Behaviorální ekonomie

Behaviorální ekonomie

Je zajímavé, jak dlouho se ekonomická teorie nestarala o výsledky psychologického výzkumu. Změna začala Simonovou teorií omezené racionality (ať děláme, co chceme, je svět složitější, než bychom si přáli), pokračuje s vývojem kognitivní psychologie, kterou zajímá, jak poznáváme a jak se na základě poznání chováme. Výsledkem je slučování ekonomie a psychologie. Colin Camerer z Kalifornského technologického institutu mluví o čtyřech principech behaviorální ekonomie, které mění představu o ekonomické racionalitě.
Teorie očekávaného užitku předpokládá, že se lidé rozhodují na základě úvahy o pravděpodobnosti, s níž přijde očekávaný užitek. Psychologie k tomu přidává, že to je složitější. O čemž vyprávějí její pokusy. Například peníze, které lidé získali různým způsobem, různým způsobem také utrácejí, některé snadněji (refundaci daní), jiné obtížněji (z růstu ceny akcií, které vlastní). Za znečištění prostředí lidé chtějí dvakrát až desetkrát víc, než jsou ochotni vydat za nápravu stejné škody. Váhu pocitu ze ztráty nějaké částky považují ve vztahu k váze pocitu ze zisku stejné částky za dvojnásobný. Což by vše mělo dle klasické teorie být přibližně stejné. Jiný příklad: Lidé přeceňují události s velmi nízkou pravděpodobností (zásah bleskem a první cena v loterii), tudíž v rozporu s racionalitou sázejí a pojišťují se, podceňují události, jejichž pravděpodobnost je vysoká (úmrtí v důsledku kouření cigaret). Čímž nechci nikomu navrhnout, aby se nepojistil.
Klasická ekonomická racionalita předpokládá, že budoucí užitek v lidských očích klesá úměrně době, za kterou nastane. Psychologové však zjistili, že lidé dávají přednost okamžitému zisku 100 dolarů před ziskem 110 dolarů za týden. Zároveň však dají přednost zisku 110 dolarů za 11 týdnů místo 100 dolarů za 10 týdnů. Jinak řečeno: Dospělí lidé, stejně jako děti, často dávají přednost okamžité odměně před odloženou.
Klasická ekonomická racionalita předpokládá, že se lidé starají o své bohatství, tudíž prostředky na to, aby někomu pomohli, nebo jej poškodili, nevydávají. Měli by tedy v průběhu pokusné hry, kdy jim protihráč z celkové částky něco nabídne, zbytek si ponechává, přijmout jakkoli malou částku. Neděje se tak. V pokusné hře nabízející strana obvykle nabízí 40 procent toho, co má. Jestliže je nabídka nižší než 20 procent, přijímající strana v polovině případů nabídku odmítá. Což se vysvětluje pocitem reciprocity nebo potřebou jisté rovnosti.
Klasická ekonomie s oblibou zkoumá systémy v rovnováze: V případě trhu se nabídka rovná poptávce, v případě strategické hry volí každý hráč optimální strategii. Méně se zkoumalo, jak se k rovnováze dospívá. Psychologové zjistili, že se lidé učí zpevňováním, jehož podkladem je pozitivní zpětná vazba: Volí strategii, která byla úspěšná (nebo by byla úspěšná, kdyby ji zvolili). Camerer poznamenává, že mu principy racionality užívané klasickou ekonomickou teorií připadají jako předpisy pro ideální chování: Lidé by měli před důležitým ekonomickým rozhodnutím své peněžní fondy sloučit, odhadnout pravděpodobnost výsledného zisku, odolat vábení okamžitého uspokojení a spíše nastavit druhou tvář než vydávat peníze na to, aby své nepřátele poškodili. Šedá je však teorie, zelený strom života, lidé nejsou chodící principy ekonomické racionality, tudíž teorie ekonomická, vzhůru do náručí matky psychologie, neb má být pro ekonomii tím, čím je fyzika pro chemii. Pravil Camerer.