Milan Knížák: Nastartované změny v Národní galerii jsou nezvratné

Jmenování Milana Knížáka do čela Národní galerie nenechalo nikoho lhostejným. On sám na jedné z tiskových konferencí prohlásil, že mu "byla dána přednost proto, že je konfliktní člověk a tato instituce potřebovala někoho, kdo konečně pohne se stavem věcí". V těchto dnech uběhly tři čtvrti roku od nástupu nového ředitele do funkce. Nastal čas, abychom se ho zeptali, s čím "pohnul" a jak vnímá budoucnost instituce, v jejímž čele stojí.

Budovy a expozice Národní galerie prodělávají řadu podstatných změn. První výsledky spatří veřejnost velmi brzy v paláci Kinských v Praze na Staroměstském náměstí. Jakých změn dozná tato budova a v jakém časovém horizontu?

Včera byl otevřen rehabilitovaný průjezd paláce, odhalena pamětní deska Hermanna a Franze Kafkových a zahájen provoz Kafkova knihkupectví. Pro nás je kauza Kafkova knihkupectví skončena, ovšem mají ji v rukou naši právníci, kteří shromažďují důkazy, abychom se mohli soudit s paní Železnou za to, jakým způsobem postupovala. Knihkupec pan Seidl, který tam byl dříve, zůstává na místě, jen bude mít trochu jinak vymezené prostory.
Palác Kinských bude otevřen 25. května výstavou Konec světa. Budova zůstává sídlem grafické sbírky Národní galerie, ale ta nebude využívat výstavní prostory. Ty zůstanou pro celou Národní galerii. Grafické kabinety budou součástí trvalých instalací NG ve všech objektech.

Jak se vám daří zrealizovat vaši původní vizi výstavy Konec světa?

Obtížně. Mám pouze jednu externí asistentku, svou bývalou studentku Táňu Demčákovou. V rámci galerie se mi nepodařilo nikoho najít. Ti, co připadali v úvahu, buď nejsou dostatečně operativní, nebo jsou pohlceni prací na instalacích a dalších projektech. Na realizaci záměru výstavy se pracuje velice usilovně. Bohužel, v republice není k dispozici dostatek materiálu, takže nám například chybí relevantní exponáty z oblasti starého umění. Myslím ale, že to bude výstava nevšední, protože téma je atraktivní. Katalog uvádějí vědecké texty, jež se vymykají obvyklým textům v uměleckých katalozích. Autory studií jsou například Václav Bělohradský, Ivan Havel, Cyril Höschl a další. Jsou tam texty ekologa, lékaře, zkrátka osobností, které působí mimo oblast umění.

K instalaci budou využita všechna podlaží paláce Kinských včetně velmi krásného podzemí, kde budou především alternativní exponáty. Pro výstavu využijeme i část dvora. Exponáty budou ze všech našich sbírek i ze zápůjček. Jsem kurátorem této výstavy, což mě těší, protože mohu postupovat přímočaře, ale na druhé straně mě její příprava stojí spoustu sil a času.

Novou podobu dostane i expozice v Anežském klášteře. Kdy bude zpřístupněna pro veřejnost?

Anežský klášter je gotický prostor, a proto v něm bude instalována expozice gotiky. Stálé instalace budou pouze v prvním patře, aby byly chráněny před případnou záplavovou vlnou. Expozice bude i v barokním domečku, kde jsou zatím depozitáře. Výstavní plocha se rozšíří a bude bezbariérová. Otevření expozice je naplánováno na 28. září. V té době se ovšem v Praze bude konat zasedání MMF. To by mohlo způsobit časový posun, ale ten by byl nepodstatný.

Zatím, bohužel, nejsou peníze na vybudování bezbariérového přístupu k expozici. Jakmile získáme potřebné prostředky, bude bezbariérově dobudován i vstupní prostor.

