Rady a radové

Slova

Rady a radové

Docela nedávno jsem uvažoval na téma, jak je to v současné praxi s akademickými tituly. Kupodivu se ukázalo, že má úvaha nebyla tak neaktuální. Brzy nato jsem si v Lidových novinách přečetl článek s názvem "Nový zákon navodí na úřadech ducha první republiky". Vedle jiného se v souvislosti s připravovaným zákonem o státní službě věnuje titulování.
A to titulování úředníků mi připadá jako hodně kluzké pole. Pokud se projevuje nedůvěra k titulům akademickým a jsou v praktickém použití odpírány i těm, co na ně mají nesporný zákonný nárok, proč zavádět další? Otázka může pochopitelně vyznívat trochu jalově, vždyť se bez titulatury neobejdeme! Stačí pohlédnout na kteroukoliv stránku kterýchkoliv novin a uvidíme, jak čile je využívána. Jediné jméno se neobejde bez uvedení ranku, do kterého činitel patří, a do omrzení se to opakuje.
Pravda, nikoliv že by se požadovalo zrovna oslovení prevoschoditělstvo, jak to příslušelo vysokým státním činitelům v carském Rusku, můžeme se zato ušéfovat (šéf armády, šéf diplomacie, šéf parlamentu, šéf vlády, šéf ODS, šéf okresu atd., měřítka se kladou podle fantazie a jazykového vkusu). A rovněž se jenom zázrakem neupředsedujeme. Dost často vedou předsedové až k všeobecnému zmatení, když jich je v jednom tuctu mandel, jako se často stává v nedělních televizních debatách; tam zásadně nestačí holé - byť všeobecně známé - příjmení.
Jenom si vzpomeňte, zda vůbec někdy moderátoři oslovili své oběti, jak se to v běžném rozhovoru dělá: pane Klausi, pane Zemane, pane Kasale, pane Kühnle... Jenom pane předsedo sem, pane předsedo tam. A totéž platí, i pokud jde o kapitány průmyslu (další floskule, která frčí). To se zas nedovedeme obejít bez pane generální řediteli, nebo úsporněji pane generální, jako by dotyční poctivé jméno také ani neměli.
Omlouvám se Pavlu Eisnerovi, ale za oslí můstek mi opět poslouží jeho kniha Chrám i tvrz. "Záliba v titulech znamená vždy, že člověk sám nestačí, že člověk sám o sobě nic není a žádné úcty nepožívá, že si úcty teprv musí dobýt, a to právě titulem," zní citát z ní. Vyvolal ve mně výše uvedenou reminiscenci na Rusko, kde se úcta obtížně dobývá a tituly zbožňují. Nač se vlastně ale vracet tam, když máme doma v historické paměti mocnářství, které si na totéž rovněž potrpělo. V mnoha případech přejala po roce 1918 rakousko-uherské úřednické tituly nová republika, v kteréžto zatuchlé tradici vidí kolega z Lidovek jejího ducha.
Ze stejného zdroje pak čerpají návrhy, připravující nový zákon o státní službě. Podle internetové stránky Ministerstva práce a sociálních věcí prý přichází v úvahu celá škála označení hodností - od referenta (bez přívlastku, dále vyššího a vrchního). Pak nastupují radové: obyčejný rada, odborný rada, vrchní rada, ministerský (státní) rada, vyšší ministerský (státní) rada a vrchní ministerský (státní) rada.
Tituly jsou to hodně nasáklé naftalínem, jako kajzrrok, který nosili páni c. a k. dvorní radové, tajní i veřejní. Nejsem si jist, že zrovna to je ta správná cesta, která může vést ke zvýšení reputace úřednického stavu, jak je to prý v záměru předkladatelů. "V západní Evropě si státních úředníků občané považují, u nás je tomu spíše naopak," citují v Lidových novinách pracovníka Ministerstva práce a sociálních věcí. Ani v tom si však nejsem tak docela jist. Shodou okolností jsem obcházel v posledních týdnech úřady a nepřipadalo mi, že by si občané práce úředníků nepovažovali. Leč držme se titulatury. V praxi jsem nikdy nehledal anonymní paní referentku, ale dejme tomu paní Dvořákovou, a tak jsem ji též oslovoval. V jistém smyslu vytváří adresnost atmosféru důvěry, ba jakési intimity.
Hypotetické oslovení paní referentko mi vnuklo - myslím nezanedbatelnou - připomínku k připravovanému zákonu. Návrhy nepočítají s tím, že by vyšší funkce mohly vykonávat ženy. Titulatura je střižena podle mustru z doby, kdy něco takového bylo zhola nemožné. A proto bude obtížné tvořit ženské tvary. Existuje-li maskulinum rada vlastně v jednom významu, pak jeho femininní protějšek jich má několik. Žádný není vhodný pro náš účel: nejde o poučení, návod k jednání ani o skupinu osob jako poradní nebo řídící orgán.
Jak tedy přechylovat ženu, která bude mít nárok na titul úrovně vrchní ministerský rada? Nazývat ji paní vrchní ministerská rada prostě nelze. Snad paní vrchní ministerská radová? Podle analogie ministr, ministrová, ministryně či prezident, prezidentová, prezidentka by to znamenalo manželka ministerského rady. Či by bylo vhodnější paní vrchní ministerská rádkyně? Tvar však není utvořen od podstatného jména rada, nýbrž od rádce, což je významově přece jenom něco jiného... Takže s napětím očekávám, jak se navrhovatelé s problémem vypořádají a co na to feministky.
Ivo Vaculín