"...přišla jsem jako posel Boží..."

Johanka z Arku

"...přišla jsem jako posel Boží..."

V sedmnácti zachránila Francii, v devatenácti ji Francie zradila. Tolik slogan k novému velkofilmu francouzského režiséra Luka Bessona Johanka z Arku, který přichází nyní do našich kin.
Johanka či Jana z Arku - Jeanne de Arc (nebo také Darc), Panna Orleánská - je jednou z nejzajímavějších postav francouzské a patrně i evropské historie. Narodila se 6. ledna 1412 v Domremy, v údolí řeky Meuse (Maas), na rozmezí Champagne a Lotrinska, jako třetí dítě rolníka Jakuba Darca a Isabelly Roméeové. Když se objevila na politickém a vojenském horizontu Francie, tzv. stoletá válka mezi Francií a Anglií byla již téměř rozhodnuta. Ve prospěch Anglie. Dauphinu Karlovi bylo odmítnuto právo na francouzský trůn: V letech 1422 až 1429 bloudí "bez království, bez sídelního města, bez peněz, bez vojáků několika kraji, které mu patřily," jak o něm píše André Maurois. "Ale anglické panství ve Francii bylo přesto křehké a umělé. Protože nebylo výsledkem skutečné síly, ale důsledkem rozkolu mezi Francouzi, muselo se při prvním nárazu zhroutit."
A tak přichází chvíle pro "nejpřekvapivější zázrak dějin," (Maurois). Pobožná a nevzdělaná Johanka již od třinácti let slýchala "hlasy". Připisovala je svým oblíbeným svatým - Michalovi, Kateřině Alexandrijské a Markétě z Antiochie. Zprvu ji vyzývaly k větší zbožnosti, posléze ale k tomu přidaly výzvy navýsost aktuální, jež se s odstupem jeví jako "nejrozumnější sled politických kroků", jak říká Maurois. "Plány, které Janě z Arku našeptávají nebeské hlasy, jsou prosté i geniální." Vrátit dauphinovi sebedůvěru, osvobodit Orleans, nechat Karla korunovat v Remeši... Jean Cocteau však zároveň říká: "Nesporné je, že se Johanka od svého prvního vidění stala hračkou z hedvábí a kovu v rukou politiky. Byla příliš naivní, aby vše prohlédla, příliš čistá, aby něco netušila a aby ji to neděsilo. Občas jako by se vrhala do smrti a právě její nezranitelnost vnukala víru, že je čarodějnice, a zpečetila její záhubu." To jsme ale předběhli dění.
Kde se vzaly Johančiny hlasy? Moderní lékařská věda uvažovalo o třech možných příčinách: schizofrenii, hysterii a epilepsii. Proti prvním dvěma diagnózám hovoří poměrně koncisní osobnost Johančina, respektive její neschopnost přivolat si hlasy podle vlastní potřeby. Mnozí odborníci se naopak přiklánějí k třetí verzi - k epilepsii. "Tuto diagnózu podporuje celkový životní profil a chování Johanky z Arku," říká psychiatr Jan Cimický. "Epileptici bývají velice tvrdošíjní a ulpívaví, když se jednou na něco zaměří, nic je nemůže od jejich úmyslu odradit. Jsou pomalejší, ale důslední, těžko se odlučují od předmětů či osob, k nimž mají vazbu. Jsou pedantičtí, obřadní, svéhlaví a někdy až fanatičtí stoupenci nějaké ideje. Často je jejich řeč nápadně šroubovaná, dávají si záležet na vznosných, neobvyklých a vznešených výrazech."
Johance se díky neobyčejnému přesvědčovacímu talentu a značnému vlasteneckému zápalu podaří přemluvit vojenského velitele města Vaucouleurs Roberta de Baudricourt, aby jí dal šest mužů jako doprovod na cestu za dauphinem. S Karlem se setká na zámku Chinon. Překoná jeho pochyby, říká mu: "...přišla jsem jako posel Boží, abych pomohla králi a království..." Dauphin jí poskytne vojenské oddíly, s nimiž Johanka osvobodí Orleans (8. května 1429), mnoho dalších míst a porazí Angličany pod Patay (18. června). Zmatený a apatický dauphin se - po dlouhém přemlouvání - vydává do Remeše, kde je 17. července korunován na Karla VII.