Nejpodstatněji se budou změny týkat Veletržního paláce, který byl dosud sídlem sbírky moderního a současného umění. Jak bude vypadat nová expozice?

Zřídil jsem sbírku umění 19. století jako samostatnou a přestěhoval jsem ji z Anežského kláštera do Veletržního paláce. Jeho tři podlaží tedy obsáhnou umění od roku 1800 do roku 2000. Ve spolupráci s Národním muzeem, Uměleckoprůmyslovým muzeem, Národním technickým muzeem a Národním filmovým archívem vytváříme expozici interdisciplinární. Chceme ukázat, že umění nevznikalo ve vzduchoprázdnu, jak to naznačovala dosavadní instalace, ale v určitém čase a prostředí.

Při budování instalace stavíme na osobnostech, nikoli na spekulativních kunsthistorických řadách. Souvislosti jsou ovšem naznačeny. Expozice bude prezentovat nejen osobnosti z volného výtvarného umění, ale i z oblasti fotografie, architektury, knihotvorby, designu, scénografie. Ke konci se změní v jakousi laboratoř, kde budeme věci obměňovat. Léta osmdesátá a devadesátá jsou totiž příliš blízko, než abychom si mohli dovolit nějaké kategorické soudy.

Otevření Veletržního paláce se plánuje na 22. června. Podaří-li se to, bude otevřena kompletní instalace. V nejhorším případě bude poslední podlaží otevřeno v září.

K proměnám Veletržního paláce patří ještě rehabilitace vstupu a vnější označení Veletržního paláce. Dnes se totiž téměř nepozná, že tam nějaká galerie je. Mělo by se vcházet přímo, nikoli komplikovaně přes malou dvoranu. Vlevo od vchodu by měla být zřízena knihovna, kavárna a internetová kavárna. To vše bychom chtěli stihnout do června. Před Veletržním palácem by měly být umístěny monumentální sochy českých tvůrců, které by na první pohled signalizovaly, že tady sídlí něco, co se váže k umění. To ovšem do června nestihneme.

Jaké budou náklady potřebné k provedení tak významných přesunů?

Rámcově stojí nová instalace ve Veletržním paláci kolem 40 miliónů.

Jakou sumou pamatuje státní rozpočet na Národní galerii?

Stejnou jako loni, tedy asi 140 miliónů. Máme ovšem ještě podobnou sumu z vlastních zdrojů, takže náš celkový rozpočet se blíží ke třem stovkám miliónů korun. To ale nestačí. Například jen roční provoz Veletržního paláce, který byl rekonstruován nekvalitně a má staré obslužné systémy, stojí ročně asi 90 miliónů korun. Tato suma bude narůstat, dokud se do této budovy nenainvestuje taková částka, aby se obslužné systémy mohly inovovat.

Jak vnímáte roli Nadace národní galerie?

Mezi představiteli Nadace Národní galerie je řada velice schopných a zajímavých lidí. Jejich činnost se však na chodu Národní galerie zatím nijak neprojevila, protože po dlouhém procesu administrativního zřizování začíná nadace fakticky pracovat až teď. Předal jsem její správní radě seznam aktivit a plánovaných akvizic, na které bychom chtěli získat její podporu. Jedny z prvních jsou plastiky před Veletržní palác. Na budoucí činnost nadace se pochopitelně dívám s nadějemi.

Vaši prestiž velmi pozvedlo, když jste loni na podzim dokázal sehnat peníze na zakoupení 20 obrazů z restituované sbírky Jindřicha Waldese. Lze touto cestou postupovat opakovaně?

