Berně, daň a další

Slova

Berně, daň a další

Jak se říká, nechval dne před večerem. Neuplynuly ani dvě neděle, co jsem mluvil o březnu, coby prvním opravdově jarním měsíci, a jak to dopadlo! Nic naplat, měli naši předkové bystré oko a vtipný mozek, když vymysleli pranostiku: "Leží-li kočka v únoru na slunci, jistě v březnu poleze za kamna." Pro zajímavost: pranostika ze středověko-latinského pragnostica k řeckému prognosis - pro = předem a gnósis = znalost; má tedy stejný původ jako název vědy o způsobu a formách vytváření perspektiv vývoje určitého jevu.
Při výčtu přídomků, které k březnu patří, jsem opomenul jeden, a ten by mu seděl jako šitý, ať za okny pálí slunce, nebo sněží. Nadto je velmi aktuální, mnohému z nás poněkud zkomplikoval a opozdilcům ještě komplikuje život. Mám na mysli: Měsíc daní. Jak je všeobecně známo, s jeho koncem uplyne lhůta k přiznání daní z příjmů pro fyzické osoby, které si nemohou dovolit daňového poradce.
Daně, dávky, poplatky, berně, clo - slova věru milá každému uchu. Jak by se nám dařilo, kdyby k našemu nikdy nedorazila! Ti nevítaní násilníci dotírají na lid odedávna. Už v době knížecí se platilo vládci za ochranu čili daň za mír. Koncem 12. století zavedli Přemyslovci obecnou berni, která se vybírala od poddaných. Měla původně charakter zvláštní nepravidelné pomoci panovníkům, ale průběhem tisíciletí nabyly daně dnešních podob. O věkovitých kořenech svědčí i starobylost terminologie kolem nich.
Musím se přiznat, že přímý důvod, proč jsem se o ně začal zajímat, bylo pár řádků, které otiskl v Právu Jiří Hanák. Cituji:
Slovo daň má ostatně nelichotivý původ. Skrývá se v něm "Danegeld", původně výpalné pro dánské vikingské nájezdníky na pobřeží západní Evropy a v Anglii.
Vysvětlení ve mně vyvolalo pochybnost, protože jsem daň vždy považoval za slovo ryze české. Pravda, Hanákova verze je vtipná a romantická. Co na ni však etymologové?
Pohleďme do slovníků. Holub a Kopečný: daň viz dáti 3. Holub a Lyer: daň od dáti. Nejobšírněji se vyjadřuje Václav Machek: daň, už ve staročeštině. Původní daně byly buď kultovní (dary božstvu), nebo poddanské (dary knížeti). Byly to zprvu skutečné dary, zcela dobrovolné, jejich velikost se řídila podle zámožnosti dárce. Zprvu spočívaly v drahocenných předmětech, později v naturáliích potřebných k živobytí knížete a jeho družiny. Tak se pochopí přítomnost kořene da- - dáti. Vynucování a mocenské ukládání daní je až pozdějším stupněm.
Takže to vypadá, že daň má s Dány společného tolik, co Jan za chrta dán (etnonymum Dáni se vykládá buď jako tuzemci, nebo obyvatelé nížin, ale původ je nejasný). Daň souvisí s dáti, stejně nesporně jako dávka, peněžitá částka povinně placená státu nebo státem (další význam - odměřené množství, porce). Obsahově má daň hodně společného s archaismem berně (obvykle pomnožné), ze slovesa bráti, z indoevropského základu *bher-, nésti. Vzniklo, dokud ještě kořen ber- měl v češtině tento starší smysl (z něho i břímě a březí). Pan profesor Machek vysvětluje: berně - to, co příslušníci kmene (obyvatelé krajiny) přinášejí vladaři (rozumí se: jako dar).
Slovo berně dnes cítíme jako zastaralé a prakticky se nevyskytuje. V běžné mluvě však užíváme spojení berní úřad a ještě častěji univerbizovaný berňák. Každý hned ví, že je řeč o instituci nazývané oficiálně finanční správa či úřad. Ve slovníku neologismů sice stojí, že se o ní mluví také jako o finančáku, z praxe však znám termín finančák spíše ve smyslu úředník zmíněné instituce.
Byl nějaký rozdíl mezi berní a daní? Těžko říci. Staročeský slovník uvádí: berně - daň povolovaná králi v zájmu země -- a daň nebo také dan se vysvětluje prostě jako poplatek; slovo v druhé podobě mělo zřejmě obecnější význam.
Termínem poplatek jsme se dostali k další etymologické lahůdce. Podle Holuba a Lyera: Platiti - všeslovanské. Původně se "platilo" výměnou zboží, a to zvláště plátnem (kus látky byl u nás ještě v 9. a 10. století výměnnou jednotkou).
A abychom měli všechno pohromadě, připomenu termín dávka, v našem významu peněžitá částka povinně placená státu nebo státem (v dalším ovšem také odměřené množství čili porce). Nelze se vyhnout ani clu. Spojení souhlásek c a l není v naší mateřštině běžné (i cloniti se vyvinulo ze staročeského sloniti), a slovo se k nám skutečně dostalo z němčiny (Zoll), kam zase přes vulgárně-latinské teloneum z řeckého telones, výběrčí daní (od telos, konec, konečné placení). Na závěr ještě mýto, živé dosud v názvu míst a vzkříšené v češtině v souvislosti s poplatky za užívání dálnic, tunelů, mostů a podobně v některých zahraničních státech. Slované je přejali přímo ze staré němčiny, kde muta znamenalo právě clo.
Ivo Vaculín