Johančina mise dosáhla vrcholu, dívka ji však nepovažovala za ukončenou. Král ale s dalším pokračováním bojů váhá. Začíná taktizovat. Johance se nezdaří útok na Paříž a následujícího jara v Compiegne padne do pasti: Burgundský vévoda Jan Lucemburský ji prodá Angličanům za 10 tisíc liber. Karel VII. nijak neusiluje vykoupit ji ze zajetí nebo ji vyměnit za jiné zajatce.
Angličané - ve snaze otupit Johančin vliv na veřejné mínění - ji vyhlásí za čarodějnici a heretičku. Zároveň se však chtějí zbavit odpovědnosti za její osud: Předají ji proto inkvizičnímu soudu do Rouenu. Proces se koná od 28. prosince 1430 do 29. května 1431. Tribunálu předsedá biskup z Beauvais Pierre Cauchon, kterému Angličané slibují rouenskou diecézi. Obžaloba je drtivá: "Johana, jež si nechala říkat Panna orleánská, prolhaná, zhoubná, svádějící lid na scestí, věštící, pověrčivá, rouhající se Bohu, domýšlivá, zradivší víru v Ježíše Krista, vychloubačná, modloslužebná, krutá, rozmařilá, vzývající ďábly, odpadlice, rozkolnice a kacířka." Historik Gerald Messaié to v Obecných dějinách Ďábla komentuje lakonicky: "Všechno, co se vymyká normálu, a Bůh ví, že Johanka se vymykala, je ďábelské. Johanka není jako ostatní, je tedy ďábelská."
Dívka se bránila moudře a nebojácně. Svědectví o tom vydávají velmi podrobně vedené oficiální protokoly procesu, které jsou vlastně nejvěrnějším historickým zdrojem o Johančině životě (ostatní svědectví trpí onou "zvláštní lehkomyslností" lidí doznívajícího středověku, o níž mluví historik Johan Huizinga - pozornost je věnována nedůležitým odbočkám, zatímco hlavní fakta jsou jen ledabyle a nepřesně načrtnuta). Básník Jean Cocteau nad soudními protokoly skládá vyznání Johančinu stylu: "Ze všech literátů Francie nejvíce obdivuji Johanku z Arku. Podepisovala se křížkem, neboť neuměla psát. Mluvím však o jejím jazyku, jejích lakonických vzkazech, které jsou tak úžasné. Jak to, že tak dobře píše, tak dobře se vyjadřuje? Protože dobře smýšlí a jelikož v tom je hlavní přednost stylu. Říká, co chce říci a v několika slovech. Její odpovědi u soudu jsou veledíla. Ony odpovědi zrcadlí její krátký a vzrušený život lépe, než nám jej líčí dějiny." Příkladem mohou být Johančina slova z 24. února: "Je mnoho otázek, na něž bych vám nemohla podle pravdy odpovědět, zvláště takových, které se týkají mého zjevení. Mohli byste mne nutit, abych vyslovila, co jsem slíbila zamlčet, a já bych pak porušila dané slovo. A právě toto snad po mně chcete? Pravím vám: Střezte se vy, kteří se nazýváte mými soudci, neboť na sebe berete velké břemeno a žádáte ode mne příliš."
Oslabena mučením, neustálými výslechy a patrně i vlastními pochybnostmi se Johanka zříká domnělých hříchů. Je odsouzena na doživotí. Když ale po několika dnech přiznání odvolá, je předána anglickému světskému soudu. A ten jí vyměří trest smrti upálením. Vykonáno na rouenském tržišti 30. května 1431.
Johančina smrt ovšem neukončila osvobozování Francie. Pět let poté se vzdala posádka Paříže, roku 1453 už Angličanům zbýval jediný opěrný bod ve Francii, byť nadmíru důležitý, přístav Calais. V roce 1456 byl výrok soudu nad Johankou anulován. V roce 1909 byla svatořečena, v roce 1920 kanonizována.
Spisovatel Albert Camus ve svých Zápiscích s mírnou nadsázkou říká, že mučedníci jsou buď zapomenuti, nebo zneužiti. Platí to i o Johance z Arku. Historie se proměnila v legendu, s níž si každý nakládá podle vlastního záměru a vnitřního ustrojení. Johanka byla využívána pro politické cíle - především francouzskou pravicí. Johanka se proměnila v hrdinku uměleckých děl - literárních, hudebních a nejnověji také filmových. Také výpravný snímek Luka Bessona je svého druhu mýtem. Naštěstí však respektuje základní dějinná fakta.

Ivan Matějka