Tehdy se mi podařilo získat od státu mimorozpočtovou dotaci ve výši 102 milióny korun na uplatnění předkupního práva na vybrané obrazy z restituované sbírky. Vnímám to jako jednorázovou záležitost. Těžko mohu očekávat, že by vláda dávala galerii opakovaně mimorozpočtové dotace v takové výši. Podle mého je třeba ošetřit podobné případy v rozpočtu. Na galerii vázl navíc dluh 150 miliónů z rekonstrukce Veletržního paláce. Představa, že by Národní galerie mohla splácet sumu vyšší, než kolik je její roční příděl ze státního rozpočtu, je nemyslitelná. To by ji zcela zruinovalo. Jednal jsem o tom a vláda spojila obě věci předvídavě dohromady: dala nám 102 milióny mimorozpočtové dotace a změnila uvedených 150 miliónů dluhu na nevratnou dotaci.

Proč jste v této věci uspěl až vy? Proto, že se nebojíte jít do konfliktu?

Řadu záležitostí se mi podařilo vyřešit díky průbojnosti. Ví se, že jsem bojovník a že se nebojím jít za věcí víc než úporně, a proto se moje argumenty asi berou vážně. Ale všechno je to o práci. Musí se běhat, volat, zkoušet, vymýšlet. V Národní galerii je všechno špatně: smlouvy, výběrová řízení, akviziční politika, public relations, organizace práce... Mám pocit, že moji předchůdci nedělali nic. Snažím se o tyto trapné "maličkosti" trapně a prostě úřednicky starat.

Před časem jste se zmínil o tom, že dalším zdrojem financí pro Národní galerii by mohlo být rozprodání části depozitářů. Současná legislativa to však neumožňuje. V jakém časovém horizontu se vám toto řešení jeví jako průchodné?

Společně s řediteli národních kulturních institucí pracujeme na přípravě zákona o národních kulturních institucích. Součástí této legislativní normy je návrh, aby se o hodnotách do určité limitované částky rozhodovalo v rámci instituce, a teprve do rozhodování o částkách od 10 miliónů korun by přímo zasahoval stát. To by nám uvolnilo ruce. Návrh zákona o NKI by měl jít do vlády 1. června.V rámci stávající legislativy lze pro odprodej některých děl možná použít odepisování nepotřebného majetku. Když se sbírkový předmět odepisuje, musí však být nabídnut dalším galeriím. Věřím, že je řada věcí, o které by malé galerie zájem neměly, a ty by se snad daly odprodat. Teď ale zuřivě pracujeme na proměně expozic a projekt týkající se revize depozitářů a doplnění mezer ve fondech se odsouvá na později.

Krátce po nástupu do funkce jste prohlásil: "Míra vnitřních rozporů a problémů je větší, než jsem si dovedl představit". Měl jste na mysli personální záležitosti?

Tím výrokem jsem měl na mysli personální problémy a měl jsem na mysli hloubku pochybení, která je tady strašná. Proběhla výběrová řízení na obsazení míst ředitelů jednotlivých sbírek. Teď dochází ke změně na postu ředitele sbírky starého umění, který odstoupil. Končí kontrola NKÚ. Pracovníci tohoto úřadu kontrolují skutečnosti týkající se rekonstrukce paláce Kinských. V polovině kontroly bylo z doby do konce roku 1998 nalezeno pochybení ve výši 30 miliónů korun.V minulosti se tady hospodařilo velmi špatně. I když jsem zde teprve od 1. července 1999, stačili jsme ošetřit i první půlrok, a celý loňský rok je tudíž zcela bez problémů. V této souvislosti musím ocenit svého ekonomického náměstka ing. Tajče, kterého jsem do Národní galerie přivedl a bez kterého bych nemohl svou funkci ani zdaleka tak úspěšně plnit.

Do jaké míry může galerie v současné ekonomické situaci provádět sbírkotvornou činnost?

Není to nemožné. Dříve se v galerii platily velké peníze za věci, které za to nestály, po sbírkách byla rozeseta řada kont, k nimž mělo podpisové právo mnoho lidí. Peníze tekly a nevědělo se ani kam. Tak jsem všechna konta zrušil a dnes existuje jediné.

