Pro britské děti začala druhá světová válka zároveň s napadením Polska

Pro britské děti začala druhá světová válka zároveň s napadením Polska

Velké stěhování Britů

Největší akce prvních měsíců druhé světové války na území Spojeného království začala ještě před jejím vypuknutím. Podle evakuačních plánů se počátkem září 1939 daly do pohybu milióny Britů. Evakuace zasáhla až třetinu britské populace.
Již ve dvacátých letech našeho století se začali Britové natolik obávat nebezpečí leteckých útoků, že v roce 1924 Výbor imperiální obrany zřídil pod vedením náměstka ministra vnitra Sira Johna Andersona zvláštní komisi pro opatření proti náletům. Vedly je k tomu zkušenosti z posledních let první světové války, kdy se ukázalo, že ani civilní obyvatelstvo není "imunní" proti hrozbě bombardovacích letadel. Odborníci předpokládali, že během prvních 24 hodin válečného konfliktu by na Londýn bylo svrženo 200 tun bomb, které by zabily asi pět tisíc lidí. A už tehdy komise vypracovala program pro případnou evakuaci obyvatel Spojeného království. Tím se ale její činnost vyčerpala a na několik dalších let komise "usnula".
Situace se výrazně změnila, když se v lednu 1933 dostal v Německu k moci Hitler. Počátkem následujícího roku Výbor imperiální obrany uznal, že Německo bude zřejmě potenciálním nepřítelem číslo jedna a začal připravovat dlouhodobé obranné plány. Veškeré plánování bylo ovlivněno nejnovějšími kalkulacemi o intenzitě náletů. Vojenští experti očekávali, že denně bude na Británii svrženo asi 600 tun pum a že během týdne bude zraněno kolem dvou set tisíc osob, z nichž 66 tisíc zemře. Po mnichovském diktátu se rozhodl Sir Anderson rozdělit zemi na tři oblasti: Části ohrožené bombardováním, neutrální a na ty natolik bezpečné, že mohou přijmout evakuované.

Milióny v pohybu

Přesto však může překvapit, že strohý rozkaz k evakuaci britských školáků, matek s dětmi, těhotných žen či nemocných s vážnými chorobami hospitalizovaných v nemocnicích a nevidomých z ohrožených měst na venkov byl vydán již dopoledne sedm minut po jedenácté hodině 31. srpna 1939, tedy den před napadením Polska hitlerovskými vojsky! A tři dny před tím, než Spojené království vyhlásilo Německu válku. Čtyři tisíce zvláštních vlaků přepravilo v prvních třech zářijových dnech 827 tisíc školáků, 524 tisíc matek a malých dětí, téměř 13 tisíc těhotných žen a na sedm tisíc nevidomých a invalidů z ohrožených oblastí do zdánlivého bezpečí venkova, zejména do Cornwallu v jihozápadním cípu Anglie a do severního Skotska. A spolu se školáky také 103 tisíc učitelů a pomocníků. Další téměř dva milióny Britů se postupně přestěhovaly na venkov dobrovolně. Bylo to největší "stěhování národa", jaké kdy Británie ve své historii zažila. Evakuováni byli mimo jiných i dnes světoznámí herci Elizabeth Taylorová a Michael Caine.
Nestěhovali se však jen lidé; například londýnská Národní galerie přemístila nejhodnotnější poklady ze svých sbírek do severního Walesu.
Válka sice začala, nálety na Londýn a ostatní britská města se ale nekonaly. Takže do Vánoc roku 1939 se 43 procent školáků a 86 procent matek s dětmi vrátilo domů. Napadení Nizozemska, Belgie a Francie v květnu 1940 německými vojsky však způsobilo opět dramatický pohyb obyvatel Spojeného království. Na 160 tisíc dětí původně poslaných do jihovýchodní Anglie bylo reevakuováno do Walesu. V červnu je následovalo dalších sto tisíc z londýnské oblasti. A v září, když začaly první těžké nálety na Londýn, které Angličané nazvali "blitz", byly z hlavního města na venkov rychle poslány další tisíce "malých Britů". Poslední evakuační vlna postihla Londýňany v druhé polovině roku 1944, když na jejich domovy začaly dopadat létající pumy V-1 a rakety V-2. Na venkov bylo tehdy z metropole posláno na dvě stě tisíc dětí. Nebezpečí náletů pominulo teprve v posledních měsících války v roce 1945 a evakuovaní se mohli pomalu vracet domů. Londýnské děti byly mezi posledními, protože válka se jejich města dotkla nejvíce. Osmdesát tisíc budov bylo v Londýně zcela zničeno, na sedm set tisíc vážně poškozeno.
Ukázalo se, že původní evakuační plány vycházely z mylných předpokladů. Právě například venkovské oblasti jihovýchodní Anglie, které přijaly velké množství evakuovaných, se náhle, zejména po červnovém pádu Francie, ocitly v první linii. Také přístav Plymouth, pozdější oběť těžkých náletů Luftwaffe, považovali plánovači evakuace za neutrální, bezpečnou oblast

