Na vrcholu Pyramidy aneb Zpráva o stavu přenošeného žánru

Na vrcholu Pyramidy aneb Zpráva o stavu přenošeného žánru
Pomáda - muzikál druhé generace
Danny a Sandy, jako Jeník s Mařenkou v Prodané nevěstě o věrném milování, zazpívali v rozvichřeném finále Pomády závěrečný duet Jedině ty (You're The One That I Want) a parta rozpustilých teenagerů přidala kdysi kultovní Jsme parta správná (We Go Together). Premiéra odnesla z nabitého hlediště poslední pochyby: 14. ledna v Pyramidě na pražském Výstavišti katapultovali Pomádu/Grease její strůjci a interpreti do roku 2000. Praha má konečně do morku kostí profesionální muzikál, jaký by bez uzardění obstál na kterékoli scéně broadwayské úhlopříčky muzikálových snů v New Yorku.
Nekonečné odkládání premiéry, o které konkurence už začala uštěpačně trousit, že se nikdy neuskuteční, nespokojenost s interpretací, pro kterou producent Adam Novák, režisér a choreograf Ján Ďurovčík a další členové realizačního týmu stanovili maximalistická kritéria, to vše přineslo závratný úspěch. Řeknu to rovnou: Od začátku roku 2000 bude se v Praze úroveň příštích muzikálů poměřovat profesionalitou Pomády.
Tři desetiletí odvál čas od uvedení Grease ve sklepě tramvajového depa v Chicagu, osmadvacet od jeho vítězství (sedm Tony Awards) v New Yorku a od chvíle, kdy v jeho zájezdové verzi vypravili producenti Waissman a Fox na spanilou jízdu Spojenými státy sedmnáctiletého Johna Travoltu. Pomáda Jima Jacobse a Warrena Caseye se v Praze přes noc stala muzikálem druhé generace. Při troše štěstí (a koupěschopnosti náctiletých, kterým je určena především) může být možná i novým kultem. Samozřejmě ovšem nepředpokládám, že si dnešní gympláci a mladí rebelanti začnou po vzoru hrdinů konce 50. let, o nichž muzikál je, pomádovat vlasy.

Skok od hvězd k muzikálu

Kvalitu první polistopadové generace muzikálu v Čechách a na Moravě jednou provždy určil Lloyd Weberův a Riceho Jesus Christ Superstar Petra Novotného ve Spirále. Bez snahy určovat další pořadí jsou jeho generačními souputníky Les Misérables, Drakula, Krysař, Vlasy, Mise, Evita, Rusalka. Také úspěšné tažení Karlína s My Fair Lady, Hello, Dolly!, Někdo to rád horké, Klecí bláznů, (Řekem) Zorbou. A málo úspěšné produkce Krásky a Zvířete, Hamleta... Mnohdy propastné kvalitativní i kasovní rozdíly, rozpětí od poctivého uměleckého záměru až ke kýči. Mají přesto společného jmenovatele: nedostatek skutečně profesionálních muzikálových hereckých výkonů.
Dojem, že se vyhladovělí diváci donekonečna pohrnou na "zlatou slavici" Lucii Bílou, jejíž herecký výrazový rejstřík se ale vyčerpal v podstatě již v Drakulovi, nebo na Báru Basikovou, Dana Bártu, Kamila Střihavku, kteří na jevišti umějí zpívat jen jako solné sloupy (to není nic proti nim, spíš proti producentské vypočítavosti), se ukázal být velice mylný, stejně jako sázka na neznámé tváře v Evitě (Fišarová, Slouková). Na jevišti jmenované hvězdy zastupují podobně jalovou sortu muzikálového neherectví jako dlouhá řada stárnoucích "popíků" ochotných přijmout jakoukoli muzikálovou práci, byť se zřetelně vystavují nebezpečí, že živý projev odhalí ze všeho nejdřív jejich odvěkou intonační nejistotu. A povzdech: Škoda, že Helena Vondráčková nebo Jiří Korn, jediní univerzální dříči "generace 70. let", se s první vlnou polistopadového muzikálu prakticky již nepotkali...
Nenápadnou, ale z hlediska perspektivy českého muzikálu systematickou cestou se vydal Stanislav Moša v Brně. Zprvu bez hvězdných úspěchů (Sny svatojánských nocí, Legenda, Bastard) několik let pracovitě budoval soubor a repertoár. Naplno vytryskla síla brněnské školy ve West Side Story, která již sjezdila půl Evropy. V mocnou řeku ji proměnily inscenace Radúze a Mahuleny, Babylónu, My Fair Lady ze Zelňáku atd. A tak právě na jižní Moravu sahají kořeny druhé muzikálové generace představované vynikajícími herci, kteří do úmoru dřou a jsou pro muzikál předurčeni, neboť umějí hrát, zpívat, tančit - a to v jakémkoli pořadí. Antalová, Sedláčková, Musilová, Jungmanová (Thálie 99 - Babylón), Gazdík, Apolenář, Ondříček, Havelka (nominace na Thálii 99 - Evita), Vojtek (nominace na Thálii 98 - West Side Story)... V Praze se jen tiše diví, kdeže se berou nominace Brňáků. V hledání a v práci se berou, samozřejmě.
Podobnou filozofii přijal za svou v Praze teprve Adam Novák s Jáno Ďurovčíkem. Jejich Pomáda je nabitá mládím, špičkovými sólisty (mám už na mysli onu neoddiskutovatelnou rovnost zpěvu, tance a herectví) podpořenými samostatnou - a vynikající - taneční složkou. Z jejich projevu na scéně září radost, zaujetí, kultivovaný projev - jedním slovem profesionalita.