V Národní galerii je málo peněz, ale není jich zas tak málo, abychom nemohli plánovat nákup určitých akvizic, i když jich bude méně, než kolik bychom si přáli a potřebovali. Chybí nám mezinárodní umění, ale jeho ceny se pohybují v relacích, jež jsou pro nás nedosažitelné. Díky svým kontaktům se však pokouším s některými autory domluvit na cenách, za které jsme schopni nakoupit nebo získat dary. Bude-li fungovat Nadace Národní galerie a další sponzoři a budeme-li jejich snahu směrovat především na akvizice, myslím, že se dá zakoupit řada relevantních věcí.

Není v nebohaté společnosti ohrožen samotný smysl institucí, jako je Národní galerie? Neobáváte se, že narazíte na finanční strop, který vám znemožní realizaci vašich vizí?

Zatím to tak nevypadá. Jsem přesvědčen, že tahle země si za jakékoli vlády uvědomuje, že kultura je podstatný fenomén, a nemám pocit, že by byla vůle takovéto instituce zlikvidovat. Je asi ale nutné, aby fungovaly racionálně. Aby lidem, kteří tam pracují, na jejich instituci opravdu záleželo, aby dovedli nasadit víc, než je běžné, aby to pro ně nebylo jen zaměstnání, ale povolání, koníček, posedlost. Je mi líto, že zatím nemůžeme lidi lépe finančně ohodnotit, i když se v posledním půl roce, díky racionálnějšímu hospodaření, našly prostředky i na odměny.

Kdybyste své zdejší působení vnímal jako cestu, jak daleko jste momentálně od jejího cíle?

Některé věci už se povedly. Byla provedena reorganizace. Ta znamená centralizaci všech obslužných funkcí. Byl dostavěn palác Kinských. Když jsem přišel, všechny práce krachovaly, generální dodavatel neplatil subdodavatelům, práce se zastavila. To se vyřešilo, palác je dokončen. Vyřešil se problém s Nadací Franze Kafky, k jehož řešení nikdo dlouho nenacházel odvahu. Konečně se dává do pořádku Anežský klášter. Ošetřuje se Veletržní palác, což považuji za největší dluh. Vypadal totiž dlouho a ještě stále trochu vypadá jako velká prázdná okresní nemocnice. Chceme, aby tam proudily davy lidí, a předěláváme expozici způsobem, který je asi světově ojedinělý. Zvolili jsme kvalitní spolupracovníky . V souvislosti s instalací ve Veletržním paláci bych chtěl podtrhnout úlohu profesora Kolíbala, scénografa a spoluautora prezentace. Změny jsou nastartovány, věřím, že nevratně. I kdyby se jenom všechny uvedené věci dovedly do konce, je to podle mého dost.

---

Milan Knížák (nar. 19. 4. 1940). Malíř, sochař, designér, multimediální umělec.

Studoval AVU a MFF UK v Praze. Přednášel na univerzitách v USA, Hamburku a na letní akademii v Salcburku. Od r. 1990 profesorem a v letech 1990 až 1997 rektorem AVU v Praze.

V 60. letech výrazně ovlivnil československou avantgardu. V r. 1964 založil skupinu Aktuální umění (od r. 1966 hnutí Aktual), připojil se k světovému uměleckému hnutí Fluxus. Nekonformním způsobem zasáhl do mnoha tradičních tvůrčích oblastí od výtvarného umění přes módní design, nábytkovou tvorbu a hudbu až k filmu. V 60. letech na sebe upoutal pozornost hledáním nových uměleckých kategorií (akce, pouliční instalace aj.). Základním principem jeho tvorby je snaha vnést do všednodennosti moment překvapení a ozvláštnění.

Autor knih o umění, hudbě, architektuře, designu, vydaných vlastním nákladem, samizdatem, v zahraničních nakladatelstvích, a po roce 1990 i v tuzemských nakladatelstvích. Vydal i knihu poezie Dharmasputnik.

Od července roku 1999 působí jako generální ředitel Národní galerie v Praze.