Rozdílné zkušenosti

Prvního září 1939 se tedy na nádražích Londýna, Liverpoolu, Coventry, Birminghamu, Manchesteru, Newcastelu, Glasgowa, Edinburghu a mnoha dalších britských měst objevily na základě evakuační vyhlášky tisíce britských dětí vybavených plynovými maskami, náhradním oblečením a jídlem na cestu. Na krku jim visela cedulka s jejich základními údaji. Vlaky je rozvážely do nových domovů, často jen do prostých chalup, ale i do venkovských šlechtických sídel. "Náhradní rodiče" byli u mnohých dětí překvapeni jejich špatnou fyzickou kondicí, nedostatkem hygieny, někdy i podvýživou. Pro množství dětí ale byla evakuace velkým dobrodružstvím, některé z nich se poprvé dostaly z města na venkov.
Ne všechny se ale těšily zdravému venkovskému vzduchu a dostatku dobrého jídla. Otřesné vzpomínky má Heather Nicholsonová, která byla jako šestiletá evakuována spolu se svou o dva roky mladší sestřičkou do hornické vesnice v Durhamu. "Nová "teta" Jenny nás pravidelně po celých pět let bila koženým páskem. Mé nohy byly potom celé rudé. Pamatuji se, že jsem v koutku proplakala mnoho hodin. Někdy mne také zavírala do komůrky pod schodištěm" Teprve nedávno však podle listu The Times tyto zážitky přivedly Nicholsonovou k rozhodnutí napsat knihu, která pod názvem Váleční zajatci vyjde v Británii na jaře letošního roku.
O tom, že to nebyla ojedinělá zkušenost svědčí i výsledky loňského průzkumu mezi bývalými evakuovanými, který zveřejnila BBC. Dvanáct procent dětí se během evakuace setkalo s fyzickým násilím, duševním trýzněním nebo dokonce se sexuálním obtěžováním!
Se zcela opačným druhem zacházení se však, jako ostatně zřejmě většina britských evakuovaných dětí, setkali čtyři chlapci z londýnské chudé čtvrti East End. Dnes pětaosmdesátiletá Marjorie Beadleová, do jejíž péče se tehdy na venkově dostali, řekla Hospodářským novinám, že byli třeba překvapeni rozmanitostí, kterou také anglická kuchyně nabízí, a že nemusí jíst pouze "fish and chips". Problém vznikl jen když chlapci poprvé v životě objevili, že jablka rostou na stromech a začali je u sousedů krást. "Místní policista nám poradil jednoduše. Nařežte jim!" vzpomíná Beadleová. Ale to byl pro anglickou dámu neřešitelný problém

