Indiáni a my

Indiáni a my

Do nového vydání Pravidel českého pravopisu se slovo "Indián" psalo s velkým počátečním písmenem. Bralo se jako etnonymum, tedy vlastní jméno národa, národnosti, kmene. "Stará" Pravidla uváděla u termínu Indián v závorce význam: (potomek původního amerického obyvatelstva). Nová kodifikují indián s malým a upřesňují: (příslušník antropologické skupiny).
Psaní velkých počátečních písmen sice v jednotlivých případech vyvolává rozpaky, ale zásady jsou jasné. Můžeme se s nimi seznámit ve školním vydání Pravidel na sedmi stránkách a pár řádcích. Také na tomto místě jsme již několikrát uvažovali o účelnosti, pokud jde třeba o psaní adres (viz: Začíná-li takové bližší určení předložkou, píše se s velkým písmenem též první slovo následující, ať je od původu jménem obecným, nebo vlastním, např. ulice Ke Karlovu, náměstí Mezi Zahrádkami) či názvů některých výrobků (koupil si automobil Škoda Favorit x koupil si škodu, koupil si favorita).
Máme-li na mysli jména národů, kmenů, obyvatel, pak je z nadhledu přehledné, kde napsat velké písmeno. Indián, název příslušníka antropologické skupiny, se píše s malým - jako v případech černoch, mongol (na rozdíl od Mongol, příslušník mongolského národa), rudoch a třeba cikán (pro označení národnosti se v češtině, s výjimkou jazyka extrémních pravičáků, vžilo Rom).
Vyskytuje se ale případ, který mně subjektivně připadá zvláštní: Neslovan (uvedeno explicitně v Pravidlech s velkým písmenem, a tudíž asi také Nečech, Nečíňan, Neněmec, Nepolák, Nerom, Nerus, Neevropan, Neameričan). Nad tím se ve mně cosi obtížně definovatelného, snad jazykový cit, vzpouzí, a musím překonávat nutkání psát chybně "neslovan", "neevropan" atd. Nějak se nedokážu přesvědčit, že jde o názvy obyvatelů, kteří vlastně nikam konkrétně nepřináleží; tyto termíny spíše cítím jako jména obecná.
Takže indián s malým i = dobrý indián, parafrázuji cynické rčení z časů dobývání Divokého západu: Mrtvý indián = dobrý indián. Naše generace vidí hodnoty docela opačně. Bývali jsme ctiteli prérijních indiánů, jak nás k tomu vychovali James Fenimore Cooper, Karl May i Otakar Batlička či Jaroslav Foglar. Mnozí jsme si zakládali slovníčky: kalumet, manitou, skalp, squaw, teepee, tomahawk, wigwam... Vůbec nás nezajímalo, zda to jsou slova skutečně indiánská. Při minimálních znalostech etymologie je patrno, že skalp pochází z Evropy. Dostal se do indiánek z angličtiny a souvisí s latinským scalpere, řezat. Rovněž kalumet, indiánská dýmka, má evropský původ - jde o francouzské calumet, od latinského calamus, rákos.
Přesto existuje několik termínů z amerických jazyků, které v češtině - byť v mírně pozměněné podobě - zdomácněly. Uvedu výčet aspoň těch, které mi vytanuly z paměti: čokoláda, hurikán (či uragán), kakao, kokain, kolibřík, kondor, lama, pampa, tabák... Vesměs ovšem nepocházejí z mluvy našich chlapeckých idolů, prérijních indiánů, ale z mluvy starých kulturních středoamerických a jihoamerických národů.
Jazyková situace v Novém světě je velice složitá, i když politický vývoj od dob evropské conquisty ji značně zjednodušil. Angličtina - s francouzskými a španělskými ostrovy - ovládla celý sever až po mexickou hranici, od ní na jih pak dominuje španělština - s ostrůvky anglickými, francouzskými, holandskými a veleostrovem portugalským. Přesto se však na převážné většině kontinentu původní indiánské jazyky zachovaly. Jejich počet je odhadován na dvě stovky, přičemž některými hovoří už jen hrstky starších lidí. V Severní Americe jsou nejčetnější jazyky na-dené (něco přes 150 tisíc uživatelů). Pozoruhodné je, že lidí užívajících jazyk navajo, který do této skupiny přísluší, s dobou přibývá - na rozdíl od většiny ostatních, jež pomalu, ale neodvratně zanikají.
Ve Střední Americe hovoří přibližně 70 indiánskými jazyky asi šest miliónů lidí; nejvíce aztéckým nahuatlem - asi půldruha miliónu. Vyučuje se v Mexiku na základních školách, ale úřední je tam jen španělština. Významnější podíl mají indiánské jazyky v Jižní Americe. Třemi - kečujštinou, ajmarštinou a guaraní - mluví na dvacet miliónů osob. Kečujština (quechua) slouží vedle španělštiny za úřední řeč v Peru a Bolívii; v Paraguayi je v podobném postavení guaraní. Jinak představuje situace v jihoamerických velehorách, džunglích a pampách nepřehlednou změť málopočetných jazyků různého stupně příbuznosti.
Na indiány jsem si vzpomněl, když tiskem proběhly zprávy o událostech souvisejících s 500. výročím objevení Brazílie. Demonstrace za práva tamních "přírodních národů" jsou důkazem, že jejich integrace do moderní globalizované společnosti není a určitě nebude bez problémů.
IVO VACULÍN