"Jsou partou správnou"

Zatím nejnáročnější choreografie v historii českého muzikálu (Ďurovčík) a sólisté schopní táhnout Pomádu spolu s tanečníky. K tomu zpívat a přesně intonovat. Někdy vzniká dojem, doufám, že ne oprávněný, jako by udýchat, uzpívat a uhrát všechny výstupy nebylo možné, a některé sbory jako by "jely" s podporou záznamu. Mezi tanečníky na sebe pozornost strhávají Tereza Chumová, Michaela Císařová, Monika Kubínová a Jan Révai. Právě v tanci je Pomáda snad nejpřesnějším a nejpřesvědčivějším ohlédnutím za kombinací Elvisovy rockandrollové éry a travoltovského času postrock'n'rollu s break dance a dalšími výstřelky 70. let.
Nelze ve výpravném muzikálu nepřipomenout práci výtvarníka scény Michaela Klanga a barevně provokativní kostýmy Daniely Flejšarové. Na rozdíl od Vlasů využívá Pomáda volného prostoru Pyramidy velice invenčně. Klang vytvořil dokonalou iluzi rušné americké ulice s reklamami dobovými i sponzorskými, tanečního sálu, internátu i intimnějších bytových zákoutí.
Opravdu až k mezím současných možností muzikálového herectví sahají výkony herců. V aranžmá Miroslava Vydláka jim do jisté míry práci usnadnil jeden z nejlepších textařů - překladatelů minulosti i současnosti - Eduard Krečmar. Bohužel kvalit přebásnění songů s přesným frázováním v rytmech tanců, které se na parketu objevují dnes již poměrně vzácně, nedosahuje úroveň dialogů, jež jsou ale naštěstí nejméně podstatné. Naivní jako v operetě, v celku jen dotvářejí impresi a lehkost příběhu, tentokrát bez přítomnosti smrti.
Nejobdivuhodnější jsou mistrovská čísla Daniely Šinkorové (temperamentní Marty, píseň Freddy ty můj), Šárky Morkové (Dannyho láska Sandy, Jsem víc, než říkají, a s Karolinou Ježovou jako Jane Slejvák), Michaely Badinkové (nestudijní typ Frenchy), Kateřiny Mátlové (Cha Cha), Zbyňka Frice (travoltovský Danny), Petra Matuše (libový Johny Casino, Král Džajvu) nebo Marcela Švidrnocha (šprt Eugen)...
Nad všemi ale přece jen výrazně ční výkony dvou lídrů souboru. Juraj Bernáth hrál na premiéře uvolněně provokatéra Kenickieho se songem Náš auťák. Alternuje ale zároveň výborně také šmíráckého diskžokeje Vince Fontaina. Se Zbyňkem Fricem se střídá v roli Dannyho Roman Vojtek, který k tanci a zpěvu (mj. Sandy, a s ní závěrečný song Jedině ty) přidal sumu herecké zkušenosti, shodou okolností z Mošova Městského divadla Brno (hlavně Tonny ve West Side Story, Radúz, Amadeus, Des Grieux, Šamaš v Mertově muzikálu Babylón), i z Prahy (Bukovski v Hair)...
Připomínka podstatná. Aby Pomádu vzali se vším všudy teenageři v Čechách, nemusela by na ní coca-cola, fanta, sprite stát třicet korun a záchodky smrdět jak na moskevském nádraží.
Ivo Toufar