, k němuž byly Boříkovy připojeny, poslali dokonce jeho vysvědčení z 1. třídy místní školy, kam začal chodit od 1. září 1920. Mravy měl sice výborné, ale z pilnosti dvojku a kromě zpěvu, tělocviku a náboženství neměl zrovna nejlepší známky. Nešla mu mluvnice, pravopis, kreslení a psaní. Také se tam objevily tři neomluvené půldny. To jsem ani netušil, jaké podrobné bylo tehdejší vysvědčení prvňáčka. Přesto syn chalupníka úspěšně odmaturoval a hlásil se na teologický seminář. Jenže své rozhodnutí změnil a rozhodl se pro školu leteckých důstojníků v Prostějově. Po ní absolvoval Vojenskou akademii v Hranicích a vojenskou přípravku zakončil už jako poručík a letec-pozorovatel aplikačním kursem u prvního prostějovského leteckého pluku T. G. Masaryka.
Psal se rok 1939 a po březnové okupaci Československa byla armáda rozpuštěna. Simet spolu s dalšími kamarády se rozhodl bojovat proti nacistům v zahraničí. V srpnu se přihlásil u čs. vojenské skupiny ve Velkých Bronovicích u Krakova, ale protože polská vláda naše vojáky nechtěla, letci se přemístili do Francie. Všichni museli sice podepsat pětiletý závazek v Cizinecké legii, ale po vstupu Francie do války v září 1939 byli z tohoto svazku uvolněni a přiděleni do výcvikového střediska pro bombardovací letce v Tours. Právě tam se také seznámil s Marií Bonnaudetovou, svou budoucí snoubenkou Maruškou. Nebyl sám - ze 170 našich letců jich podalo oficiální oznámení o svém zasnoubení patnáct. Jenže Francie 22. června 1940 kapitulovala a naši letci se museli opět přemístit, tentokrát na britské ostrovy.
Od té doby dostávala Maruška od Josefa jen kusé zprávy prostřednictvím švýcarského Červeného kříže. I tak si slíbili, že okamžitě po válce spolu pojedou do Československa, tam ji Josef představí rodičům a vezmou se. Jak to všechno konkrétně bude vypadat, jí Josef slíbil vylíčit v dopise, který Maruška už nikdy nedostala.
Z archívních materiálů, které jsem získal v Kolinci, jsem se dověděl, že Josef Simet se z Francie dostal lodí do Liverpoolu, byl přijat do RAF a v Bassingbourne zařazen jako radiotelegrafista u čs. bombardovací perutě. Zúčastnil se řady náletů na Německo s posádkou kapitána Pohlodka. Přes mnohé příhody všechny akce skončily úspěšně. Dokonce i nouzové přistání bez podvozku po náletu na Kolín nad Rýnem. To bylo v červenci 1941, kdy letoun KX-Z byl poškozen protiletadlovou palbou a na palubě mu zůstal kontejner zápalných bomb. Když odlétal dvě stě hodin nad nepřátelským územím, požádal o zařazení do pilotního kursu. Na Bahamských ostrovech se vyškolil na pilota pro letouny Mitchell a Liberator a poté působil už jako kapitán u 311. čs. perutě ve skotském Tainu. Jeho peruť měla za úkol vyhledávat především nepřátelské ponorky a stávalo se, že byli až dvanáct hodin ve vzduchu.
10. dubna 1945 odstartoval Liberator PP-D EV 955 plně naložený hlubinnými náložemi pod Simetovým velením k dalšímu letu. Ale přetížený letoun se v mlze zřítil krátce po startu a z osmičlenné posádky přežili jen čtyři. Simet mezi nimi nebyl. Je pochován na hřbitově St. Duthus ve skotském Tainu. O jeho statečnosti svědčí to, že se stal nositelem tří čs. válečných křížů, tří čs. medailí a tří anglických válečných vyznamenání. Prezident republiky jej povýšil do hodnosti plukovníka in memoriam. Až po válce získala Maruška od našeho vojenského atašé v Paříži informaci o skonu svého snoubence. A celou historii se dověděla až celkem nedávno. Třicet let mu však zůstala věrná, třicet let marně čekala na bližší údaje o svém milém: Socialistická republika na své hrdiny z bojů o Anglii zanevřela. Nakonec se provdala a teprve, když její muž nedávno tragicky zemřel, se znovu vrátila ke starým vzpomínkám, k dopisům, fotografiím, které ji zbyly. A také ke svému přání, které se tehdy, po válce, neodvážila uskutečnit: navštívit Boříkovy. Bála se, že o její existenci tam ani nevědí - jak také, když z Anglie do okupovaných Klatov pošta nechodila. Také se bála, jak sama unese tíhu takového setkání. Až teď se rozhodla, že na jaře letošního roku na Klatovsko přece jen přijede. Teď i tam uctívají památku svých statečných synů.