Německé ponorky zabíjely i děti

Malá část dětí, pouhých asi 16 tisíc, byla z Británie poslána do Kanady, Spojených států, Austrálie, Nového Zélandu nebo Jižní Afriky. Většinu z nich se tímto způsobem snažily ochránit rodiny, které měly v zámoří příbuzné, ale téměř třem tisícům dětí zařídila evakuaci britská vláda. Ovšem jen do té doby, než byla torpedována osobní loď City of Benares. Tato vlajková loď společnosti Ellerman's City Line, její chlouba na námořních trasách mezi Británií a Indií, se vydala, natřena tmavohnědou kamuflážní barvou, z Liverpoolu v pátek 13. září na svou první plavbu přes Atlantik spolu s dalšími 19 menšími či pomalejšími plavidly v konvoji s kódovým označením OB 213. "Loď na nás působila jako plovoucí palác. Jídlo bylo neuvěřitelně dobré. Byli jsme jako v sedmém nebi," vzpomínala nedávno v dokumentárním pořadu televize BBC tehdy patnáctiletá Bess Walderová, kterou z londýnského Kentish Townu poslali její rodiče spolu s mladším bratrem Louisem do Kanady.
Až k 17. stupni západní délky doprovázel konvoj torpédoborec HMS Winchelsea, který se však vzhledem k omezeným operačním možnostem musel vrátit na svoji domovskou základnu ve Velké Británii, aby načerpal nové palivo. Britské eskorty totiž nemohly používat západněji položených přístavů neutrálního Irska, a tak nejen mnoho britských námořníků, ale i žen a dětí, muselo proto kvůli irské neutralitě zemřít v chladných vodách Atlantického oceánu
Když se uprostřed rozbouřeného Atlantiku devadesát dětí na palubě City of Benares ukládalo k spánku, otřásla lodí mohutná exploze. Loď si vybrala za cíl německá ponorka! "Vlny vypadaly jako hory," líčila Bess, které se podařilo spolu s kamarádkou Beth a indickým námořníkem dostat do záchranného člunu, který se však v silném vichru záhy převrátil. Za jeho kýl se dokázali držet mnoho následujících hodin! "Již jsme snad ani necítili bolest. Měli jsme oteklé tváře a jazyky, naše oči se začaly zavírat. Přála jsem si vrátit se ke svým rodičům a vysvětlit jim, jak se stalo, že bratr již není na živu. Svůj život jsme však nechtěli jen tak vzdát!" Teprve po dlouhých dvaceti hodinách je všechny tři našel a zachránil torpédoborec HMS Hurricane, na jehož palubě čekalo později Bess to nejlepší překvapení. "Vstávej slečno," řekl jí druhý den po záchraně kapitán torpédoborce, "mám pro tebe dárek!" "A vstrčil mi do kajuty mého bratra," líčila ještě i dnes se slzami v očích Bess.
Měli neuvěřitelné štěstí. Z 406 cestujících a mužů posádky City of Benares zahynulo 256 lidí, včetně 77 dětí. Walderovi byli jediní sourozenci, kteří se zachránili.

Stranu připravil Jaroslav Beránek, Londýn

Upadli v zapomenutí?

Přestože Britové na oběti válečných konfliktů, nejen vojáků, ale i civilistů, nezapomínají, teprve loni se v londýnském Westminsterském opatství uskutečnila zvláštní bohoslužba, která byla věnována dětem, jež byly evakuovány během druhé světové války. Imperiální válečné muzeum v Londýně však již toto téma připomnělo velkou výstavou před čtyřmi lety, kterou v menším měřítku zopakovalo i nyní. Až do 28. února představuje malá expozice u vchodu do výstavních sálů muzea leckdy pohnutou historii britských dětí během války. Návštěvníci si tak mohou prohlédnout autentické oblečení dětí, jejich batůžky, hračky, památníky, kresby či dopisy psané rodičům a mnoho dalších archívních materiálů.